Došlo do redakce
Leo Rosten: Pan Kaplan má stále třídu rád
Radioservis, mp3, 4 hodiny 12 minut
Rostenova hrdinu Hymana Kaplana znají generace čtenářů. V překladu Pavla Eisnera vyšlo převyprávění humoristického románu z roku 1937 hned po válce u nakladatele Jaroslava Podroužka. Eisner jazykové problémy studentů angličtiny na newyorské večerní jazykové škole pro přistěhovalce nahradil obdobnými v češtině, čímž veškeré jazykové zápolení přiblížil domácímu čtenáři. Druhý český překlad – variaci vycházející z pozdější Rostenovy rozšířené verze z roku 1976 – vytvořil v roce 1987 Antonín Přidal. Těžil z bohatého vývoje českého jazyka od dob Eisnera, ale situační humor ze slovních hříček vystavěl nově. A Český rozhlas Brno pořídil v roce 1996 zvukovou nahrávku v režii samotného Přidala. Seriál deseti dílů se obešel bez vypravěče. Hlavním motorem drobných příběhů je barvitý pedagogický sbor a střety mezi žáky. V rolích excelují spolu s Miroslavem Donutilem v úloze pana Kaplana Ladislav Lakomý (profesor Parkhill), Jaroslav Kuneš (ředitel) a Drahomíra Hofmanová (úderná sekretářka). A zdárně jim sekundují studenti v podání Jaroslava Dufka, Arnošta Goldflama, Jiřího Tomka, Ivany Valešové, Evy Hradilové či Gabriely Ježkové. Po razantně kráceném CD z roku 2003 vyšla konečně Přidalova dramatizace v úplnosti.
Milan Černý
Zbigniew Herbert: Mám klepátko od nehlídaných zahrad
Protimluv, 256 stran
Vedle Czesława Miłosze je Zbigniew Herbert patrně nejvýznamnějším polským básníkem 20. století. Zatímco Miłosz se stal exulantem, Herbert zůstal doma. V době temného stalinismu se zřekl literárního provozu a živil se v různých technických profesích. S Miłoszem byli přátelé, ale i konkurenti. A když při jednom Herbertově výjezdu do světa v liberálních šedesátých letech Miłosz ironicky podotkl, že pro Polsko by bylo nejlepší být sovětskou republikou, Herbert ho fyzicky napadl.
Herbertovy verše do českého kontextu uvedl básník Miroslav Holub. Nyní se do nich můžeme čerstvě začíst díky básníku a spolupracovníku Divadelních novin Josefu Mlejnkovi, který připravil reprezentativní výbor vlastních překladů Herbertových básní. Je jich tu stovka (plus ještě jedna).
Názvy jako Dvě kapky, Struna, Déšť, Babička… napovídají, že se dotýkají běžných prožitků a událostí života. Jsou jakoby epické a přitom v nich intenzivně cítíte metafyzický přesah, vztahování k transcendentnu. V obsáhlém doslovu Mlejnek objevně upozorňuje na blízkost Herbertových veršů s poezií Jana Zahradníčka. Jako „ochutnávku“ vybírám první sloku z básně Orwellovo album: Jistý Eric Blair si nezařídil život zrovna nejlépe / jeho tvář je na všech snímcích mimořádně smutná. / A nakonec pozdní sláva dokonce bohatství: vidíme ho se psem a vnukem. / Jeho dvě pohledné ženy / venkovský dům v Barnhillu, kde je uložen pod náhrobkem.
Jan Kolář
Komentáře k článku: Došlo do redakce
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
