BLOG: Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 94)
Jak ten čas letí, a s ním poletuje stále týž povzdech. Vánoce za dveřmi, co se mělo do konce roku stihnout opět se nestihne, snad Silvestr dá možnost spláchnout, co se stihnout nezdařilo, v novém roce na vše bude jistě času dost. Pomalu končí Již čtvrtina prvého století nedávno započatého milénia. Jako by to bylo tak předevčírem. Také jsem se divil, jak úžasného časového předělu jsme dočkali. Nebýt vynálezu kalendáře, byl by to docela všední obyčejný den, jak zpívala kdysi Vlasta Průchová.
Foto: MdB
Některé věci se však stihnout musí. Například dramaturgický plán. V Městském divadle Brno je ustáleným obyčejem připravit k závěru odcházejícího roku kus osvědčený, časem příliš nepoznamenaný, co umí závěrem starého nabudit dobrou náladu, aby do nového vykročilo se zvesela.
Hledání takového není snadné, jak se zdá, výborných komedií, oproti dramatům s tragickým vyústěním, je stále míň. Ozdravného smíchu pro každý rok však nikdy dost. Silvestr, budiž pestr – ozývávalo se z televizních obrazovek. Celý národ se v ten čas pekelně soustředil na přípravu televizního Silvestra, aby bylo do jara o čem mluvit, co kritizovat. Přiznejme však, že řada z někdejších veleestrád dodnes baví, a s těmi, již mnoha herci a zpěváky, s nimiž se jen tak můžeme setkat, potkáváme se alespoň tak rádi. Ostatním v duchu přejeme pevné zdraví.
Foto: MdB
V MdB, jako na mnoha jiných scénách chystá se pravidelná silvestrovská premiéra, zde, vlastně je druhou v pořadí. První se konala sedmého prosince. Dramaturgie sáhla po asi nejčtenějším a nejoblíbenějším románu Karla Poláčka Bylo nás pět. Byla to jeho knížka poslední, dopsal ji před transportem. Vedl do Terezína, pak Osvětim. Konečnou stanicí byl zřejmě tábor Gleiwitz
Spisovatel, s vytříbeným smyslem pro humor, se v knize ponořil i uchýlil do vzpomínek na dětství, prožitky s partou kamarádů, do klukovských dobrodružství i romantiky. Autor, zosobněný zde vyprávěčem a hlavním hrdinou Péťou Bajzou, je současně vnímavým pozorovatelem světa dospělých a dění na malém městě.
Foto: MdB
Do úpravy knižní předlohy pro divadlo se pustili společně dramaturg Jan Šotkovský a režisér Mikoláš Tyc. Zachovali hlavní linku příběhu, scénáři dodali na spádu, obohatili o vtipné špílce, znát byla dramaturgova ruka autorská. Dynamický závěr s výbornými hudebními čísly sedl, diváky byl velmi dobře přijat. Atmosféru doby posílila barevnost scény a volba kostýmů. Hra má tempo, obrazy se rychle střídají.
K nejzajímavějším náleží příprava na velkou bitvu naší pětice proti nepříteli a vlastní válečná řež končící četnými modřinami. Z našich nejlíp připraven byl legendární Zilvar z chudobince, zde připomínající desperáta divokého západu. V kapse prak čili šprndu, jak se říkávalo. Vyzbrojen byl i vtipnou replikou. Když mu mravokárce pan Fajt později pohrozí, že skončí v chudobinci, obdrží odpověď – „já už tam jsem.“ Pěkně je řešen hromadný útok koňmo a sama bitva. Hlavní hrdina, ještě před bojem zasažen je však i šípem amora. Jeho Evička prokáže navíc, že je pravou amazonkou.
Současně i princeznou ve fantaskních snech Bajzy juniora v dalším souboji, tentokrát s horečnatou spálou. Než budou tužby prince naplněny, objeví se překážky v podobě rychnovských Monteků a Kapuletů, zde rodičů naší dvojice – otce Bajzy a otce Svobody. Jistý vrchol inscenace přináší cirkus, jemuž předchází všeobecné těšení se naň. Přitažlivost a kouzlo dosud přetrvávající, zvlášť magické v časech bez televizních a kultury non audiovizuální. Z rozpohybovaných scén nelze vynechat tu, kdy Péťa stává se listonošem s kolotočovou donáškou upomínek otce adresovaných cukráři, neplatiči i otci Evičky. Od toho se vrací zpět domů s říznou odpovědí, a tak to z obou stran graduje.
Herecký soubor je dobře volený i sehraný, bez výjimky pěkně vystihl svěřené postavy a figurky. Pochvalme alespoň představitele Bajzy juniora (L. Matouš) a jeho dívčí protějšek (B. Remišová). V nevelkých rolích nejvíc rozesměji a publikum jistě rádo uvítá osvědčené dlouholeté stálice domovské scény. – Z. Herfortovou, která perfektně předvedla a pobavila nesnesitelnou tchýní Vařekovou, stejně tak M. Čížka, který smysl pro komiku prokazoval již před lety v operetě tehdejšího Státního divadla Brno. Rigorózního ochrance dobrých mravů a karatele všech nepravostí pěkně vystřihl. Opomenout nelze otce Bajzu v podání M. Isteníka. Role mu sedla, sehrál s chutí, přidal jí vlastní osobitý punc.
Foto: MdB
Zásluhou všech z hereckého ansámblu, inscenačního týmu i „neviditelných“ v pozadí, bez nichž také nic nejde, silvestrovská inscenace nabudí pohodu, zábavu, smích. Možná evokuje vzpomínky na vlastní dětství, třeba připomene i laskavého pisatele humoristických románů pana Karla Poláčka.
A nás několik, málo již z těch, co toto divadlo s námi léta též pravidelně navštěvovali, a o něm si povídali, trochu jsme zauvažovali, co dnešní kluci. Uměli by vyrobit prak? Vědí, co bývala šprnda? Tuší ještě, proč Bajza otec, chystal se odpásat řemen? Většina naštěstí asi již jen tuší. (Bajza senior by řemen k jinému účelu nejspíš stejně nepoužil.) Říká něco dnešním klukům slavný detektiv Leon Clifton? Když tak, ti aktivnější, si vše vyguglí, usnesli jsme se. Popřáli si hezké svátky, v dalším z nových roků hlavně zdraví. Jako kluk jsem se divil, proč si ti dospělí pořád přejí to zdraví. Už vím. A těm, kteří se vypraví na silvestrovskou premiéru – pěknou zábavu a vše dobré po celý rok!
/
Autorské blogy nejsou redigovány a nevyjadřují názor redakce.
Komentáře k článku: BLOG: Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 94)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
