Divadelní noviny > Blogy

BLOG: Čelákovické glosy (No. 71)

Nichts ist ok. Heslo letošního, už 29. ročníku festivalu PDFNJ bohužel dost vystihuje aktuální situaci nejen kolem nás (takříkajíc ve světě), ale i moji osobní. Leccos moc nefunguje – nicméně je nutno nějak existovat. O tom, jak se to může dělat, aby se něco aspoň trochu dařilo, se hrálo. S různou intenzitou a zdarem.

Láska – argumentační cvičení

Cenu Josefa Balvína letos získala inscenace hry Láska – argumentační cvičení od izraelské autorky Sivan Ben Ishai v podání Divadla LETÍ, režisérkou byla Kasha Jandáčková. Podle anotace soudě se měla hra věnovat otázkám pohlavního života, velmi detailně a explicitně. Ve skutečnosti šlo o život Pepka námořníka a jeho přítelkyně, občas vyšperkovaný popisem jejich sexuálních aktivit. Konverzace na tato témata byla cudná a opatrná, stejně jako informace o Pepkově pyji a jeho „uctívání“. Tématika vyžaduje nahotu herců – ovšem  v českém podání je také velmi cudná: dívky svlečené do červených podprsenek a kalhotek se brzy zahalí do zlatavých saténových župánků, Pepek zůstane sedět mimo scénu, v rohu, v trenkách a tílku, někdy skoro svlečeném. (V podání německého souboru by všichni byli zcela nazí.) Dekorací v závěru jako by chtěla inscenace „dohnat zameškané“. Je červená (evokace krve) a měkká, herečky z ní vystupují a zanořují se tam a zpět. Hře samotné by rozhodně prospěly škrty v dlouhých pasážích „domácího štěstí“. Herecké výkony měly úroveň lepších amatérů – v artikulaci místy šumlují, zvláště při hudbě nejsou zřetelní.

Motherfuckinghood

Tento dosti vulgární název měl brilantní velmi levicově orientovaný feministický text o mateřství i o tom, co mu  předchází a co následuje – psáno zcela „ze života“ (např. problém  práce v zaměstnání a pak doma). Tak ho také bravurně provedla Claude De Demo, vlastně tu mladou ženu před diváky doslova žila. Na holém jevišti, jen s několika převleky i parukami. Skutečně hluboký zážitek, zvláště pro ty, jež něco podobného zažily (třeba komplikovaný porod, při němž nikdo vlastně neumí pomoct, který se musí protrpět až od konce). Vrcholně profesionální text i herecký výkon, první opravdu festivalový večer.

Kabarety

Také na ně přišla řada, letos byly s kafkovskou tématikou. Česko-německý soubor Das Thema předvedl pod názvem Kafka has left the building v dynamickém tvaru digest spisovatelova života i jeho dnešní mytizaci, která ústí do  komercionalizace, hlavně v Praze. Závěrečný díl, kdy účinkující nabízeli hrnečky a podobné kafkovské suvenýry, měl být kratší!

Druhý, „pohádkový kabaret pro intoše od 4 let“ Franz a kavka byl, jak už podtitul napovídá, drobet infantilní (tak mně aspoň připadal). Jak to vnímalo celkem hojné dětské publikum, nevím. Protagonistou byla malá loutka Franz, který se stále něčeho (vlastně všeho) obával, Kafka byl přítomen i v jakoby lidské podobě, s kašírovanou velkou hlavou, vlastně hypertrofovaná loutka.

Herečky loutce-Franzovi jeho strachy něžně vymlouvaly, kromě toho také vařily kávu, kterou nabízely publiku. Na rozloučenou rozdávaly pohlednicovou fotografii celého souboru. Provedení zaujalo mimořádnou muzikalitou – hra na pianino, kontrabas, housle a také zpěv.

Macbeth

Nejkrvavější Shakespearovu tragedii jsem z tzv. technických důvodů neshlédl celou – kvůli délce představení a z toho plynoucím dopravním komplikacím.

