Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
A k čemu to všechno je? (No. 3)
Projde-li si člověk nějakou traumatizující zkušeností, častou reakcí bývá moment tak zvaného zamrznutí – jedná se o formu přirozené ochrany těla před silným stresem. Takovou traumatizující zkušenost představuje například znásilnění, s nímž se oběti mnohdy vyrovnávají po zbytek života. Stejně jako hrdinové v inscenaci Extra Life francouzsko-rakouské režisérky a choreografky Gisèle Vienne, která svým dílem uzavřela silný ročník festivalu Pražské křižovatky.
Foto: archiv Pražské křižovatky
Ocitáme se kdesi na prázdném prostranství v době, kdy noc zvolna přechází v ráno. Tiché šumění narušuje akorát smích dvou sourozenců, Felixe (Theo Livesey) a Kláry (Adèle Haenel), kteří se po vydařeném večírku baví programem z rádia, filozofují nad životem a otevírají staré rány. V dětství je totiž oba znásilnil jejich dědeček a ač se oba snaží tvářit, že už tuto zkušenost dávno překlenul most času, pozvolna se ukáže, že šrám na duši je hluboký. Inscenace coby sonda dvou pochroumaných životů proniká stále hlouběji a postupně odhaluje nesnesitelnou bolest, poznamenanou mysl na hranici šílenství, až dospívá k… naději? Vyrovnání? Rezignaci? Absolutnímu rozpadu osobnosti? Interpretace finálního vyznění se nejednoznačně rozprostírá v závěrečné taneční choreografii obou sourozenců, jíž dominuje postava (Katia Petrowick) v blyštivě flitrovaném sáčku odrážející teplé jevištní světlo a evokujíc tak slunce.
Ačkoliv inscenace zpočátku působí spíše činoherně a zvolna plynoucí rozmluvou odkrývá konflikty společně se vzájemnými vztahy hlavních hrdinů, záhy převáží choreografická rovina, která dílu dominuje. Tanec nejspíš poodkrývá slovy nepostihnutelná emoční pnutí, v nichž postavy otevírají staré rány a konfrontují se tak se sebou samými. Zprvu se nám postavy představí v meditativně laděných choreografických pasážích, v nichž velmi pomalým tempem proplouvají prostorem a postupně odhalují a ohmatávají celou šíři a délku holého jeviště. Choreografie se v průběhu celé inscenace nesou v hlubokomyslném a uvědomělém tempu, avšak jejich kontext se z radostného shledání dvou sourozenců proměňuje a stává se psychedelickou scenérií provázející nás až na hranici šílenství. Mezi postavami vznikají agresivní pohybové i verbální konflikty, dochází k promluvám s dětskou loutkou, hlavní hrdinové se nechávají trápit záhadnou třetí postavou a svět, se kterým jsme se na začátku seznámili, se rozpadá.
Taneční choreografie, v nichž se kromě Gisèle Vienne angažovali i performeři a performerky Katia Petrowick, Adèle Haenel a Theo Livesey, kreativním způsobem využívaly zapojení light-designu. Nejvýraznější prvek představovalo zapojení laseru, díky jehož spojení s kouřovou clonou vznikala mystická atmosféra a nehybné obláčky kouře pak evokovaly ony chvíle zamrznutí, s nimiž byli jednotliví aktéři konfrontováni. Tyto momenty simultánně reprezentovaly i choreografie, v níž se performeři snažili ostrému pruhu světla vyhnout, uniknout mu, až nakonec poddajně klesli pod jeho pomyslnou hladinu.
Sžíravě pomalé tempo umožnilo proniknout do prožívání postav a jejich postupného psychického rozpadu, což podporuje i textová část, v níž se z počátku rozebírají mimozemské civilizace a oba sourozenci se skoro dětsky stylizují do vesmírných objevitelů. Ve své podstatě jde o prvotní únik od skutečnosti, která k nim ale neustále dotírá, a k níž se v promluvách postavy neustále vrací. Autorka v těchto momentech využívá prvek cyklení – postavy se opakovaně vrací k zážitkům z večírku, zdůrazňují důležitost zapojení se do společnosti, ale ve své podstatě tím jen zakrývají svoji neschopnost se začlenit zpátky. Večírek slouží spíše jako berlička, ke které se vždy vrátí, když se začnou topit ve vlnách vlastních traumatizujících myšlenek.
Z hlediska vizuality a utváření atmosféry působí dílo opojně, čemuž dopomáhá i pozvolné tempo, které ač je místy úmorné, tak dává publiku dostatečný prostor na proniknutí do sféry vnímání poznamenaných postav. Možná ale právě i ona úmornost a jistá forma nesnesitelnosti reflektuje pocity obětí znásilnění, do jejichž kůže pronikáme jen na pár hodin, zatímco z nich tyto pocity po odchodu z divadla nespadnou.
///
Národní divadlo, Praha. Gisèle Vienne: Extra Life. Koncept, choreografie, režie a scéna: Gisèle Vienne. vytvořeno ve spolupráci s: Adèle Haenel, Theo Livesey a Katia Petrowick, hudba: Caterina Barbieri, zvukový design: Adrien Michel, světelný design: Yves Godin, Gisèle Vienne, text: Adèle Haenel, Theo Livesey, Katia Petrowick, Gisèle Vienne, kostýmy: Gisèle Vienne, Camille Queval, FrenchKissLA, světla: Samuel Dosière, Iannis Japiot, hrají: Adèle Haenel, Theo Livesey, Katia Petrowick. Hráno v rámci festivalu Pražské křižovatky 19.11. 2024.
Komentáře k článku: A k čemu to všechno je? (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
