Divadelní noviny > Blogy

Clown Bilbo bloguje (No. 114)

Když jsme vyklízeli byt po rodičích, rukama nám prošly i stovky zavařeninových sklenic. Kolik barev, chutí, vzpomínek…

Slizké houby namačkané v rosolovitém láku. Na nich je jistě i můj chlapecký otisk. Borůvky stlačené pod těsnící víčko. Těch je, ještě teď bolí ohnutá, shrbená záda. A ony po třicetiletí… kvasí. To je škody, zbytečné námahy. Naložené jahody, meruňky, okurky, dýně… I cibule, mrkev, papriky během odleželých, odžitých let změnily svou vizáž. Zgumovatělá torza marmelád z červených, černých rybízů, angreštu… S těmi by se dnes dal hrát leda tenis…

Při pohledu za skleněnou plochu letí hlavou čas, který je s výplní spojený. Dny sběru, třídění, hovorů a pak večery plné krájení, důmyslného skládání, zalévání vyladěnou šťávou kořeněné příchuti… A ve správný čas, v zimním večeru otevřít a vzpomínat, přivolávat kvas let!

Vše ale podléhá zkáze a zaplňuje obří kontejner světa. Někdy je dobré vyčistit spíž, pokračovat, nelpět na daném stavu…

Právě teď

Využiju uvolněné regály a nové zážitky zkusím zakonzervovat právě teď, abych na ně tu a tam mohl sáhnout. Vzpomínky ve skle. Za průhlednou stěnou zůstanou o něco svěžejší než v děravějící paměti, která je mnohokrát proseje, zředí. A když nás stihne totální ztráta paměti, otevřeme je a vytáhneme na vzduch. Rychle nasajeme, ochutnáme a v mysli rozkvete zasutá chvíle! Pozor, jíst nehltavě, ale svižně. Jakmile přijde zapouzdřená vteřina na ovzduší, podléhá korozi, ztrátě chuti, vůně…

Prozatím za „ledovým“ krunýřem zůstává zdání svěžesti! Jen nepromrhat čas k ouvertuře, k návratu. Jako rodiče…

Začínám…

…

Ctibor Turba

Do jedné sklenice uzavřu osmdesát let Ctibora Turby… Láhev musí být pořádně veliká. Hledám alespoň pětilitrovou. Mačkám do ní prvotní setkání na litvínovském festivalu amatérské pantomimy, jeho velkorysý souhlas s mým studiem na loutkářské katedře, víc jak dvacet let přímé, živočišné, životodárné spolupráce… Přidávám pelyněk, skořici… V Alfredu ve dvoře teď při jeho kulatinách panuje milá atmosféra. Kumpáni z celoživotního putování se rojí z dokořán otevřených vrat. Gratulace, objetí, múzicky cinkající sklenky, sýrový dort… Na chvíli se všichni odebereme na scénu, mně dobře známou. Tato prkna jsem nejen pomáhal budovat, ale i nesčíslněkrát zalil svým potem, krví. Talíře, Klaun Bilbo, Baron Prášil, kabaret L’Ombre… Teď čučím na etudy studia neslyšících indických tanečnic, divoce gestikulujících rukou… Poťouchlé, ironické šlehnutí nad možnostmi současné pantomimy? Večerem se vine pevná niť, tlupa spřízněných duší. Na okraje zandavám dlouhé kořeny křenu. I s chlupy… Pro připomínku kmetské kozí bradky, quijotovských vousů oslavence. Zaliju olivovým olejem, vinným octem, červeným vínem. Přidám bylinky. Rozmarýn, oregano, levanduli, bazalku, bobkový list, jalovec a trochu diabetického cukru. Utejpuju víko a sterilizuju při devadesáti stupních. Pak těžkou nádobu sunu do police…

…

Jana Koubková

Pod jiný dekl uzavírám obdobné jubileum. Osmdesát let Jany Koubkové… Pozvala mne na svou oslavu do Divadla U Hasičů. Na její přání se měnímv  obrazovou spojnici hudebního večera. Tančím jako pan Stín na Prime Time Voices, Clarinet Factory, Zangiho Bratry v Rytmu, Band J.K… V obří kašírované hlavě s malým otvorem k orientaci okouknu prostor okolo a zavřu oči. Rytmy, tóny přicházejí a nervové stvoly se poddávají jejich energii. Tělo slastně podléhá vibracím a spojuje se s jazzovými hudebníky… Užívám si zachycených impulsů, improvizace, nových i starých setkání. Janu znám přes čtyřicet let. Hrávali jsme na všemožných festivalech. Bydlel jsem u ní na Malé Straně v Karmelitské. Doprovázela mne na cestě do jazzového světa/nebe. Těch nahrávek! The Pointer Sisters, Manhattan Transfer, Nina Hagen… Všichni u nás doma stále pějí… Přidám plátky červené řepy, barvy její zářivé kštice a půl litru kvalitního bílého vína.

