BLOG: Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 90)
Historik Milan Stehlík (1976) je pedagogem na Filosofické fakultě University Karlovy a ředitelem Muzea literatury Památníku národního písemnictví. Martin Groman (1976), novinář a publicista přednáší na Fakultě sociálních studií UK. Oba jsou autory ceněných podcastů, které vydalo postupně knižně brněnské nakladatelství JOTA. Všechny dosud vydané nesou stejný titul, současně výzvu: Přepište dějiny. Autoři se zaměřují na témata a konkrétní příklady zejména z našich moderních dějin, jak možné a časté je historická fakta jednostranně vyložit, zamlžit, zkreslit.
Kniha Přepiště dějiny. Foto: archiv nakladatelství
Čtvrtá kniha ze série autorské dvojice přidává do závorky k titulu „nejen k maturitě“ a navíc podtitul České 20. století v souvislostech. Autoři úvodem píšou k předchozím třem: V nich jsme tematicky různorodě nahlíželi hlavně na české dějiny především 20. století. Neměli jsme ambici nějakého uceleného přístupu, ale čtenáři a posluchači se stále častěji ozývali s tím, že by uvítali celistvější pohled zejména na poslední století. A tak vznikla myšlenka na knihu… Symbolicky, i podle obálky, ve dvanácti kapitolách tak nějak „od Masaryka po Havla“.
Člověk se maně rozpomene na prastaré Vox populi, vox Dei. Ne, že by hlas lidu nemohl občas sklouznout i na stranu bohu protivnou, zde však reprezentovaný čtenářstvem přišel s výborným nápadem. Dobře, že autoři jej oslyšeli a realizovali. A, protože dějiny jsou do značné míry dějinami politiky a politiků, myslím, že za všech dob naslouchat hlasu lidu se vyplácí.
Snad nejznámějším ve vztahu k historií“ je výrok Dějiny píšou vítězové. Autorem je Walter Benjamin (1892-1940), německý židovský literární kritik a filozof. Řekl bych, že si nepřipouštějí dočasnost, zvlášť tuhé režimy věří na věčné časy a černobílé vidění, jinak nelze. Vítězství trvá někdy do doby, kdy vítězové již nepamatují, s čím vlastně do historie vstoupili. Záliba k jednostranným úsudkům, schematismu i řadě psychologických mechanismů v pozadí chyb usuzování a hodnocení se však nevyhýbá žádnému společenství. Dějiny se píšou vždy až příliš pozdě, mínil František Vymazal (1841-1917) lingvista, polyglot, osobitý filozof, autor množství trefných postřehů – zrnek). Nejlíp snad, kdyby byly sepsány před dějinnými událostmi, aby lidé věděli, co se na ně chystá. Svérázný Fr. Vymazal se na adresu dějin vyslovil vícekrát. Asi nejpovedenějším bylo jeho: já bych to udělal jinak. Pryč však od aforismů a chytrých rčení, jež se vymykají z reflexe na poctivě a dobře napsanou knihu. Vsunul jsem jen, že aforismus dokáže často „udeřit hřebík na hlavičku“, stručně, vtipně a výstižně upozornit na problém. Historie a nedávná zvlášť, bývá také politikum. Do výkladu dějin vstupuje ideologie. Zvlášť markantně v diktátorských a totalitních režimech. Platí také, že každý člověk si utváří či řídí se jistou osobní ideologií, včetně vlastního výkladu dějin. Osobní postoje k dějinám má jistě i profesionální historik, určitě se snahou o maximum dosažitelné objektivity při popisu historických dějů.
Myslím, že největší předností čtvrté z knih „přepište dějiny“ je viditelná snaha autorů o věcnost, opřenou o fakta a jejich sled, kdy čtenáři je ponechán dostatek prostoru k vlastnímu výkladu klíčových či uzlových událostí našich moderních dějin, k hledání a nalézání souvislostí, vazby i souvztažností k dnešku. Kniha o rozsahu 334 stran textu ve dvanácti kapitolách provází čtenáře chronologicky stopami našich dějin „od Masaryka k Havlovi“ či od vzniku republiky k jejímu rozdělení na dva nové státní útvary. Je známo, že rozdíly v názorech na události, z hlediska nedlouhého bytí lidského jedince na této Zemi, velmi vzdálené, nabudí konfrontaci až nesmiřitelných názorů, někdy i zcela neproduktivní plnou vzedmutých emocí. – Vznik Československa dovršení snah národa, nebo rozbití vcelku dobře fungujícího celku? – Krach republiky, nebo Nový stát, sice menší, ale na lepších základech? Podobné konflikty plynou z protilehlých krajních stanovisek. (Taková praktická cvičení v komunikaci jsem rád (nejen na témata z historie) využíval při působení na vysoké škole se studenty. Jednotlivec či skupina se silným přesvědčením o své pravdě, jen obtížně získá na svou stranu někoho ze skupinky stejně silně přesvědčených o „pravdě“ opačné. Stává se však, že jednotlivci se učí vnímat argumenty druhé strany. To je již předpoklad diskuse, možnosti věcného rozboru krajností a nalezení sblížení některých předtím neslučitelných stanovisek).
Možno říct, že kniha má vlastně charakter „učebnice“, i když autoři tak možná původně nezamýšleli. Slovo „učebnice“ často spíš odstraší, v daném případě k četbě naopak povzbudí. Je psána čtivé, přístupné, zajímavé, drží se faktů v jejich návaznostech, nabízí základní orientaci v našich moderních dějinách. Každá kapitola je v přiměřeném rozsahu opatřena obrazovým materiálem a vhodně volenými autentickými dobovými texty, které přibližují dění a tehdejší atmosféru. Nechybí ani nabídka titulů k další četbě či studiu.
Takto je výbornou nabídkou pro čtenáře bez omezení věku, zejména pro mladé. Zvlášť při uvědomění, že dnešní již pětatřicátníci, narodili se do dnešní demokracie. Několik předchozích ročníků také nemohlo být fakticky pamětníky ani malé části minulosti, jíž se kniha věnuje. Výrazně také ubývá těch, kteří mohou, byť již jen o části uplynulé doby, předat mladším vlastní zážitky, zkušenosti, osobní pohledy.
Kde nemůžeme být očitými svědky, o to víc je třeba znalostí faktů k vlastní orientaci v našich dějinách, peripetií českého století. Nebylo jich málo, včetně osudových a tragických. Měly by poučit. Čtvrtou z knih k přepisu dějin k „maturitě“ lze širokému okruhu čtenářů jen doporučit.
Osobně mě zajímá, co autorská dvojice chystá dál, s čím přijde. Sám bych si dokázal představit knihu na téma, „jak nám bejvávalo dobře s Rakouskem v žaláři národů“. Nejspíš by nešlo vynechat nástup Habsburků, stavovské povstání a Bílou horu, tím zásadním by bylo zřejmě 19. století, rok 1848, později události vedoucí k Velké válce a rozpadu monarchie. Tato část naší historie je pro pochopení národního směřování, sebeurčení a vzniku republiky důležitá. I zde přetrvávají krajní klišé – Rakousko jako vězení národů? Nebo fungující středoevropský celek, o jehož rozbití se přičinil Masaryk? A co třeba: zbavit se ukvapených krajních soudů, nejen dějin?
///
Autorské blogy nejsou redigovány a nevyjadřují názor redakce.
Komentáře k článku: BLOG: Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 90)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
