Divadelní noviny > Rozhovor

Michal Pavlíček: S běsnící kytarou se cítím věčně mladý

Rozhovor začnu poněkud netradičně – vyznáním, které mi Michal Pavlíček poslal společně s životopisem: Možná hudba tryská odněkud z nitra, kde máme uloženou svou černou schránku, do které se nahrávají naše záznamy smutků i radostí, aby se v pravý okamžik zhmotnily v tóny. Možná je hudba zkouřená divoženka, která nás omámí a za tranzovního rytmu našeho srdce nás roztancuje do vějíře durmollových doteků. Možná je hudba polštář, do kterého se člověk zaboří a proudem fantazie unikne nicotě. Možná je hudba šest zpocených strun, nasáklých kůží našich mozolů. Možná je hudba otisk tvých modrých očí.

Michal Pavlíček (*1956) je hudební skladatel, kytarista, zpěvák, producent a textař, spolutvůrce skupin Pražský výběr, BSP, zakladatel a autor hudby skupin Stromboli a Big Heads. Je autorem hudby k 23 divadelním inscenacím a čtyřem muzikálům, 35 televizním inscenacím, 13 seriálům a 16 celovečerním filmům. Za hudbu k filmu Tancuj Matyldo (2023) získal Českého lva. Složil rovněž symfonickou hudbu k několika baletům. Prosadil se i na zahraniční scéně: napsal hudbu k pěti dílům historického seriálu BBC Červený Bedrník, k dětskému seriálu Outlaw a je jedním z autorů hudby k britskému fantasy seriálu Merlin IV.

Jako skladatel a interpret se podílel na více než 75 CD a DVD, například CD Pražského výběru, skupin Stromboli, BSP, Zuzany Michnové, Moniky Načevy, Báry Basikové, Kamila Střihavky, Richarda Müllera, Michaela Kocába a dalších.

Získal mnoho ocenění i několik zlatých desek a hudebních cen Anděl. V roce 2008 vyšla jeho autobiografická kniha Země vzdálené a v roce 2016, kdy byl uveden do síně slávy Akademie populární hudby, její rozšířené vydání. Jeho stejnojmenná píseň s textem Ivana Hlase se stala podle ankety diváků televize Óčko Star a čtenářů iDnes největším českým porevolučním hitem.

UMĚNÍ A UMĚLÁ INTELIGENCE

Vysvětlíte tu poslední větu – možná je hudba otisk tvých modrých očí?

Krása, láska, nebe, sny. Slavné příběhy a světové hity jsou hlavně o lásce.

Setkali jsme se však na derniéře inscenace Robot Radius, která reprezentovala padesát let existence Laterny magiky na světové výstavě EXPO 2023 v Dubaji. Inspirovaly vás při skládaní hudby na téma R.U.R. moderní technologie a jaké možnosti otevírají?

Nástup počítačů a sociálních sítí měl zásadní vliv na vývoj hudby. Za pomoci nových digitálních technologií dostala další dimenzi. I když její cíl zůstal stejný, a to vyvolat silné emoce a dostat posluchače do vytržení, prostředky, jak toho docílit, se posunuly o další úroveň.

Budete konkrétnější? Protože navzdory technologizaci byla emocionální intenzita některých pasáží nepřehlédnutelná, byť ji samozřejmě umocnila vaše živá produkce.

Tak například jsou různé styly postavené na digitálních rytmických smyčkách, které sice částečně potlačují dynamiku a harmonii, melodii, jako třeba techno a další, ale zase v lidech masově vyvolávají trans pomocí stereotypního digitálního tepu, který má své gradující vlny a posluchače dohání do strhující extáze. Je to v jiné podobě jakýsi návrat k pradávným tancům u ohňů, kde byly dominantní monotónní údery do bubnů. Ale díky novým čipům vznikají i moderní zvukově efektové procesory, které rozšiřují prostory vnímání hudby. A právě těmito procesory jsem se taky nechal zvukově inspirovat, když jsem skládal hudbu pro Robota Radia.

