Studijní materiál vpravdě impozantní
„Pod křídly“ pražské DAMU připravila Kateřina Miholová spolu s dalšími autory dva česko-anglické DVD-ROMy obsahující rekonstrukce dvou inscenací – jako součást projektu České divadlo 1900 – 1950, po němž bude následovat České divadlo 1950 – 2000. Z každého padesátiletí je vybráno po pěti inscenacích. Samozřejmě se jedná o inscenace klíčové, naplňující a přesahující hranice umění, vytvořené výraznými osobnostmi. První cyklus má obsahovat tyto inscenace – Viktor Dyk: Zmoudření Dona Quijota, Městské divadlo Královských Vinohrad 1914, režie František Zavřel, výprava František Kysela; William Shakespeare: Hamlet, Národní divadlo Praha 1926, režie K. H. Hilar, výprava Vlastislav Hofman; William Shakespeare: Julius Caesar, Národní divadlo Praha 1936, režie Jiří Frejka, výprava František Tröster; Frank Wedekind: Procitnutí jara, D 34 1936, režie E. F. Burian, scéna Miroslav Kouřil; lidová hra Ester, Terezín 1944, režie Norbert Frýd, výprava František Zelenka. Výběr je to reprezentativní, i když jako každý výběr i diskutabilní (další kandidáti by mohli být Hilarovi a Hofmanovi Husité z roku 1919 nebo Frejkův a Heythumův Cirkus Dandin z roku 1925). Nyní světlo světa spatřily rekonstrukce inscenací Zmoudření dona Quijota a Julius Caesar, posloupnost byla tedy narušena, což ovšem neubírá na ceně skutečně poctivým vědeckým analýzám přelomových inscenací. Donem Quijotem zahájil Zavřel, poučený německým divadlem, éru českého divadelního expresionismu (spolu s divadlem zatím nedotčeným průmyslovým výtvarníkem Kyselou). Caesar pak znamenal pro kongeniální tandem Frejka – Tröster spolu s Gogolovým Revizorem vrchol jejich praktické spolupráce pod teoretickým názorem tzv. hyperbolického realismu.
Co si pod pojmem interaktivní rekonstrukce inscenací představit? Rozhodně nikoliv virtuální simulaci průběhu celé inscenace. Každý DVD-ROM se skládá ze dvou částí, pojmenovaných „nová rekonstrukce“ a „dochované podklady“. Struktura obou CD-ROMů je obdobná, až na několik výjimek, respektujících odlišnost obou inscenací i jejich kulturních a společenských podmínek. Nová rekonstrukce obsahuje textovou monografii, trojrozměrnou počítačovou simulaci scény – s komentářem k její genezi – a profesní medailonky jednotlivých autorů, kde bohužel chybí označení konkrétního přínosu. Tato důležitá fakta pak musíme lovit porůznu v dalších textových složkách, abychom se např. dozvěděli, že scénografka Zuzana Ježková je autorkou většiny rekonstrukcí scénografického řešení. Dochované podklady obsahují kopie dobových recenzí a pozdějších reflexí (úryvky teatrologických studií i hereckých memoárů apod.), textů ozřejmujících koncepci inscenace (zejména programová prohlášení od samotných tvůrců, režijní knihy ad.), a také obrazové dokumenty – scénické a kostýmní návrhy, ideové a technické náčrtky, fotodokumentaci k inscenacím. Pod názvem audiovizuální dokumenty se skrývají kopie partitur, fragmenty zvukových a filmových (dokumentárních) záznamů, dokonce i kratičké rekonstrukce intonací hlasu hlavních představitelů, jež inicioval historik Jaromír Kazda. Obsáhlejší rekonstrukce Julia Caesara zahrnuje navíc bohatou obrazovou dokumentaci výtvarných inspirací, vztahující se především k Michelangelovým freskám (Sixtinská kaple) a sochám, a rekonstrukci kostýmu, tentokrát pořízenou pouze na podkladě fotografií, náčrtků v režijní knize, dokonce i finančního rozpočtu, neboť kostýmní návrhy se nedochovaly.
Autoři rekonstrukcí shromáždili takové množství materiálu, že je jím konzument (čtenář či divák?) až zahlcen. Nejlepší je asi začít „klasicky“ od textové monografie ve spojení s počítačovou simulací scény a posléze se „proklikávat“ podle chuti, potřeby a inspirace k dalším materiálům. Předpokládám, že autorkou textu monografií je Kateřina Miholová, nikde jsem to však potvrzeno nenašla (možná, že mi nějaká zákoutí DVD-ROMu zůstala ještě skryta). Seznamuje nás s uměleckým a do jisté míry i společenským kontextem (v širší míře u Julia Caesara, inscenovaného v době expanze fašistického hnutí) a teoretickým zázemím inscenací, provede nás všemi jejich složkami (režijní koncepce, scénografie, herectví, hudba). Nenechá skulinku neobjevenou, neustále pochybuje a doplňuje, a kde stále ještě zeje prázdné místo, po pravdě to přizná. Dobové kritiky cituje (nikoliv ve slepé důvěře, ale srovnávací metodou) nejen v průběhu „exkurze“ po inscenaci, ale věnuje jim i zvláštní kapitolu, kde je podrobuje též kritice (mnohdy dost sarkastické). Koncepci inscenací srovnává s ohlasy dobovými i s těmi pozdějšími, k jejichž údajným nepřesnostem není právě shovívavá. Snaží se očistit skutečnost od mýtů a ustálených interpretací. (Vzhledem k tomu, že autorka nechala na této práci kus života a vlastního umu, netroufám si ji chytat za slovo, nejsem si však jista, zda jsem se teď už konečně dozvěděla, co je to „opravdu“ ta Trösterova průmětna, to však může být můj problém). Též z důvodu expanze informací a poměrně rozsáhlých citací není text právě snadný ke čtení, kdo je však trpělivý, doví se opravdu ledacos zajímavého, třeba o demagogických tendencích (dobou podmíněných) v koncepci inscenace Julia Caesara i o stranických polemikách kritiků. Dojde i na objevy: např. je velmi pravděpodobné, že expresivní pohybové studie (inspirované Michelangelem) ve Frejkově režijní knize Julia Caesara jsou z ruky Františka Tröstera. Jde o opravdu impozantní balvan, jež zabere hodně času k prostudování a málo místa v knihovně. Jako studijní materiál je k nezaplacení.
Komentáře k článku: Studijní materiál vpravdě impozantní
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
