Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2024

ročník 33
26. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Kdo se bojí genderu?

    Materiály k novince divadla Komedie Orlando podle románu Virginie Woolf ve mně vzbudily příslib aktuálního dramaturgického výkladu tohoto klíčového textu queer literatury. Naznačovaly propojení se současnou diskusí o genderové identitě i ambici vést v těchto otázkách k otevřenosti a pochopení. Jak inscenace snahám dostává?

    Genderově nekonformní postavy Orlanda a jeho lásky Kapitána ztvárnili Vojtěch Franců (vlevo) a Tomáš Dalecký FOTO PATRIK BORECKÝ

    Modernistka Woolf román vydala v roce 1928 a zachytila v něm život mladého šlechtice Orlanda, který se narodí v alžbětinské době, žije po několik staletí, ovšem zestárne jen o pár let a jednoho dne se probudí jako cis žena. Tato změna se neprojeví ani tak uvnitř postavy samotné – biologické pohlaví a vzhled se mění, nicméně osobnost zůstává stejná –, jako spíš v tom, jak na ni reaguje její okolí. Orlando si s genderem pohrává: někdy je lepší být pro ostatní ženou, jindy mužem. Uvnitř je ale spíš osobou androgynní a hrami poukazuje na sociální konstrukty a očekávání, která si s genderem spojujeme.

    Orlando vyniká poetickým jazykem, je protkán symboly, evokativními popisy prostředí i přemítáním nad Orlandovou neustále se měnící pozicí ve světě. Je to román niterný a jeho přenos na jeviště je ošemetná záležitost. Jádro netkví v příběhu, ale v tom, jak ho Orlando reflektuje uvnitř sebe, v jeho postřezích a úvahách. Má však i výraznou satirickou rovinu, vedle tradičního pojetí genderových rolí zesměšňuje i literární prostředí. Kniha je komentářem k reálným osobnostem anglické literatury, literární kritice, pozici umělců a umělkyň ve společnosti či genderové nerovnosti, se kterou Woolf sama velmi bojovala.

    Román nabízí více interpretačních klíčů, queer optika je dnes nicméně přirozenou volbou. Dramatizace režiséra Mariána Amslera a dramaturgyně Lenky Dombrovské kromě ní akcentuje i témata spjatá s uměleckým prostředím, především postavení umělců ve společnosti a jejich existenční situaci. Formou se pokouší skloubit poetičnost a satiru stejně jako Woolf, je to ale úkol delikátní. Nakonec převažuje spíše satira, oproti Woolf více hyperbolizovaná a doslovná než jemná a náznaková. Některé režijní nápady – typu vytleskávání písně We Will Rock You nebo hraní na lízátkovou píšťalku ve snaze probudit Orlanda – pak působí vyloženě trapně a kýčovitě, poetičnost shazují a možná zbytečně ubírají prostor jít v tematice do hloubky.

    Jak ostatně důkladnější ohledávání vážného tématu a satiru vyvážit? Satira svádí k doslovnosti, stereotypizaci a karikatuře. Dobře tak dokáže podtrhnout absurditu určitých stereotypů, lehce ale sklouzne ke zlehčování a zjednodušování. Otázkou pro mě zůstává, nakolik jde o vhodný přístup k tak citlivému tématu, okolo kterého ve společnosti panuje zmatek a nepochopení. Velmi ambivalentně v tomto ohledu působí zcizující vstupy Evy Salzmannové, která si posteskává nad dnešní hyperkorektní dobou nebo nad tím, že nic mezi mužem a ženou přece neexistuje. Někdo se zasměje, někdo se s tím ztotožní, nejsem si však jistý, zda to kohokoli přivede k avizovanému pochopení nebo novým myšlenkám.

    Světlejším momentem inscenace je obsazení – herecká interpretace je zde vzhledem k tekuté genderové identitě některých aktérů klíčová. Genderově nekonformní postavy Orlanda a jeho lásky Kapitána ztvárnili Vojtěch Franců a Tomáš Dalecký, jejichž androgynní vzhled dvojici sluší. Franců bohužel jen v několika momentech dostává prostor, aby jeho Orlando dostatečně vynikl. Když už se k podstatě jeho citlivé a poetické duše začne dostávat, je vzápětí přerušen nějakým vtipem. Chápu, že cílem je (podobně jako u Woolf) vytvořit odstup, chybí ale (na rozdíl od Woolf) důsledné budování toho, od čeho jsme vedeni si odstup utvářet.

    Minimalistická scéna přitom herectví poskytuje velkorysý prostor. Kromě mobiliáře ji tvoří jen dvě „zrcadla“, která slouží rovněž jako projekční plocha pro dotáčky i live cinema, případně pro stínohru. Výtvarné těžiště se pak nachází především v kostýmech Pavola Dendise, které kombinují androgynní minimalismus s přehnaně historizujícími prvky spjatými se stereotypy genderových rolí. Woolf ostatně v románu tematizuje, jak moc je oblečení s performováním genderu spjaté, a hojně pracuje s principem crossdressingu.

    Knižní Orlando nekončí smrtí hlavního hrdiny / hlavní hrdinky, ale spíš proto, že už všechno důležité bylo řečeno a Orlando došel pocitu naplnění a smíření s vlastní identitou. Inscenační tým však idealistický konec právem zpochybňuje a pomyslné tři tečky na konci knihy doplňuje otázkou, zda se stejným pocitům dostává lidem jako Orlando dnes. Inspirací pro odpověď se jim stal autofikční román Kniha krve švýcarského nebinárního autorstva Kim de l’Horizon, které zkoumá vztah k sobě jakožto člověku stojícímu mimo genderovou binaritu.

    Orlando ze současnosti hovoří jinak než ten z konce knihy. Zní frustrovaně a vyzývá k odmítnutí binarity pohlaví. V kontextu celé inscenace však finální monolog působí naroubovaně, jako snaha dodat jí angažovaný rozměr. S dosavadním děním na scéně není dostatečně propojen (což je škoda, protože psaní Woolf a de l’Horizon se prolíná víc než jen obsahově) a hlavně pro jeho manifestační tón nebyla vybudována adekvátní půda předporozumění. Obávám se, že některé diváky tak může spíše zablokovat či zmást.

    Oceňuji snahu přinášet podobná témata na scény městských divadel – v případě Komedie ostatně nejde o snahu ojedinělou (inscenace Já, Johan*a z minulé sezony). Nejsem si však jistý, nakolik je Orlando snahou přesvědčivou a zda – slovy Mariána Amslera – skutečně může pomoct mladší generaci v seberealizaci a tu starší navést k otevřenosti a pochopení. Komu je inscenace vlastně určena? Lidem s hlubším porozuměním moc nových myšlenek nenabídne, ostatním toho zase moc neosvětlí. A tak to celé v lepším případě skončí u výroku, který jsem zaslechl od jednoho pána při odchodu ze sálu: No jo, ty mladý to asi chtěj, tak proč ne.

    Městská divadla pražská (Komedie) – Virginia Woolf, Marián Amsler, Lenka Dombrovská: Orlando. Adaptace, scéna, režie Marián Amsler, spolupráce na adaptaci, dramaturgie Lenka Dombrovská, kostýmy Pavol Dendis, hudba Berlin Manson, projekce Dominik Žižka, světelný design Jan Hugo Hejzlar. Premiéra 26. října 2024.


    Komentáře k článku: Kdo se bojí genderu?

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,