Bylo to v depresivní době covidové pandemie, kdy byl člověk v izolaci. To skládání byl takový únik, čas se do toho hlouběji ponořit a pracovat v těchto imaginárních spaces. Transformoval jsem kytarový zvuk do nových abstraktních podob. Byl to úžasný výlet do světa psychedelie, zvukového vesmíru. Tato inscenace Laterny magiky v režii Miřenky Čechové, kterou jsme živě prezentovali s Radimem Vizvárym, byla vzdáleně inspirována Čapkovým R.U.R. Čapek byl velký spisovatel a vizionář. Jeho pohled do budoucnosti není vůbec vzdálený a varuje nás před nebezpečím, co se může stát, když náš svět ovládne to, co jsme sami vytvořili. Umělá inteligence demonstruje na jedné straně obrovský vývoj lidstva a v různých oblastech našeho života má a bude mít velmi pozitivní, zásadní vliv, ale na druhé straně může nastat i velký problém, když se vymkne kontrole. Vývoj je tak rychlý, že nikdo neví, jaká sci-fi se odehraje za pár let.

Budeme v souvislosti s vývojem umělé inteligence potřebovat nový zákon na ochranu duševního vlastnictví a je vůbec etické využívat k jejímu vývoji plody lidské kreativity?

Asi bude nutné stanovit určité mantinely. Na jedné straně AI skýtá obrovské možnosti, jak rozšířit lidské obzory. Na druhé straně může časem nahradit lidskou tvůrčí kreativitu svou, postavenou na miliardových databázích informací a dat z lidstva, které sofistikovaně použije, takže už nebude tak jednoduché rozeznat, co je dílo vytvořené člověkem a co dílo umělé inteligence. Může třeba začít vytvářet svou novou verzi hudby a ta se může lidem časem líbit i víc. Kdo ví? Je velká neznámá, kam to půjde dál. Ale doufám a věřím v to, že lidský cit a dotek v hudbě budou nenahraditelné a stále rozpoznatelné.

Je po derniéře, jaké máte pocity, když něco skončí?

Jako skladatel jsem letos zažil dvě derniéry, nejdřív Marat + Sade v divadle Rokoko a teď Robot Radius v Laterně. Je to smutné i krásné loučení. Zůstávají na něj už jen silné vzpomínky, ozvěny v paměti a pocit, že definitivně končí něco, co byl kus vašeho života a co vás nabíjelo a dávalo vám silný emotivní prožitek a přátelství s tvůrci i interprety.

PÁBENÍ S HRABALEM, KVÍLENÍ S HAVLEM

V programu k inscenaci Marat + Sade shrnul Jan Motal její téma pod titulek Filozofický smích šílenství. Holdujete filozofii?

Přiznám se, že záměrně neholduji. Kráčím, spíš se řítím, jak mi velí osud. Člověk má za sebou i pár těžkých ran, ale věřím v odpuštění a příčí se mi, když nenávist ovládá lidskou mysl. Jsem ponořen v hudbě. Miluju to hudební vytržení. Velkou část života jsem byl takový volnomyšlenkář, hipísák a myšlenka „zahoďte pušky a vezměte kytary“ ve mně zůstala zakořeněná. Taky jsem vedl divoký rokenrolový život. Byl jsem neřízená střela, ale zároveň jsem vnitřně romantik, který uroní slzu, a mohl bych se v nebi živit i jako plačka na pohřbech. Mám v sobě kus klaunské nepříčetnosti a bláznovství, které jsem prezentoval hlavně v Pražském výběru, a ještě mi pár plamenů šlehá z kytary. Věřím v posmrtný život. Mé myšlenky postupem času a tím, že se kácí v okolních lesích, směřují více do hloubky a smíření. Ale než jen žít ze vzpomínek, snažím se víc vyhlížet do budoucnosti s nadějí, že bude hezky v Avataru.

Když jsme si před drahnou dobou domlouvali tento rozhovor, chystala Česká televize groteskní seriál Volha z vlastní socialistické historie. Vaše generace prošla mnoha absurdními situacemi. Máte smysl pro absurdní drama?

Kristova léta jsem prožil v takzvaném totáči. Takže hudbu k Volze jsem skládal i na základě svých autentických pocitů a vzpomínek z doby normalizace, která byl nedůstojná, plná represí a propagandy, velký morální úpadek. V té době jsem byl rebelující kluk, co se procházel s dlouhými vlasy po rockových hospůdkách i klubech po Praze, zatímco hlavou jsem byl v Londýně. Rocková hudba nám dávala svobodu. Vyrůstal jsem v Kersku, kde jsem jako tzv. mánička hrával různé skladby v hospodě Hájence, a tam jsem se seznámil i s Bohumilem Hrabalem. Hodně jsem ho četl a měl na mě velký vliv. A pak, když jsme vytvořili rockový Pražský výběr, absurdních situací jsme zažili habaděj. Celá naše show bylo jedno velké divadlo, satirická, komická i temná commedie dell’arte, včetně toho zákazu – viz náš film Pražákům těm je tu hej. Absurdní drama je mi blízké.

