Divadelní noviny > Reportáž Zahraničí

Divadelní Montréal (No. 14)

Pro co se dnes obětovat? Dává to vůbec smysl? Má oběť dnes tutéž hodnotu, jakou jí dávají dávné mýty? A co když se současníci vzbouří proti tradici? Mohou historické postavy odmítnout svou předurčenou roli a osud? Je možné Ífigenii uchránit před smrtí?

Nový pohled na Eurípidovu látku přetavil do volné adaptace současný ředitel Avignonského festivalu, portugalský dramatik Tiago Rodrigues. Na scénu divadla Théâtre Denise-Pelletier v Montréalu inscenaci Iphigénie velmi zdařile uvedla režisérka Isabelle Leblanc.

Inscenace stála za pozornost hned ze dvou důvodů. Jednak pro svou textovou rovinu a pak dramaturgicko-režijním uchopením. Pevně sevřený činoherní tvar, Eurípidem původně situovaný do řecké zátoky Aulis, vsadili tvůrci do promrzlé krajiny za polárním kruhem.

Na horizontu se vyjímal světelný kruh, možná slunce, nebo měsíc v úplňku či samotný svět starověké civilizace. Z jevištních dekorací navzdory zřetelně přiznané kašírce sálal ledový chlad, zásadně pak nehybnost – dramatické bezvětří. Do prostoru trčely stožáry lodí, cáry plachtoví. Po straně stála provizorní (zevnitř nazvučená) dřevěná budka s plochou střechou coby další platformou k akci. Nad chatrným útočištěm se ještě klenuly více jak dvě desítky po většinu času vypnutých větráků, torz upomínajících na absenci větru, další z objektových symbolů trvajícího tlaku jednat, udělat cokoli, vzpříčit se osudu (v této interpretaci) – rozhodnout se.

Montréalská Ífigénie zvýraznila rovnici, v níž dané konstanty umocňovaly nehybnost i nevyhnutelnost – metaforicky zamrznutí v pevném bodě. Konkrétně to vypadalo tak, že nalodění řečtí vojáci byli připraveni k boji, Helena byla stále v rukou Trojanů, Agamemnón čelil otázce obětovat svou dceru, mladá žena stála vůči otci a božstvu a matka orodovalaí za život svého dítěte…

Napjaté „dusno“ pokryté ledovým krunýřem, moc a sílu, ale i absurditu a zranitelnost podtrhli inscenátoři stylizovanými kostýmy, které významně doplňovaly masky přiléhající k obličeji. Ze scény promlouvaly jakési kukly s přiznaně našitými vlasy a vousy, osoby ve sportovní kombinéze, v surfařském obleku, zimnících či kožešinovém kabátu, v pracovních oděvech či se slunečními brýlemi na očích. Na mysl se drala úvaha o prototypech. Myšlenková vlákna dále vedla od antických předobrazů k dnešním postavám v konfliktních situacích a jejich mediálnímu zobrazování. Herci své ošacení zároveň vtahovali do hry, když jim – zákonitě – například v zápasu jeden na jednoho překážel kožich. Nadsázka se postupně snášela na drama jako prašan poprvé cukrující podzimní krajinu.

Téma Ífigenie je s Nouvelle Compagnie Théâtrale spojeno od jeho počátků, tedy od roku 1964. Tehdy zakladatelé divadla uvedli stejnojmenné drama Jeana Racina /více zde/. O šedesát let později se hrdinský mýtus vrátil na scénu v úpravě Tiaga Rodriguese, který ve své adaptaci nerozporoval původně nastavené vztahy ani dějinné události. Ífigenie stále byla nejstarší dcerou mykénského krále a vojenského vůdce Agamemnóna a s ohledem na mytologické předurčení měla být obětována pro usmíření bohyně Artemis, která stála za bezvětřím, jež řeckému vojsku zabránilo vyplout na Tróju, aby osvobodilo unesenou Helenu. Dramatik se neobával proti sobě ostře postavit bratry Agamemnóna a Meneláa. Agamemnón Meneláovi oběť dcery nakonec přislíbil, ale současně Klytaimnéstře nechal vzkázat, ať s Ífigenií nepřijíždějí, přestože za „návnadu“ použil nabídku k jejímu sňatku s Achilleem. Meneláos, král Sparty, však varovný vzkaz zachytil… A i když starý sluha matku s dcerou varoval, mladá žena se rozhodla předstoupit a obhájit se.

Zatímco Eurípídes akcentoval sebeuvědomění role v dějinném kontextu a oběť Ífigenie vyřešil podstrčením laně a dívku coby kněžku přesunul k bohyni Artemis, další autoři, ať Homér, Jean Racine či dnes Rodrigues, si právě tento zvrat vzali jako výzvu k autorskému postoji, nejčastěji poplatnému době. Lisabonský dramatik Ífigenii vdechl tvrdohlavost a touhu postavit se za sebe a navíc ji vsadil mezi postavy, kterým vůbec nebyla lhostejná a snažily se ji uchránit. Jeho Ífigenie se nebála projevit. Bojovala sama za sebe a současně jejím pevným hlasem jako by sborově zněly všechny ženy historie světa, sjednocovala je v sobě. Skrze ni volaly, že nejen ony, ale ani společnost už nechce dál snášet příkoří žen.

Historicky přepjatá poddajnost až odevzdanost se zde vyjevila jako přežitek, s nímž je nutné skoncovat. Tedy – obecně – vzbouřit se proti mýtu. Mytičtí hrdinové se proměnili v lidské hrdiny, kteří se vzpouzeli dogmatickému následování vnějších hlasů, ať už se jim říká božstvo, osud nebo autorita.

Tvůrčí skupina v Théâtre Denise-Pelletier nabídla silné scénické zpřítomnění mýtu, umně jej rozložila na atomy, jejichž spojujícím řetězcem se stala „nad“otázka, co v dnešních dnech znamená oběť a pro co má vůbec smysl se obětovat…

Théâtre Denise-Pelletier, Montréal, Kanada – Tiago Rodrigues: Iphigénie. Režie Isabelle Leblanc, dramaturgie Myriam-Stéphanie Perraton-Lambert a Frédéric Charbonneau, scénografie Étienne René-Contant, kostýmy Leïlah Dufour Forget, světla Anne-Sara Gendron, sound design Éric Forget, Make-up Art a vlásenky Véronique St-Germain, pohybová spolupráce Marilyn Daoust, asistentka režie Amélie-Claude Riopel. Obsazení: Catherine Allard, Gabriel Favreau, Alice Moreault, Étienne Pilon, Dominique Quesnel, Éric Robidoux et Aimé Tuyishime. Premiéra 12. listopadu 2024. Psáno z reprízy 22. listopadu 2024 .

Výjezd byl realizován za finanční spoluúčasti Hudební a taneční fakulty Akademie múzických umění v Praze za účelem pedagogického hostování na Concordia University v Montréalu.

• Autor: Hana Strejčková
• Publikováno: 16. prosince 2024

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Divadelní Montréal (No. 14)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