Co si počít s robou?
K české klasice jsem měla vždycky blízko, vyznala se před rokem režisérka Kasha Jandáčková v rozhovoru pro Divadelní noviny. Vloni inscenovala ve Východočeském divadle v Pardubicích drama bratří Mrštíků Maryša, letos se ve Švandově divadle na Smíchově pustila do hry Gabriely Preissové Gazdina roba a zdůraznila i podobné téma: právo ženy rozhodnout o svém životě v souladu s tím, co cítí a co sama chce.
Manželství se Samkem (Jakub Tvrdík) Evě (Anežka Šťastná) štěstí nepřinese FOTO JAN HROMÁDKO
Jandáčková, sama též autorka, text výrazně zkrátila a přepsala z moravského dialektu do hovorové češtiny, podobně jako předtím Maryšu. Doplnila do něj vypravěčské pasáže i motivy z autorčiny povídky, jež dramatu předcházela. Titul výmluvně aktualizovala na Gazda a roba. Postavila tak hravě do protikladu mužský a ženský princip, zároveň ale název ponechala v nářečí. Výraz „roba“, jehož stigmatizující význam čas setřel, pak paradoxně používá i v textu, pouze jednou zazní současné „kurva“. Archaické slovo dnes vnímáme spíš jako neutrální označení pro ženu (ostatně tak ho vykládá i Wikipedie). Vyhrocenost scén, v nichž Eva krajčířka čelí ponižujícím slovním úderům „robou“, to přirozeně oslabuje.
Také společenské konvence se změnily. Na konci 19. století znamenalo její rozhodnutí opustit manžela a odejít za ženatým mužem doživotní hanbu a společenské stigma, dnes by to stálo místním drbnám sotva za komentář. Vyjádřeno žánrově: charakter příběhu, z něhož u Preissové vyrůstá Evina tragédie, se kontextem proměnil spíš v námět pro seriálovou epizodu. S tím zásadním posunem se musí každý pokus o současnou interpretaci této hry vyrovnat, Jandáčkové se to ne vždy daří a lavíruje mezi současnou emocionalitou a inscenační konvencí.
Hra sedmadvacetileté „rebelky“ Preissové oslovila dvaatřicetiletou režisérku, pokud lze soudit z její inscenace, vzpurnou energií titulní hrdinky, jež emancipovaně následuje hlas svého srdce, a to navzdory všem a všemu, dokonce i vlastnímu dítěti (motiv opuštění dítěte převzala Jandáčková z povídky, ve hře děcko zemře). Když může být její Mánek nevěrný své ženě a není zavržen, proč by ona nemohla totéž? V závěrečném obrazu před námi nestojí sebevražedkyně zahnaná lidskými řečmi a zradou milého do Dunaje, nýbrž proudem vody shůry „očišťovaná“ mučednice nerovnoprávnosti a předsudků. Nahá a konečně svobodná.
Do hlavní role režisérka obsadila charismatickou Anežku Šťastnou. Její Eva se od fádního houfku mládenců a děvčat na vesnické zábavě liší na první pohled – vzhledem, bezprostředností, sebevědomím. V šarmantním strakatém kožíšku, s krátkými kudrnami a posléze i cigaretou, kterou típá o podrážku boty, připomíná intelektuálku, jež nedopatřením žije v buranově, kde se ještě drží „tradice“.
Eva je aktivní bytost, holka, která ví, co chce. Možná si pohledného, ale přizpůsobivého a trochu narcistního Mánka (Mark Kristián Hochman) vybrala sama. Jeho matka Mešjanovka je v podání Andrey Buršové groteskně nadsazená kreatura, povahou manipulativní alkoholička, jež bez zábran uskutečňuje plán oženit syna s nevěstou, která se jí podřídí a přinese odpovídající věno. Dívka, kterou si pro něj vyhlédla a kterou stále strká před sebou (Barbora Křupková), je pravým opakem energické Evy.
Když se krajčířka, ponížená na zábavě Mánkovou ústupností matce, rozhodne, že to všem „ukáže“ manželstvím s chromým kožešníkem Samkem (Jakub Tvrdík), prostě ho sbalí. Je to nádherný dialog, jedna z herecky nejsilnějších, lidsky nejuvěřitelnějších scén inscenace. Zamilovaný Samko, který si na Evu netroufl ani pomyslet, je opojený šancí, jež se před ním otvírá. A zklamaná Eva, dojatá jeho upřímností, opravdovostí i humorem, v tu chvíli uvěří, že život s ním může být cesta, jak šťastně zůstat sama sebou.
Vypravěčské vsuvky posouvají děj v čase a umožňují odehrát Gazdu a robu bez pauzy za necelé dvě hodiny, ale jejich dikce transponuje příběh ne zrovna šťastně do polohy pohádky či legendy. Zkrácené dialogy, osekané o epizodní postavy, zase stručností místy nabývají až komiksový charakter. V jiných výstupech se režisérka pouští cestou folklorem inspirovaných, efektních choreografií (Jaro Viňarský) a výtvarně působivých obrazů podložených hudbou cimbálové kapely (Jakub Kudláč). Přeskakování mezi inscenačními styly by samo o sobě nevadilo, kdyby šlo o stavbu, která dává celku nějaký smysl, tady se ale zdá, že pojetí jednotlivých scén je spíš intuitivní.
Aranžmá té, která se odehrává v Samkově a Evině domácnosti, staví na realisticko-psychologické konvenci. Eva předstírá, že na podlaze kartáčuje kůži. Kamarádka Zuzka (Anna Grundmanová) jí od stolu starostlivě domlouvá, aby se věnovala dceři a nedráždila svého muže. Dorazí Mešjanovka upustit trochu jedu a už se nalévá pálenka a cinkají skleničky. Přitom deprese a apatie, o nichž Anežka Šťastná v roli Evy vypovídá, nesou emoci ryze současnou. Vidíme zoufalou, citově vyhořelou mladou ženu na hraně příčetnosti. Toto rozkročení mezi konvencí a snahou interpretovat příběh autenticky je pro režii Kashy Jandáčkové typické. Přes všechny výhrady odvedla úctyhodnou práci, jen té feministicky zabarvené empatie pro titulní hrdinku na úkor ostatních postav se nakonec zdá být až příliš.
Scéna Jána Tereby na relativně malé ploše umožňuje režii vytvořit několik paralelně se odvíjejících situací, jež mezi sebou komunikují. Vidíme zároveň do sálu i na verandu hospody a ještě sledujeme, co se děje na návsi před ní. Když se v posledním dějství tahle překvapivě jednoduchá konstrukce zvedne, ocitneme se rázem v hale rakouského hospodářství, kam Mánek s Evou utekl na léto vést sklizňové práce. Jenže choreografované přenášení plastových beden představující zemědělskou činnost a postavy navlečené v pracovních vojenských overalech už v kontextu inscenace působí jako úlet. Závěru to na přesvědčivosti nepřidá, ale stane se…
Švandovo divadlo, Praha – Gabriela Preissová, Kasha Jandáčková: Gazda a roba. Adaptace a režie Kasha Jandáčková, dramaturgyně Martina Kinská, scéna a kostýmy Ján Tereba, hudba Jakub Kudláč, světelný design Martin Špetlík, pohybová spolupráce Jaro Viňarský. Premiéra 9. listopadu 2024.
Komentáře k článku: Co si počít s robou?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
