Liberecké Sněhové královně vládne hudba
Andersenova Sněhová královna v posledních letech nesměle proniká na české baletní scény. V roce 2016 nastudovalo pražské Národní divadlo na Prokofjevovu hudbu verzi Michaela Cordera; v témže roce připravila původní inscenaci v ústeckém baletu choreografka Marika Mikanová. Ta se nyní k předloze vrátila v Divadle F. X. Šaldy. Zatímco v Ústí nad Labem pracovala s hudbou Petra Čermáka a Miloše Vondráčka, nyní v Liberci si nechala zkomponovat původní muziku Alešem Březinou, kterou doplnila elektronika Pavla Ridoška. Snaží se tak navázat na tři roky starý úspěšný rodinný titul Mauglí – rovněž s hudbou Březiny a výpravou Aleše Valáška.
Právě hudební složka, která už v libereckém baletu nebývá jako v minulosti degradována na doprovod znějící z reproduktorů, patří k hlavním devizám Sněhové královny. Březina umí svou hudbou i texty vyprávět, vést k taneční akci, navodit atmosféru a hlavně si hrát. Zapojuje dětský pěvecký sbor Severáček, který se přirozeně mísí s Dětským operním studiem DFXŠ, členy baletního souboru a dětmi z několika místních tanečních škol. Dokonce samotnému orchestru předepisuje malý pěvecký, či spíše brumlavý výstup. Zvuk orchestru, entuziasticky vedený dirigentem Chuheiem Iwasakim, se hlavně ve druhé polovině prolíná s elektronickou hudební stopou přinášející zajímavé efekty. V závěrečných scénách se hudba už více slévá do mohutnějšího proudu připomínajícího melodramatické filmové skladby.
V úvodu dostávají prostor hlavně děti. Právě na nich leží první dramatické situace a nutno říci, že je rozvíjejí věrohodně s přirozenou hravostí. Teprve asi v jedné čtvrtině baletu dostávají větší prostor sami tanečníci baletního souboru. Marice Mikanové se daří zejména v místech naplněných spontánní energií (tanec mladých, výstup banditů), nebo když využívá dispozic konkrétních tanečníků (výstup Havrana v podání Františka Šourka). Nicméně převažuje eklektická choreografie, v níž většina postav s sebou nenese originální pohybovou charakteristiku.
Silnou stránkou Mariky Mikanové bývá dramaturgie, režijní lehkost, s níž vypráví různé baletní příběhy. V tomto směru nepatří Sněhová královna k jejím nejlepším dílům. Scénám občas chybějí jasnější pointy, nešikovně jsou řešeny proměny, často za pomoci napůl viděné manipulace částmi scény jevištním personálem. I přes vážnější téma Andersenovy pohádky nechybí humor, a to i díky tanečníkům v menších rolích – například Jaroslavu Kolářovi jako Staré bylinkářce, dynamické Anye Beth Clarke v roli Šéfky banditů nebo Kristýně Petráškové v groteskně pojaté Princezně. Nuria Cazorla García má v titulní úloze kvůli výraznému mrtvolně bílému líčení omezenější možnosti, jak uplatnit svůj široký výrazový rejstřík. V ústřední dvojici civilněji pojatého Káje v podání Yuty Hommy zastiňuje akční Gerda Johany Březinové.
Výtvarník Aleš Valášek i tentokrát popustil uzdu fantazii a své nápady z osm let staré inscenace v Ústí nad Labem transformuje do nové podoby (odlišně využitý severský vzor na oblečení ústřední dvojice; kostýmy a líčení Sněhové královny a její družiny jsou děsivější, pojaté à la zombie). Opakovaně se zde pracuje s motivem střepu z rozbitého zrcadla.
Sněhová královna je na liberecké poměry rozmáchlou a výpravnou rodinnou podívanou; vítanou alternativou k Louskáčkům bujícím v jiných divadlech. Snaha uvádět nová autorská díla se cení, i když v tomto případě přináší výraznou kvalitu hlavně Březinova kompozice.
Divadlo F. X. Šaldy Liberec – Sněhová královna. Hudba Aleš Březina, Pavel Ridoško, choreografie a režie Marika Mikanová, scéna a kostýmy Aleš Valášek, dirigent Chuhei Iwasaki. Premiéra 1. listopadu 2024.
Komentáře k článku: Liberecké Sněhové královně vládne hudba
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)