…

Sametová revoluce

V další bandasce je mrkev s kořenovou petrželí, s panákem s jedinečným aroma, které tvoří parfém vonných silic z kůry sladkých a hořkých pomerančů z karibského ostrova Curacao – Blue Curacao! Pro jeho modrou barvu, která se doplní se zeleninou do republikové trikolory! Neb… Za sklo uvězním i sametovou revoluci a její nejnovější připomenutí u příležitosti jejího třicátého pátého výročí. Pozvali nás do školy v Mníšku pod Brdy a k Písku. Školní páťáci byli svěže otevření, pozorní, něžné zvídaví… V hostinci U Báby Lišků v Semicích u Písku nejprve hrajem pro hrst dětí a rodičů klaunerii Maringotka, pak následuje beseda k sedmnáctému listopadu. Je to pozitivní a důležité poukazování – Kde se bere, vzala svoboda, která není nikdy samozřejmá a už vůbec ne happy end!?

V promítnutém dokumentu je připomínaná práce Post Bellum/Paměti národa. I naše čtyřhodinové zpovědi jsou nalezeny v jejich archivu. Promítneme z nich fotografii z Hrádečku… Dlouhé monology přítomných pamětníků zalézají do mikrofonů. Když protečou přes zesilovač, hřmotně zaplňují reproduktory a dunivě se valí řídce zaplněnou hospodskou místností. Maličko nás  překvapuje, že většina zdejších aktérů se do listopadových událostí zamotala jaksi omylem, náhodou. Nahání nám to jemné brnění po těle. Na demonstrace jsme chodili, psali do samizdatu, pomáhali bořit šedou, svíravou normalizační kazajku, dávno předtím a nebereme to jako kdovíjaké hrdinství, ale jen a jen jako volbu, cíl, nezbytnost… Proto je nám k pousmání, když se někdo chlubí tím, že tajně vyměnil portrét Husáka za Havla, že byl omylem zmlácen od bílých přileb… To všechno jsme léta přirozeně znali, vyhledávali, hřbet nastavovali… Než byl z hrstky dav… Chraň Bůh, něco vyčítat, ale poslouchá se to trpce. Dlouho jsme o svých aktivitách mlčeli. Připadaly nám nicotné, nutné k přirozenému dýchání. Nádech, výdech… Ale pravda, měli jsme štěstí, byli jsme v centru dění a měli dobré průvodce! Přidám ještě mrkev a panáka Curacaa… Už stéká do spodních pater. Modročervená se mísí s bílou a společně pějí – Kde domov můj, kde…

…

Sole-Felsen-Bad

Do jiné oblé nádoby skryji termální lázně v Gmündu, Sole-Felsen-Bad.  Z Kondrače projedeme Novohradské hory a za čtyřicet minut ležíme ve voňavé novostavbě. Kolem spousta hrdé tělesné pestrosti. Dlouho jsem neviděl tolik sebevědomých těl, různého tvarosloví,  šťastně polehávajících, posedávajících, kráčejících zdejší flórou. I jeden šmírák s dlouhým chobotem… Horké tělo z desítek saun se pak chladí v přírodním jezeru… Dávám pozor, aby byla zachována různorodost velikostí. Jak puzzle se do sebe skládají. Hned vedle nového koření a muškátového oříšku.

…

Soběnovská vrchovina

Pod další poklop tlačím lišky, ryzce, hříbky, diviše/kotrče kadeřavého. Soběnovská vrchovina i v pokročilém podzimním čase kypí houbami všeho druhu. Přidám hovězí držky, maličko dýmu z cigarety místo nízko povalujících se oblak…

Z neprostupné mlhy se vyloupne tlupa krav. Stojí nehnutě jak sochy. Vteřiny, minuty volně plynou… Tu se jedna pohne. Leknu se a vzpomenu na Ctibora, který vyprávěl o interpretaci Shakespeara anglickou compagnií. Také jejich těla jak skály, menhiry nehnutě postávaly a jen a jen jejich rty chrlily dokonalou, starou, básníkovu angličtinu. Trvalo to několik hodin. Jen slova, slova… A tu se pohnul jeden prst. Šok! Mrknutí oka. Šok! Náklon hlavy? ŠOK! Nyní sleduju podobně neuvěřitelné divadlo. Udělám několik kroků a otočím se pro potvrzení viděného. Bílá pára komíhající se vzduchem. Ani náznak dechu, slechu po bučících kráskách. Jen valící se mlha. Sen? Hororová skutečnost?…

A do toho v ušních sluchátkách zazní rozhlasová hra o údajné kacířce, prostopášnici Succubus aneb Egyptské jeptišce čili Démonu z Horké ulice od Honoré de Balzaca…

…zasvětil mě do rozkoší lásky, kterou jsem doposud nepoznala…

Do sklenice fouknu další výdech cigaretového dýmu. Vedle pomačkaných hub se zamlží i Zulma, mauretánská mouřenínka, která se stane milenkou dobře situovaných chlapců, čímž vzbudí závist, která vede až k čarodějnickému procesu.

