Dukla hraje power play
Horácké divadlo Jihlava již řadu let zdárně pečuje o mapování regionálních osobností a dávných i nedávných krajových jevů, dějů a příběhů. Vznikly tak inscenace o Bohuslavu Reynkovi a Suzanne Renaud, o dceři K. H. Borovského Zdeňce Havlíčkové, o Josefu Florianovi, Bohuslavu Martinů, Janu Zahradníčkovi, či dokonce o osudu jedné jihlavské ulice (Tak šel čas jihlavskou ulicí, 2019). Bylo jen otázkou času, kdy se do této série dostane nejslavnější místní fenomén – hokej a hokejový klub Dukla Jihlava.
Hru na ledě herci pohybově nezvládají… V popředí expresivní Tomáš Slabiňák, na houpačce nad ním Kristýna Nováková coby tajemná, mytická Dukla Foto Igor Stančík
Inscenace Dukla je jedním z největších počinů divadla za poslední roky, kdy své aktivity a dramaturgický záběr obdivuhodně rozevřelo mnoha divadelním směřováním a oslovování širokého rozpětí diváctva, od artového (Bergman, Goethe) po řekněme lidové. Hraje v ní snad celý soubor – dle programu sedmnáct lidí plus jeden host – a vzhledem k tématu ji navštěvuje nezvyklá, divadelně často nezkušená (divadlem nepolíbená) divácká vrstva. U vchodu i poté uvnitř sálu potkáváte hokejové fanoušky a fanynky v klubových (dukláckých) šálách, mladistvé i starší, slavné časy Dukly Jihlava pamatující, na konci jsou obrovské ovace vestoje. Asi jako by Dukla vyhrála titul. Škoda, že to inscenátoři neberou víc v potaz, nevyvolávají i v průběhu představení mexické vlny a neevokují nějaké místní derby či legendární zápasy s Kometou (tehdy Rudou hvězdou, později ZKL) Brno či jinými týmy té doby. Téma si o to doslova říká.
Právě pro tento ohlas a dopad jsem na velkých rozpacích, jak o inscenaci psát. Trefila se totiž do černého a vyčítat jí cokoli je, asi jako bych se škaredil nad tím, že si cením otevřené, útočné hry s mnoha hráčskými a trenérskými finesami, ale můj tým hrál zanďoura a vyhrál. A právě tak tomu v inscenaci je.
Nejedná se o žádné dokumentární, natož avantgardní divadlo. Spíše lidovou komedii. Vše je přímočaré, popisné, každý fakt či jméno se několikrát osvětlí, „chlapácké“ vtipy jsou na hraně korektnosti, pohybové fórky jakoby na ledě se pohybujících a padajících herců vesměs dětinské. Text Emanuela Míška má řadu průduchů, nesourodých rovin a odlišných přístupů.
Nejprve letem světem seznamuje diváky s historií vzniku hokejového oddílu a stadionu v Jihlavě. Tato část je jako z dílny Cimrmanů či Vávrových Šumných měst. Ovšem bez jejich espritu. Na scénu přicházejí tři vážení měšťané – radní města Jihlava v roce 1929 – a meditují nad tím, zda, proč a jak založit jihlavský sportovní klub s „ice hockey“ oddílem, když už v konkurenční Třebíči SK rok existuje. A docházejí k tomu, že třebíčská Horácká Slavia sice byla založena o rok dříve, ale to jenom proto, že Jihlava založení svého sportovního klubu řádně promýšlela a plánovala na rok 1929. Na rok, kdy slavíme kulaté jubileum jedenácti let od vzniku ČSR… Takovými a obdobnými vtípky a bonmoty porcuje autor svou hru po celý čas.
Ocitáme se v roce 1939, v době, kdy sportovní oddíl ovládají Hitlerjugend (v Jihlavě jistě citlivé téma), ale hned nato jsme v letech padesátých, kdy místní Sportovní klub přejmenovali na Dobrovolnou sportovní organizaci Modeta Jihlava. A už je tu rok 1954 a stavba zimního stadionu. Vše se herecky podává svižně, ale jaksi účelově, věcně, takřka zpravodajsky. Bez výraznějších dramatických situací, bez většího režijního a hereckého vkladu, inscenačního nápadu.