Čím konkrétně vás ovlivnil právě Bohumil Hrabal?

Byl osobnost, velký spisovatel, samorost. Jeho knížky mám rád. Zažil jsem s ním v Kersku v Hájence několik autentických scén. Odjezdy na kole a pády do příkopů. Když seděl mezi místními v hospodě, zapadl mezi ně a velmi se jim podobal. Chováním i mluvou. Když jste s ním ale zabrousili hovor například do sfér umění, byl neskutečně vzdělaný a chytrý. Dvakrát ještě jako student, když jsem měl svatý týden, jsem měl možnost navštívit ho u něj doma a při vínečku jsme si povídali. V tu chvíli ze mě byl pábitel. Znal jsem se dobře s jeho bráchou.

Jsou vám blízké i humanistické ideály a jejich uplatňování v politice Václava Havla, který vás přizval ke spolupráci na filmu Odcházení?

Václava Havla jsem si velmi vážil a měl jsem ho rád. Byl to člověk, prezident, při jehož smrti jsme měli slzy v očích. A ano, jeho vize a názory jsou mi blízké. Hlouběji jsme se seznámili, když mě oslovil, abych udělal hudbu ke slavnostnímu ceremoniálu summitu NATO. Dal mi důvěru, věřil, že splním jeho očekávání, a jsem rád, že jsem ho nezklamal. Pak mě oslovil znovu, abych udělal hudbu k Odcházení. Mám před sebou jednu silnou vzpomínku. Vracel jsem se domů ze schůzky s Václavem, kde jsme probírali jeho představy o filmu a bavili se taky o životě. Bylo to milé posezení. Když jsem dorazil domů, vzal jsem si kytaru, začal skládat a natáčel jsem to živě rovnou s kytarou a se svým zpěvem do počítače. Pak jsem dostal takový ten čirý nápad shůry, kdy – asi pod vlivem Havlovy aury – ze mě vypadl průzračný souvislý motiv, který jsem jen zaznamenal a nijak neupravoval. Po pár dnech jsem ho pustil Václavovi a on řekl: To je odcházení. Bylo to jen demo. Moje kytara, moje svahilské kvílení. Chvilka, mysterium okamžiku. Václav se k tomu pak pokoušel napsat text a já jsem řešil, kdo to bude zpívat. Jenže nám to nějak nešlo. Atmosféra toho demáče byla tak syrová, že se nedala ničím nahradit. Nakonec to demo zůstalo jako hlavní titulková skladba.

Často na Václava vzpomínám. Byl takovou nadějí. Chybí mi a myslím, že nejen mně. Nevím, jestli by byl schopen tuto vyhrocenou a rozpolcenou společnost sjednotit, ale já bych mu věřil.

Když jste zmínil svou kompozici Oslava svobody pro summit NATO, co vaše zkušenosti s propojením symfonické a rockové hudby?

Já jsem s tím hodně koketoval. Jako samouk jsem se naučil hrát na rockovou kytaru a pak jsem několik let studoval i kytaru klasickou. Hrál jsem vedle sebe Hendrixe jako Villu-Lobose. Tyto dva odlišné světy mě vždy přitahovaly a snažil jsem se je ve své tvorbě nějak spojit. Měl jsem řadu živých koncertů s velkým orchestrem a není to vůbec jednoduché. Musel jsem hodně slevit z intenzity zvuku. Zkreslená kytara je v symfonickém orchestru jako vetřelec tím, že je syrová a nahlas, protože to je v její podstatě. To se samozřejmě orchestru v jeho přirozeném krásném dynamickém zvuku nelíbí. Ve studiových podmínkách jdou tyto hlasitostní disproporce oddělit a je to pak mnohem komfortnější pro obě strany.

