Na houpačce smíchu
V naší každoroční festivalové sezoně je pardubický Grand Festival smíchu ojedinělý nejen zaměřením na jediný žánr – divadelní komedii – nýbrž i tím, že je to přehlídka soutěžní. O trofejích rozhoduje součet hlasů tří fór – odborné i studentské poroty a také diváků odevzdávajících hlasovací lístky hned po konci každého soutěžícího představení. K tradičním oceněním letos přibyla i cena pro „génia smíchu“, která vzniká čistě na odborné bázi, korespondenčním hlasováním pětatřiceti divadelních kritiků a publicistů. Její první laureát, osmdesátník Jiří Suchý, při závěrečném svižném a nápaditém gala večeru (Ceny Thálie mají co dohánět) předvedl, že ji neobdržel jen „za zásluhy“. Písničkou I Can’t Give You Anything But Love, kterou zpíval na přeskáčku v angličtině, francouzštině, ruštině a češtině, uvedl publikum doslova do varu.
Zločin v Posázavském Pacifiku, zleva Jaroslava Kretschmerová, Bohumil Klepl, Martin Zbrožek, Petr Bucháček, Petra Nakládalová a Miroslav Babuský FOTO MICHAL KLÍMA
O pěti ze sedmi soutěžních inscenací XII. festivalového ročníku jsme již podrobně psali po premiérách. Zmíním se tedy hlavně o jejich festivalovém „průběhu“ a přijetí, při němž kupodivu mínění odborné poroty a reakce diváků nebyly téměř v rozporu. Téměř.
Světáci z Klicperova divadla v Hradci Králové doplatili na ledabylou práci zvukové techniky. Písně Golden Kids doprovázející zdivadelněný film jako echo doby a hudební leitmotivy uplatňované „doalelujá“ přehlušovaly mluvené slovo natolik, že zejména v první půli nebylo hercům skoro vůbec rozumět. Jejich nejistota a sotva poloviční výraznost oproti premiéře byla možná způsobena právě oním technickým handicapem při přenosu představení z domácího prostředí do jiného prostoru. Vypjatá hudebnost režií Vladimíra Morávka je v tomto ohledu zrádná. (Podobně při pražské prezentaci dopadl Morávkův Leoš z Husy na provázku.)
Naši furianti z Divadla v Dlouhé naopak od mírné premiérové nejistoty dospěly k suverénnímu tvaru, k hereckému koncertu, chtělo by se říct, kdyby to neznělo tak banálně, tří protivníků – Táborského, Hanuše a Vondráčka – a vlastně všech dalších na jevišti. I herci a herečky, které někdy vnímáme jako prostřední, tu vytvářejí oslnivé postavy – třeba Jiří Wohanka jako dědeček Dubský nebo Marie Turková v roli Markytky. O takřka frenetický ohlas a „opony“ po finále se však, myslím, nezasloužily jen jedinečné herecké výkony. Bornova interpretace patrně nejdůmyslnější české klasické hry – vycházející z Macháčkovy proslulé úpravy a přehodnocující ji – vypovídá o nás, o našem soudobém češství a furiantství. Dobové kulisy se mění, ale lidé se v zásadě nemění: jsou stejně bezcharakterní a rovní jako kdysi, stejně ambiciózní a ustrašení, stejně směšní a „tragicky“ ubozí až k politování.
Podobně spontánní a dlouhý potlesk odměnil i druhý z festivalových hitů – inscenaci Marberovy tragikomedie Dealer’s Choice (Kdo rozdává vyhraje) z Dejvického divadla. Opět jsme byli svědky svrchovaného herectví, které bere dech. Herectví, jež přesně, jak na lékárnických vahách, odvažuje smutek a smích, dokonalá týmová práce, v níž každá ostře individualizovaná role slouží celku. A jestliže ze sehraného kolektivu cenu získal pouze jeden – Václav Neužil v úloze fanfarónského číšníka „káry máry“ Mugsyho – pak jistě jen proto, že ocenění za mužský herecký výkon nebylo rovnou šest. Nasazení dejvických herců jde tak daleko, že profesionálně zvládají i pravidla pokerové karetní hry. Jsou si však – spolu s režisérem Jiřím Pokorným – dobře vědomi, že Patrick Marber nenapsal komedii o pokeru, nýbrž že je to až bolestně kruté defilé lidských povah.
