Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Jan Vondráček

    Poslední dobou vidím nejčastěji naše vrátné v divadle, divadelní klub, kolegy, sebe v zrcadle v šatně, ve kterém ještě občas zahlédnu kus Matejky po levici a Tesaře po pravici a pak v sedm diváky pohledem z jeviště. Do toho monitory ve studiích, občas natáčení… Naštěstí žena a naše dospělé děti nechodí tak brzy spát, takže si naše celodenní zážitky sdělíme alespoň večer po představení.

    Četba

    Se čtením se to má u mě tak, že čtu v duchu stejně rychle jako nahlas. Takže poté, co jsem ve čtyřech letech poprvé přečetl celého Míčka Flíčka, jsem čtení už moc nedal. Je pravda, že tahle knížka (pro slovenské kolegy Lopta Hopta) mě ovlivnila na celý život. Dodnes jsem přesvědčen, že budou-li se nějací manželé hádat, jestli chtějí kluka nebo holku, přiletí jim oknem Míček Flíček. Také písnička Máme buben s flašinetem, měli jsme i míč… ovlivnila mou hudební tvorbu, neboť buben a flašinet jsem už několikrát ve scénické hudbě použil. Zkrátka čtu málo. Ale tohle léto jsem přečetl tři knihy za sebou, až si žena myslela, že se chystám umřít a doháním ještě, co se dá. Jenže i kdybyste mě zabili, nevzpomenu si, co jsem to vlastně četl. Vím jen, že jedna byla tajemná, druhá milá a třetí pěkně drsná.

    Filmy

    Francouzský režisér Diastéme natočil film z prostředí avignonského festivalu Ozvěny kolemjdoucích. Tragikomický příběh o hereckém páru, který je i po rozchodu nucen hrát vášnivé milostné scény, o dramaturgovi trpícím depresemi po smrti své ženy, o tanečnici, která se neumí rozhodnout, zda stroj na bubliny ano, či ne, a trýzní tak svého asistenta, o zpěvačce, která si nemůže vzpomenout, proč vlastně před lety opustila svého přítele a snaží se kvůli tomu zabít a tak dále. Milé, francouzské, magoriózní, osvobozující. Připomnělo mi to staré časy, kdy jsme ještě hodně jezdili po světě na různé festivaly, a došlo mi, že dřív jsme tam i něco viděli. Dnes je nedostatek času i peněz, takže se přijede, odehraje a tradá domů. Škoda… Vzhledem k tomu, že se ženou milujeme Francii, a především Paříž, potěšil nás Woody Allen a jeho Půlnoc v Paříži. K tomu nemám co dodat, prosmáli jsme se od začátku až do konce a zase jsme v tom městě z nejmilejších na chvíli byli. Lars von Trier nám v Melancholii připomněl, že prach jsi a v prach se obrátíš, a že až to tahle planeta, které se na chvíli udělali lidi, zabalí, bude asi nejlepší chytit se za ruce s těmi, co máme rádi, a počkat si na velký šlus.

    Tanec

    Mám moc rád moderní tanec. Snad proto, že sám tento obor zvládám jen v parodické podobě, například když jsme v Taboriho Goldbergovských variacích hráli s Pavlem Tesařem dva nablblé herce, kteří ve snaze usmířit si „nasraného“ režiséra vymyslí a nazkouší „moderní taneční zpracování“ příběhu Kaina a Ábela. A mám rád tanec i přesto, že mě maminka přihlásila v šesté třídě do konkurzu na taneční konzervatoř a moje kreace v potupně zaříznutých červených trenýrkách, bílém tílku a „spartakiádkách“ vypadala podobně nepatřičně asi jako Vlastimil Harapes při pokusu o wrestling. A tak jsem se zatajeným dechem sledoval film PINA 3D. Dokonce jsem měl pocit, že na mě dýchlo i pohlazení na duši ve 4D. Choreografie Piny Bausch jsem viděl kdysi na značně „jetých“ videokazetách, přesto se mi její představení Kavárna Müller s hudbou Henryho Purcella, Stravinského Svěcení jara a další kousky, které se sem tenkrát nějak propašovaly, vryly do paměti. A s tímto filmem jako by se moje černobílé a zrnité vzpomínky vyplnily sytými barvami a mohutnou hudbou. Její nadhled a smysl pro humor, pohybová uvěřitelnost radostí, smutků a bojů s vnitřními stereotypy nebo její taneční exploze plné skrytých vášní, to všechno je tak životné, až se kolikrát divím, že ráno po cestě do metra u nás v Libni na ulici nikdo netančí…

    Kdysi jsem byl v Arše na skupině DV8 Physical Theatre a jejich představení Just for Show mě nadchlo. Svým humorem a stylem Pinu Bausch připomíná a řekl bych, že tam je i zřetelná inspirace, ale divadlo je to výrazně mladší. O to více jsem byl potěšen nedávným zjištěním, že mají i své filmy. Pídil jsem se, až jsem sehnal The Cost of Living. Příběhy lidí z malého přímořského městečka. Tanečník s amputovanýma nohama s naprostou samozřejmostí tančí jen na rukou, životy postav se splétají pohybem, slovem, obrazem, tancem. Neobyčejný zážitek z obyčejných životů.

    Výstava

    Na výstavě Tak pravil David La Chapelle se na mě tenhle americký fotograf šklebil svými až kýčovitými fotografiemi a kolážemi, které krásně zrcadlí naší dobu. Je vidět, že už té reklamní tvorby musel mít plné zuby. Domů bych si pověsil jenom něco, ale ty jeho provokace mě dost pobavily i potěšily.

    Hudba

    Nejčastěji teď poslouchám Josefinu Cronholm, Esperansu Spalding, Lisu Ekdahl Paris Combo. Zkrátka ženské hlasy lehce do jazzu nebo francouzská alternativa. Stejně tak mě potěšili jako vždy Fekete Seretlek a jejich veselá hudba z celého světa v čele s Matijou Solcem, který na ten akordeon hraje, „jako když dejchá“.

    Divadlo

    A z divadelních představení? Europeana, Korespondence V+W Honzy Mikuláška a Rodinná slavnost Martina Františáka alias Francina. No, a je to!


    Komentáře k článku: Jan Vondráček

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,