MUZIKÁLY VELKÝCH TÉMAT

Podobná fúze byla znát i ve vašem muzikálu Excalibur, ve kterém účinkovali vaši souputníci z rockových kapel, iniciátor námětu a hlavní protagonista Kamil Střihavka jako Artuš, Lucie Bílá jako Ginevra či Morgana, Michael Kocáb v roli Merlina, Vilém Čok coby Mordred…

Tady se to dalo krásně propojit. Excalibur byl silné téma. Láska, drama, temnota, mystika, smrt i krása. Vedle rockových a popových věcí jsem napsal i sborové a symfonické pasáže. Vladimír Morávek to skvěle pojal a jeho režie podle Steigerwaldova scénáře byla výjimečná. Byla to i sestava hvězdných interpretů. Myslím, že ta inscenace měla pár set tisíc návštěvníků.

Po Excaliburu přišel Dorian Gray a Dáma s kaméliemi, ve kterých mimochodem hráli tehdejší studenti a dnešní přední herci Miloslav König a Igor Orozovič. Proč jste na ta témata kývl?

Obraz Doriana Graye je kultovní dílo. A taky silné téma. S nabídkou udělat tento muzikál za mnou přišel Petr Kratochvíl z Ta Fantastiky a tento titul jsem samozřejmě nemohl odmítnout. Petr mi dal velký prostor. Spolu s Marií Reslovou, která dramaturgicky spolupracovala už na Excaliburu, jsme oslovili režiséra Jiřího Pokorného a oni spolu napsali scénář. Texty pak podle mých demo nahrávek napsal Jan Sahara Hedl. Jirka byl ve formě, jeho režie Doriana byla novátorská a myslím, že v muzikálové sféře neobvyklá.

Muzikál Dáma s kaméliemi, jehož libreto napsal Milan Uhde, měl oproti Dorianovi přímočařejší téma. Složil jsem hudbu, která byla živě prezentovaná kapelou na pódiu, což bylo velké oživení. Viktorie Čermáková do této smutné love story svými texty a režií vnesla ženskou křehkost i silné emoce, které lidi oslovily. Báře Basikové hlavní role velmi slušela.

Na rozdíl od jiných muzikálů z Ta Fantastiky (Krysař, Johanka z Arku) se ty vaše od derniér nikde nerealizovaly. Pokoušeli jste se je prosadit a v čem vidíte problém?

Ke 20. výročí uvedení Excaliburu jsme jednali o jeho obnovení s divadlem Broadway a vypadalo to nadějně. Z jejich strany z toho ale sešlo. Ten muzikál je úplně jiný, liší se od jejich líbivého repertoáru. Zalekli se, že by to jejich diváci nevzali. Přemýšlel jsem ještě o koncertní verzi z nejlepších songů. Spojit všechny exkluzivní interprety do několika termínů je časově a finančně náročné, ale věřím, že se to ještě zrealizuje. I když zrovna nejsem ten typ, který by chodil na VIP večírky, kde člověk potkává vlivné lidi a producenty a může s nimi něco upéct.

Excalibur uvedli studenti JAMU. Viděl jste jejich brněnskou inscenaci?

Ano, jsem rád, že se toho mladí herci a zpěváci nadšeně ujali, oživili ducha Excaliburu a dali do toho vše. Bylo to pěkné.

Proč nakonec nevyšlo ani plánované DVD?

To je ještě ve hře. Nosič DVD už má ale za zenitem. S Michaelem Kocábem, který před asi dvaceti lety představení natočil a s Ivanou Davidovou materiál skvěle sestříhal, budeme řešit, co dál. Dal si s tím dost práce a byla by škoda to nezrealizovat. Jsou i jiné možnosti zveřejnění.

Plánujete nějaký nový muzikál?

S Jiřím Suchým jsme před pár léty napsali muzikálový příběh o Faustovi a Markétce. Jirkovo téma. Nabízeli jsme ho pak Hudebnímu divadlu v Karlíně, bohužel v době, kdy (aniž bychom to tušili) se na jiné scéně začal připravovat muzikál Mefisto. De facto stejné téma, byť jinak pojaté a zpracované. Taky před pár lety začali hrát Fausta v Rock-Opeře. Nešťastná souhra okolností. Nakonec jsme to odložili a domluvili se, že když naše dílo nespatří světlo světa, vydáme raritní CD muzikálu, který se nikdy nezrealizoval.