Milou retro komedii evokující naši první republiku Zločin v Posázavském Pacifiku nabídlo festivalovému publiku Městské divadlo v Mladé Boleslavi v koprodukci s pražským Kalichem. Jednoduchý milostný příběh továrníkovy dcery a sympatického Amerikána se odvíjí na pozadí trampských scenerií, trampských písní a swingových šlágrů. Je to červená knihovna jakoby na druhou, s kouzlem a vůní starých idylických časů. V inscenaci ji pak umocňují půvabné režijní nápady Ondřeje Havelky a „lehkonohé“ herecké výkony Petry Nakládalové a Petra Halíčka s neodolatelně komickým česko-americkým slovníkem. S lehkostí a radostí ze hry ztělesňovali své jen nahrubo načrtnuté figury i ostatní herci – s výjimkou Bohumila Klepla, jenž šerifa a filmového režiséra v jedné osobě odehrál spíš mechanicky a rutinně. Že na něm po celé představení byl vidět dotek slávy, kterou dával najevo sólováním do publika, by ani tolik nevadilo, kdyby, tuším jednou dvakrát, nezapomněl text i aranžmá a inscenace pak musela znovu nahazovat řemen.
S kýčem si pohrál také režisér Petr Svojtka v Allenově Sexu noci svatojánské z pražského Divadla pod Palmovkou. Jevištním prostorem poletovali pomalovaní papíroví motýlci a ryby, ba dokonce prasátka s křídly, světla hrála barvami ostošest, na zeleném trávníku-koberci, jakoby dovezeným přímo z Ikey, rostly červené muchomůrky a herci v apartních kostýmcích americké střední třídy se pohybovali na hraně herecké psychologie a záměrného naivismu. Nebyla to ale stylizace důsledná, občas přešla v málem realistické zpodobňování té rafinované shakespearovské parafráze, a v tu chvíli inscenace ztrácela tempo a i nadskutečně vtipné allenovské repliky začaly nudit. Z herců mi utkvěl v paměti Dušan Sitek ve vyhraněně konturované postavě Leopolda a Radek Valenta jako posedlý vynálezce-nemotora Andrew, který ani v lyrických milostných sekvencích nesklouzl k těžkopádnému „realismu“. (A snad ještě Henrieta Hornáčková, která je opravdu mimořádně sexy.)
Že se nedařilo hostitelskému souboru, Východočeskému divadlu, nebylo vinou dramaturgické volby: montáž z povídek Ephraima Kishona, uvedená pod názvem Liška v kurníky aneb Pan ministr v Kmínovicích, slibovala být zajímavým autorským pokusem a možná i pádnou satirou na politické dění současnosti. Jenomže to by nesměla být tak bídně napsána, bez základních znalostí dramatikova řemesla. Jsou to jen epizody, jedna lineárně vedle druhé, s absencí dramatické páteře; komiksové obrázky, jimž chybí skrytá spojující linka nezbytná k tomu, aby příběh měl dramatický tah. Autoři dramatizace Martin Tichý a Tomáš Syrovátka si neuvědomili ani něco tak elementárního, že úvodní hráze a jezera svírající Kmínovice musí být připomenuty i před závěrem, aby katastrofální povodeň nespadla jenom z nebe jako deus ex machina. Herci dělali, co mohli, do rolí vkládali všechen svůj um (který ovšem ve vypjatých karikaturách měl režisér korigovat) a výsledkem přece byla trapná křeč. Kde nic není, ani smrt nebere.