…Nikdy jsem žádného démona neviděla a ani si to nepřála… Jen jsem se poddávala čisté lásce, z čiré rozkoše… Jsem slabá africká žena, která brzy podlehne upřímným slovům, dotekům, které pak zaplaví, rozpálí mé žádostivé tělo…

A dva dny hoří hranice… Místo plamenů pěchuju červené zelí, rudou cibuli…

…

Malomocné Rusko

Zakonzervovat ukrajinský konflikt? Malomocné Rusko zalít do láku politické fikce, který samo víc a víc produkuje!?… Snažím se, snažím, ale realita špatně těsnicí gumičkou uniká, čpí, bobtná, vylézá… Kéž jednou, hluboko ve sklepních prostorách, pod kamennou dlažbou… Jen aby ho někdo omylem neotevřel, někomu nevypadl z rukou… Vše by pokračovalo…. Obložím, zazdím ho knihami Timothyho Snydera – aby případného nálezce varovaly a připomínaly, čím je dlážděná cesta k nesvobodě! Všem nepoučitelným! Co ale čekat od národů, kterým stačí podstrčit na sociálních sítích jasnou nepravdu, lež, a oni jí uvěří?… Matení z kybernetického prostoru postihuje Anglii /Brexit/, Francii, USA /volba prezidenta 2016, a už je tu zpět!/… Máme sice víc informací, přesto je lež blíž a blíž. Pro mnohé příjemně těsný kabát. Lidé zatnou zuby a trpí s hřejivým pomyšlením, že jejich sousedé/nepřátelé trpí ještě víc! Smutná cílová rovinka! Boj za svou pseudo nevinnost, sebevědomí, za to přece stojí! Je to politika konfliktu… Jdeme si po krku a hrstka nedotčených se z ochozů směje! Šelmovsky! Od ucha k uchu. Presuju halloweenské dýně s jokerským šklebem. Od ucha k uchu.

…

Láhve s Franzem Kafkou, Ferdinandem Célinem, Míšou Bulgakovem, Janu Kremanovou…

Do hořejších pater sunu láhve s Francem Kafkou, Ferdinandem Célinem, Míšou Bulgakovem… Či Janu Kremanovou a její novou bibliografii Madame le peintere…

Uběhlá desetiletí ukládám vrstvu za vrstvou se společným dechem, vzruchem, hněvem, láskou… Jsou zachycená i v krásně vyvedené knize, která připomíná čas, který nenávratně odvál. Ale byl to náš čas!… Na vinětě bude zářit Janin barevný portrét z Deklaunizace!

Hranami se dotýká jiné výtvarné baňky. Je zde přiklopená École de Paris: Umělci z Čech a meziválečná Paříž z Valdštejnské jízdárny… Krása… Třeba Rozkvetlá hrušeň trpělivého pozorovatele českého původu Othona Coubina! V jeho obrazech je nádherná zamlženost, rozostřenost a …ticho tak hluboké, že hřímá! Zasouvám plátek růže, citrónové trávy…

…

Divadelní noviny

V patře pod stropem si najdou místo zapouzdřené Divadelní noviny… Jejich podoba se od ledna změní. Přestanou novinově šustit. Z plátku bude časopis… Připomíná mi to jinou proměnu: novinového týdeníku Respekt. Opět jsem noční pták a během dlouhých, bezesných nocí slyším vášnivé debaty kamarádů, úspěšných fotografů. Nastal boj o jedinečný formát pro obří černobílé fotografie, pro specifickou, originální grafiku… Vše se přetavilo do barevného časopisu a oni odešli. Vím, znám… Změna je život… C’est la vie… Žbluňk. Žbluňk! Žbluňk! Ne, ne, slzy nekapou. To jen vhazuji trpknou trnku, jeřabinu…

Regál se plní. Bude to krásná výstavní galerie. Už se těším na otevírání!…

Mám ještě hodně nádob prázdných a spoustu víček…

La vie continue!

• Autor: Jiří Bilbo Reidinger
• Publikováno: 30. listopadu 2024

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 114)

1. Jana Koubková

   

   Milý Bilbo,
   moc pěknej článek!

   30.11.2024 (19.10), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