Přichází rok 1956 a do Jihlavy se z Olomouce stěhuje sportovní vojenský oddíl Dukla. Trénuje v Kladně, ale hraje v Jihlavě. Tím se dostáváme k meritu inscenace, k mapování prvních let tohoto oddílu, jež vrcholí sezonou 1966/1967, kdy Dukla Jihlava poprvé dobývá titul mistra ligy. Ani slovo o ideologických důvodech vzniku těchto týmů, ani myšlenka o nedávno propuštěných hokejistech z kauzy v roce 1950. Na scéně se mihnou či se mluví o tehdejších (a pozdějších) legendárních hokejistech a ikonách týmu, jakými byli (či někteří stále jsou) Slovák Jožo Golonka, první jihlavský reprezentant Československa, Kepák, Havel, Hrbatý, Bukač, bratři Holíkové…, trenéři Kobera, Anton, Pitner a Neveselý a mnoho a mnoho dalších (k mému překvapení chybí jedna z největších jihlavských ikon, havlíčkobrodský rodák, obránce Jan Suchý, střelec prvního a nahrávající druhého gólu při slavném vítězství 2:0 nad SSSR na mistrovství světa v roce 1969). Ovšem právě o tyto připomínky „zlatých časů“ – poctu sportovcům a lidem kolem jihlavského hokeje – tu jde především.
Přesto se tvůrci nevyhýbají ani temnějším, tragickým okamžikům. Nikoli však lidí z oddílu, ale v roce 1956 otevřeného stadionu, což magicky odůvodňují tím, že novej zimák stojí na bejvalým hřbitově. Bohužel dalších paralel kolem této – možné – mystiky, již by jistě takoví S.d.Ch. či David Drábek s chutí využili, se nedočkáme. Místo toho se dozvídáme o tréninkových praktikách oddílových trenérů a chování hráčů při nich, jež připomínají bláznivé filmové grotesky, jindy zas Formanovo Hoří, má panenko či Olmerův Tankový prapor, občas dokonce muzikál. Scénky to jsou pikantní, divoké, přitažené za vlasy, čerpají z razantního, chvílemi notně „podpásového“ humoru. Při něm však jihlavští herci nejsou dostatečně drsní, ztřeštění a razantní. Stačí jim malé slovní vtípky, situační náznaky, hrají tak trochu na výdrž, rutinně, bez osobitosti a drajvu, který by takovýto přístup teprve divadelně povýšil a oprávnil.
Ve druhé půli se objeví ještě jedna dějová linka. Příběh ekonoma JZD Kamenice inženýra Zdeňka Dvořáčka, který byl jednou ze dvou obětí davového ušlapání 2. prosince 1965 v areálu Horáckého zimního stadionu před utkáním 1. ligy Dukla Jihlava – Slovan Bratislava. Tragický příběh, dramatikem i zajímavě sestavený coby otisk doby, by stál za samostatné zpracování, zde je ale v rámci tématu nadměrečný. Nelze v jednom díle, v jednom dramatu zachytit všechno a od sportu, historie oddílu a cesty k prvnímu titulu je až moc vzdálený. To by divadelní příběh musel jít jinými cestami, jinak, zabývat se jinou historií. Třeba právě stadionu.
Zetelova inscenace chce zachytit příliš mnoho, ale takřka nic nezpracovává důkladně. Obsahově, tematicky, formou, scénograficky ani herecky. Hru na ledě herci pohybově nezvládají ani jako – v jednu chvíli – němou grotesku, ani jako hokejové klání, kdy je (obrovský) puk neposlouchá a oni jsou přehnaně opatrní, anebo naopak padají a řežou se hlava nehlava. Navíc ledová plocha obehnaná plexiskly není zrovna dobrý nápad, vždyť v době, o které se hraje, ještě plexiskla kolem ledové plochy nestála, jen za brankami visely ochranné sítě. Pamatuju to, stával jsem v Pardubicích za nimi a fandil… rodné brněnské Kometě.
Přesto nakonec Dukla v divadelní power play tématem a kolektivním výkonem nad diváky vítězí. Po konci vstávají, spontánně tleskají a mávají nad hlavami šálami. Kdy jindy to zažijete?
Horácké divadlo Jihlava – Emanuel Míšek: Dukla. Režie Michal Zetel, asistentka režie Anna Korba Vanacká, dramaturgie Barbora Jandová, výprava Magdaléna Teleky, hudba Josef Fojta, choreografie Anna Korba Vanacká, pohybová spolupráce Petr Nůsek. Světová premiéra 19. října 2024. Psáno z reprízy 21. října 2024.
Komentáře k článku: Dukla hraje power play
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