Je vám bližší muzikál, nebo opera?

To se nedá takto upřednostnit. Musí to být hlavně silné sdělení, co vás zasáhne, a jestli je to opera nebo muzikál, není tak podstatné. S operou jsem začínal poslechem Einstein on the Beach od Philipa Glasse a s muzikálem poslechem Jesus Christ Superstar od Andrewa Lloyda Webbera. To mě formovalo. Mám rád divadlo jako takové. Měl jsem tu možnost složit hudbu k mnoha inscenacím. Nejbližší je mi asi ta role vytvářet scénickou hudbu a spolupodílet se na celkovém vyznění díla. Scénická hudba na divadle je pro skladatele velká svoboda. Můžete se vyjadřovat různými prostředky, experimentovat a hlavně každé představení žije po svém a hudba stále nějak ovlivňuje herce, pokaždé trochu jinak. Dýchá to.

Dostal jste někdy nabídku na operu, a pokud ne, přijal byste ji?

Nabídku na operu jsem nedostal. Samozřejmě bych ji zvažoval, byla by to výzva. Jsem ale hodně vytížený hudebník. Tu samotářskou skladatelskou práci si kompenzuji živým vystupováním. Jezdím víc než padesát koncertů ročně. Vzájemný kontakt na pódiu i s publikem, to je silný prožitek. Hodně mě to nabíjí. Na pódiu zapomenete na čas, s běsnící kytarou se cítím jakoby věčně mladý. Pravě teď dokončuji svou sólovou desku a příští rok mě čeká dvanáct dílů pokračování seriálu České televize Oktopus 2, takže na nedostatek práce si zatím nemusím stěžovat.

Ovlivnila vás spolupráce s Vladimírem Morávkem a jeho operně pojatý způsob činoherní režie?

S Vladimírem jsem dělal řadu inscenací, od komornějších až po velké scény. Byla to vždy velká témata jako Višňový sad, Excalibur, Othello, Velice modrý pták, Marat + Sade, Akvabely atd. Teď právě dokončujeme Máj pro Těšínské divadlo. Vladimír je silná osobnost, jehož originální inscenační vize mě inspirují. Vždy jsme se umělecky napojili, že to sedlo, a přiznám se, že si nepamatuji, že by mezi námi vznikl nějaký tvůrčí nesoulad. Máme podprahové souznění a pojí nás k sobě vzájemná úcta a respekt.

SCÉNICKÁ HUDBA JAKO SLUŽBA

Jak postupujete při tvorbě, čím se necháte inspirovat?

Přečtu si scénář a hlouběji se seznámím s látkou. Pak začnu skládat různá témata, atmosféry, vznikají nápady. Prostě hledám tvář hudby té inscenace nebo filmu. Ten proces může trvat různě dlouho. Někdy se člověk trefí rychle, jindy chvíli trvá, než se zadaří a vytvoříte tu správnou muziku. Nejsem typ skladatele, který by sázel jen na první dobrou. Samozřejmě že se stává, že první verze může být ta nejlepší, ale rád se dívám na situace z různých úhlů, nálad. Vytvořím víc verzí na tu samou scénu. Je zajímavé, jak to funguje odlišně. Ty nejpovedenější verze pak nabídnu režisérovi, který se s nimi seznámí a vybere si, co se mu nejvíc líbí. A pak to sladíme. Právě Vláďa Morávek má velmi silný cit pro hudební dramaturgii a naposledy u Máje jsem ho těmi verzemi opravdu zahltil. Ale je lepší, když má člověk z čeho vybírat.

Říkáte, že nabízíte režisérovi více verzí. Máte už přitom sám nějakou představu o tom, jak inscenaci uchopit, a nechtěl byste si režii sám vyzkoušet?

Jsem skladatel a budu se držet svého kopyta.

Jak jste se ke skládání scénické hudby dostal?

Moje první „angažmá“, první zkušenost s komponováním pro divadlo byla Poslední smrt Jonathana Swifta v Realistickém divadle v roce 1984. Vzpomínám si, jak měl v jedné ze scén Jiří Adamíra monolog, pod kterým velice potichounku ševelila moje hudba. Do publika nebyla skoro slyšet. Byl to jeden z nejlepších kusů, co jsem pro tu inscenaci složil, tak mě trochu mrzelo, že je tak potichu. Po premiéře za mnou ale pan Adamíra přišel a řekl mi: Pane Pavlíčku, ta jemná hudba pod ten můj monolog, ta mě nese, ta má napětí, to se mi hraje úžasně. Uvědomil jsem si, jakou šíři má poslání scénické hudby na divadle, která vždy musí sloužit inscenaci. Tato práce mi učarovala a scénickou muziku skládám v podstatě v průběhu celé své hudební dráhy.