Je víc než sympatické, že festivalová dramaturgie nesází jenom na očekávané komediální „pecky“ a poskytne příležitost i inscenačnímu titulu neověřenému, zbrusu novému. Tím spíš, když se zrodí na zeměpisném okraji české divadelní mapy, v Západočeském divadle v Chebu, které se divadelní komedii věnuje také spíš okrajově. A třeba její výběr ovlivnila i pozitivní recenze v Divadelních novinách, v níž Lenka Dombrovská napsala, že Kacířka je bez přehánění vtipná a inteligentní inscenace. Možná se představení chebským hercům v Pardubicích nepovedlo – to se někdy stává. Ale i s přihlédnutím k jinému jevišti a případné festivalové trémě nemohu souhlasit ani s jedním pozitivním „přívlastkem“, jímž má kolegyně chebskou inscenaci obdařila. Předně: hra Richarda Beana nesahá plnokrevné komedii ani po ony pověstné kotníky. Je to snůška ideologických tezí – navíc s kýčovitým happyendem. Prvoplánový atak vůči tzv. politické korektnosti a manipulaci soukromých firem s vědeckým výzkumem je jistě aktuální v Británii, v našem kulturním prostředí však míří do prázdna. Jeho aktéři nejsou postavy živé, jsou to jen prototypy různých postojů k současnému světu, odříkávající své repliky jako nezpochybnitelnou „mantru“. Inscenace tak tezovitého textu snad ani nemůže být jiná než prvoplánová – a vskutku režisér Zdeněk Bartoš nepřispěl jediným nosným nápadem – o zmatku v „gangsterské scéně“ v druhé polovině ani nemluvě – skoro jako by jen určil, kdo přijde na scénu zleva, a kdo zprava. A tak za jediný inscenační „nápad“ lze označit působivé filmové záběry tonoucích ledních medvědů z dílny Greenpeace, které otrocky oddělovaly jednotlivé sekvence inscenace – alespoň v té nekonečné nudě bylo na co koukat. Přijetí chebské Kacířky pardubickým publikem bylo tiše malátné a delší potlesk na konci byl spíš zdvořilý než vřelý. Ostatně pardubické obecenstvo je ke zdvořilosti Východočeským divadlem „vychováváno“ už léta.
Kdybychom XII. ročník Grand Festivalu smíchu přirovnali k pohybu pouťové houpačky, řekli bychom: čtyřikrát nahoře, jednou uprostřed a dvakrát dole. To vůbec není špatná bilance.
Výsledky XII. ročníku
GRAND Festivalu smíchu
V pondělí 5. března 2012 během závěrečného Galavečera smíchu, který natáčela Česká televize, byly ve Východočeském divadle Pardubice slavnostně rozdány ceny XII. ročníku GRAND Festivalu smíchu.
Galavečer v režii Jana Brichcína uváděli Tereza Kostková a Ladislav Špiner.
Komedie roku 2011
Ladislav Stroupežnický: Naši furianti. Režie Jan Borna, Divadlo v Dlouhé, Praha
Nejlepší ženský herecký výkon festivalu
Klára Sedláčková-Oltová v roli Kristýny Fialové v inscenaci Naši furianti v režii Jana Borny, Divadlo v Dlouhé, Praha
Nejlepší mužský herecký výkon festivalu
Václav Neužil v roli Mugsyho v komedii Dealer’s Choice v režii Jiřího Pokorného, Dejvické divadlo, Praha
Cena odborné poroty
Ladislav Stroupežnický: Naši furianti. Režie Jan Borna, Divadlo v Dlouhé, Praha
Cena studentské poroty
Woody Allen: Sex noci svatojánské. Režie Petr Svojtka, Divadlo pod Palmovkou, Praha
Komedie diváků
Martin Vačkář – Ondřej Havelka: Zločin v Posázavském Pacifiku. Režie Ondřej Havelka, Městské divadlo Mladá Boleslav
Akademie složená z kritiků, divadelních publicistů a teoretiků udělila
Cenu Genia smíchu 2012
za mimořádný přínos v divadelním komediálním žánru Jiřímu Suchému.
Komentáře k článku: Na houpačce smíchu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