Hrál se celý text, režijně-dramaturgická úprava spočívala pouze v rozdělení na dva herce a jednu herečku. Marina Galic byla čarodějnice 3 a také Lady Macbeth, Banquo, Macduff, Lady Macduff a Syn, Jens Harzer účinkoval jako čarodějnice 2 a Duncan, Macbeth, Malcolm a vrah, Stefan Hunstein byl čarodějnice 1.

Hrálo se na střídmé scéně (Nadja Sofie Eller) s několika praktikábly, které  mně trochu sugerovaly interiér koupelny. S místy delšími zámlkami se odehrával  příběh o vraždách, které přivedly Macbetha ke královské koruně. Účinek inscenace spočíval na velké pozornosti ke slovu a jeho přednesu, o to víc rušilo občasné zachechtnutí publika (naštěstí ojedinělé), jehož původ vidím v oddaném sledování televizních seriálů.

Hrálo se ve formálních šatech dnešní doby (černé obleky, skoro smokingy), po dvakrát herci za doprovodu současné taneční hudby z malého gramofonu na scéně vítězně křepčili (dosti horrorový moment). Univerzální platnost díla tak byla velmi podtržena.

Cítil jsem, že by na mě celý kus v tomto intenzivním podání dopadl opravdu těžce, tvrdě – taky proto jsem o přestávce odešel.

Zpěvačka Josefina aneb Myší národ

Poslední Kafkovu povídku zvolili studenti berlínské Hochschule für Schauspielkunst Ernst Busch jako východisko pro svoji inscenaci (režie Pablo Lawall). Už pohled na scénu před začátkem produkce signalizuje přinejmenším bizarní show: vlevo vzadu stojí cosi jako vrátnice, v předním plánu vlevo jsou čtyři stoly se židlemi a dvěma telefony, tam se úřaduje; z vrátnice vycházejí a jsou tištěny papíry A4, asi  „pokyny“, které jsou brzy ničeny ve šrotovacím stroji a rozsypávány po scéně i hercích. Dalším elementem je podium s jakoby odloženými, zapomenutými věcmi, skryté za saténovými závěsy-oponami; podium má dole díru-skrýš pro divadelní  mrtvoly (které dokážou oživnout, když je třeba). Podium je nakonec „uklizeno“, zůstanou na něm jen čtyři plastové židle, které obíhá pět herců, snažících se nějak posadit. Dalším výrazným elementem scény je pojízdné podium se třemi řadami sedadel, různě obsazovanými a opouštěnými.

Berlínští studenti rozehráli Josefinu s důrazem na absurdní povahu předlohy. Předvedli jednak přípravy na  divadelní produkci, jednak svým zpěvem a hlavně hrou na zobcové flétny (taky trubku a pozoun) jakoby imitovali Josefinin zpěv, který byl vlastně takové trochu hlasitější pištění a od ostatních myší ji odlišovala pouze aura divy, umělkyně, kterou kolem sebe vytvářela. Jakoby pomocnou hudební složkou byla hra na harmonium – jednak zněly úryvky známých skladeb, jednak bylo doprovodem sboru.

Každá z vystupujících hereček prezentovala nějakou stránku hvězdné existence Josefiny, zvláštními způsoby pohybu i vystupování.

Textová složka inscenace přinesla v nespojitých fragmentech citáty z povídky a hlavně komentovala scénickou akci.

Odcházel jsem s množstvím látky k přemýšlení: zaprvé smysl dramatizace a jejího provedení, zadruhé otázka, zda dokážou profesionálně bezesporu dobře vybavení absolventi zahrát tzv.normálně klasiku (např. Schillera). Asi ano, i když v německých divadlech se dnes hraje jinak; hlavně však je to moje/naše zbytečná starost.

Szenen einer Ehe/Scény z manželského života

Český překlad názvu asi více vystihuje povahu Bergmanova filmu (mnozí jsme ho viděli u nás), který byl původně televizním seriálem. Dialogické soupeření amerických středostavovských manželů vyvrcholí rozvodem; verze, kterou připravil dramatizátor a režisér Markus Öhrn (také Švéd, jako autor předlohy) má ovšem daleko krvavější konec: oba manželé se vzájemně zavraždí; spotřebuje se při tom hodně divadelní krve i střev. Když Marianne přinese Johanovi k podpisu rozvodové papíry a žádá je hned zpět, Johan odmítá, řka, že si je musí nejprv přečíst, prostudovat a chce si je odnést domů; začne se také chovat poněkud agresivně, na což ona odpovídá útokem velkým kuchyňským nožem. On jí nezůstane nic dlužen a také ji pobodá. Pak si přinese sekeru (kde a proč ji v kanceláři-pracovně měl?) a přizabije ji. (Vypjaté děje se odehrávají za zavřenou oponou, publikum je vždy seznámeno až s výsledkem akce.) Kupodivu oba nakonec spokojeně umírají, poté co si zřetelně vychutnali všeliké krvavé příkoří, jež si navzájem způsobili.

Krvavé scény už jsou v první půli dramatu – Johan vyvolá Marianně potrat a dost morbidně se laská a hraje si s vypuzeným zárodkem plodu.

Přesah, zobecnění celého procesu mají zřejmě podtrhnout obličejové masky i elektronicky deformované hlasy protagonistů, což vyvolávalo u obecenstva výbuchy smíchu. (Jejich původ vidím, jak už bylo řečeno, v pilném sledování blbých televizních seriálů.)

Herecké výkony byly, jako vždy, maximální.

The Silence/Ticho

Název poukazuje ke způsobu existence rodiny, v níž se o všech důležitých věcech důsledně mlčelo – počínaje „kariérou“ otce ve wehrmachtu a následném ruském zajetí přes šťourání matky ve věcech a deníku syna, konče jeho homosexualitou. Dosti autobiografický text interpretuje výtečně Dimitrij Schaad, ve video vsuvkách, dovysvětlujících text, mu pomáhají Falk Richter a Doris Waltraud Richter. Český divák nejen, že dostává zevrubné informace o životě v západním Německu po roce 1945 , ale může prožít (i když jakoby z dálky) peripetie nesnadné biografie autora (zvl. dospívání s jakoby traumatem, protože nesplňuje otcovy požadavky na správného muže a odmítá svoje založení měnit, např.léčbou).

Festival uzavřelo představení hry, jejíž název se stal mottem celé akce. O tom, že nic není ok, se divák dozvídá z popisu a předvádění každodenního života obyvatel společně sdíleného bytu, jejichž vztahy nejsou jednoduché. Hlavní postava, protagonista, jenž nejen provází celým dějem, ale i předvádí jednotlivé obyvatele bytu (což může ztěžovat sledování a pochopení méně zkušeným divákům), zřejmě žije ve vztahu s jedním z nich a stará se o něho (např. sleduje, zda byl s poraněným prstem u lékaře). Žena, jmenuje se Céline, zřejmě nemá žádné vazby k nikomu ze spolubydlících a je ve hře jaksi „do počtu“.

Společný byt je vlastně jakási laboratoř, pařeniště lidských  vztahů.

Na scéně stojí celkem masivní bungalow, obklopený velkými balvany; z té „správné strany“ (pootočení odhaluje „střeva“ stavby) má i ve dvoře menší bazén, do něhož se různě oblečený herec celý ponořuje, aby poté použil jeden z více županů. Jako ve všech představeních i tentokrát je jeho výkon absolutně perfektní.

/

Autorské blogy nejsou redigovány a nevyjadřují názor redakce.

• Autor: Jan Dehner
• Publikováno: 15. prosince 2024

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: BLOG: Čelákovické glosy (No. 71)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