BLOG: Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 96)
Úspěšný román Pavla Řezníčka vyšel letos v předvánočním čase v pěkné vypraveném již třetím vydání v nakladatelství JOTA. Předchozí dvě vyšly v Hostu (1991, 2007). Dočkal se zdařilé rozhlasové a divadelní dramatizace s řadou repríz. Z třetího vydání autor by měl určitě radost. Bohužel v roce 2018, v Praze, kam přesídlil roku 1974, jeho životní pouť skončila. Rodák z Blanska (1942) prožil mládí v Brně, kde po maturitě nedokončil nástavbu na střední knihovnické škole, střídal různá zaměstnání, byl součástí tehdejší brněnské bohémy, a právě odtud čerpal příběhy svých Hvězd kvelbu. Surrealistický básník se zde představil jako výborný pozorovatel i beletrista s dovedností životní zážitky z mládí vtipným nadhledem přiblížit.
Foto: archiv
V letech 2007–2008 mi přispěl do Literární přílohy brněnského časopisu KAM, který jsem tehdy redigoval a v té době jsem s ním připravil také rozhovor pro tehdejší brněnský Týdeník. První dotaz směřoval ke vzniku knížky, kdy se dostavil nápad napsat ji.
– Vlastně až s odstupem, v roce 1986. Uvědomil jsem si, že čas letí perfidní rychlostí a že je třeba konat, než se všechno zapomene. Bylo to šest let od smrti demiurga Jana Nováka, knížete brněnské bohémy. Ale paměť je ošidná věc. Neváhal jsem a během tří jarních měsíců toho roku jsem Hvězdy kvelbu sepsal. Šlo to snadno. Psal jsem to jako dopis, a ten se píše sám. Dopis svému mládí i mládí bohémy… Všechno se přihodilo, jak je napsáno a popsáno. Básnické licence – chcete-li, je tam maximálně deset procent.
Na vydání tiskem si autor ovšem musel ještě pár roků počkat, než čas otočil kormidlem dění. Po celý dlouhý normalizační čas psal do samizdatů, vydával v Brně, pak v Praze časopisy i vlastní sbírky v samizdatu i v exilu.
Z roku 2008 z téhož, dávno již neexistujícího Týdeníku jsem fejetonovou tóninou přiblížil Řezníčkovy Hvězdy kvelbu. Úvod fejetonu přejímán, jak byl napsán:
Kdo se pohyboval po Brně šedesátých let, nemohl nezahlédnout výraznou skupinku mladých lidí, označujících se za surrealisty. Pavel Řezníček, jenž se jako jediný ze skupiny dodnes k surrealismu hlásí, je autorem prózy, která dění kolem brněnské bohémy reflektuje. Pekárek (Řezníček) obývá někdejší krámek, kam za ním přicházejí různé, ne vždy vítané návštěvy. Ze svého kvelbu vyráží za příhodami, jejichž největší hvězdou je Jan Novák, básník a demiurg (v pojetí Platona umělec, architekt budující Vesmír dle světa idejí.) Nositel nejspíš víc jak jedné psychiatrické diagnózy byl nepochybně výraznou a svéráznou osobností, pevně a nezviklatelně přesvědčenou o svém absolutním básnictví i filozofii. Byl stejně absolutním ateistou a komunistou. Ti, kteří měli stranické jasno, jeho existenci spíš přehlíželi, trpně snášeli, raději se vyhnuli. Byla šedesátá léta postupně víc a víc se uvolňující k velkému jaru, hned v létě začínajícímu dlouhým podzimem. V již zmíněném rozhovoru popisuje Řezníček demiurga Nováka takto:
Kníže brněnské bohémy Jan Novák měl odvahu se zbláznit a požadovat věci neskutečné a nemožné. Konečně, filozof Marcus Aurelius také tvrdil: „Buďte realisté, žádejte nemožné! “ Demiurg Novák měl něco společného s Járou da Cimrmanem. Vymyslel kupříkladu tzv. rovnice. To byla rovnodennost každého 24. prosince. Napsal o tom studii. Považoval se za střed vesmíru a prohlašoval: „Kam jdu já, tam je střed universa.“ Ale protože seděl většinou doma za pecí v Brně, byl střed vesmíru logicky v Brně. Byl spíše básníkem života než skutečným básníkem, ale i osobností, na kterou se nezapomíná.“
Brno té doby zažilo řadu kuriozních setkání a polemik v různých uzavřených prostorách, ale i na náměstí v centru města, kde se utkávali surrealisté s demiurgem. Vzpomínám např. na jednu takovou v tehdejším Vysokoškolském klubu. Samozřejmě, jako vždy bylo narváno, bylo to představení, které si to jednoznačně zasloužilo, a ze strany jmenované již vícekrát skupiny krystalická recese. Připomenu, že do skupiny náležela jména dnes i velmi známá. Za všechny jmenuji Arnošta Goldflama, dnes myslím v nejširším povědomí.
V knížce se ti zbylí z tehdejší mladé generace setkají opět s množstvím brněnských postav a postaviček své doby. Sám tam mám dost známých, či alespoň trochu známých, ale i kamarádů z těch let, často náležejících již jen vzpomínkám. Hvězdy kvelby jsou však napsány natolik svěže, vtipně i barvitě, že upoutají, pobaví a rozesmějí i dnešní generace, včetně dnešní mladé, a to bez ohledu na místo, kde žijí. Hvězdy kvelbu zaujmou i rázem a koloritem doby a těch, co v ní uměli a dokázali žít po svém.
Vázaná kniha má 288 stran textu provázeném ilustracemi Borise Janků, který patřil k pražským kamarádům autora. Napsal také úvodní slovo, kde píše „o generaci bez budoucnosti … v době bezčasí a bez spěchu. To, čeho jsme měli nejvíc, byl čas, čas.“ Pro své ilustrace v knize zvolil zajímavý nápad. Zatímco Pavel Řezníček dal reálným postavám z Brna jiná jména, Boris Janků jim kresbou dal pravou tvář. Pro čtenáře tedy jakési soutěžní Who is Who. Poznáte je?
Komentáře k článku: BLOG: Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 96)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