Co pro vás byla dosud největší skladatelská výzva?

Každý zajímavý projekt, který mě osloví, je výzva. A její motto je prostě složit a nahrát silnou hudbu s originálním rukopisem, která zaujme. A o to se snažím. V poslední době to byl právě na divadle Marat + Sade, Máj nebo film Tancuj Matyldo.

Jak vnímáte postavení umělce v současné turbulentní době, kdy je kultura podfinancovaná a mnozí běžní konzumenti nerozlišují mezi mainstreamem a „vysokým“ uměním?

Žijeme ve svobodě. Lidé, potažmo trh určuje, kdo bude komerční. Je to systém západního showbyznysu, který jsme si svobodně přijali. Samozřejmě na to mají svůj vliv i komerční média a sociální sítě, které jsou hybnou pákou popularity umělců a jejich zisků, a mají i zásadní vliv na úroveň a vkus diváků a posluchačů. Zaplať pánbůh, že je tady Česká televize, která podporuje třeba umělecké filmy a dává možnost prezentovat i nezávislou kulturu, viz ČT art. Je složité se prosadit, když neděláte mainstream a snažíte se hledat nové cesty, experimentovat. Ale tak to asi bude vždycky. Kultura jako celek by potřebovala víc peněz, o tom žádná.

Souhlasíte s tím, že člověk svým dílem současně tvoří i sám sebe?

Myslím si, že hudba vychází z vašeho vnitřku a je spíš jakýmsi obrazem vaší duše, součástí a zrcadlem vašeho já. Do každého svého díla vkládáte cit, emoce, postoje, názor. Často když dokončím projekt, třeba album, se k němu už nevracím ani ho neposlouchám. V průběhu tvorby a natáčení jsem jím totiž natolik zahlcen, že ho po dokončení na dlouhý čas vypustím z hlavy. To dílo už si pak žije svým životem.

Není to hudba, je to obcování

Michal Pavlíček je hudební skladatel od Boha. A píše mi hudbu k Máchově Máji, což se normálně dělá tak, že v srpnu řeknete někomu, kdo má talent, že potřebujete zhudebnit tenhle a ještě tenhleten text – dohromady aby toho bylo dvacet minut. Inscenace má premiéru v lednu a bylo by fajn, kdyby něco přišlo v prosinci.

Jenomže pak přijde tato spolupráce s Michalem Pavlíčkem – a vám v září přijde mnohovětá symfonická skladba, jmenuje se Máj Jedna, a když si ji pustíte, úplně vás uchvátí. Arci: trochu vás poleká délka – má to dvě hodiny nejméně – a jako nejzřetelnější problém se vám začne jevit, co nepoužít. V horečkách strávíte celý říjen, načež vám ale 1. listopadu přijde e-mail, jehož přílohou jsou soubory Máj Dvě a Máj Tři plus Máj čtyři – všechno to má stopáže přes devadesát minut a je k tomu text: Máj Jedna byla volovina – teď teprve se to ukotvilo, teď teprve to bolí.

Čili si to pouštíte ještě i celý listopad a někdy bůhvíproč celé noci brečíte, úplně zpití krásou si otevřete internet – a tam je e-mail, jehož příloha na několik hodin Kracikovi ucpe veškeré telekomunikační kanály. Michal Pavlíček vám píše: Máj Jednička až Čtyřka byly črty. Dneska v noci to ke mně přišlo definitivně: Máj Pětka až Máj Jedenáctka. Nezlob se, prosím tě – Vláďo!

Pustíte si to – a zalknete se. Je to velebné a trvá to sedmnáct hodin. Není to hudba, je to obcování. Zalykání se krásou. Pravíte si: Miluji Michala Pavlíčka!

Vladimír Morávek

• Autor: Veronika Boušová
• Publikováno: 26. prosince 2024

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Michal Pavlíček: S běsnící kytarou se cítím věčně mladý

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