Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Carol Rocamora: V každém z nás je kus Čechova

    V polovině března zažili tvůrci i diváci inscenace komorní hry Tvá ruka v mé dlani… ve zkušebně Divadla na Vinohradech slavnostní okamžik. V první řadě totiž seděla autorka Carol Rocamora, která se přijela na představení podívat z New Yorku. Tato starší dáma, kterou s Čechami spojuje zaujetí pro dramatiku Václava Havla, je doslova živel. Zaplavila mě spoustou informací nejen o Čechovovi, o jehož vztahu s Olgou Knipperovou je tato hra, ale také o své rozsáhlé práci a přidala i recept na spokojené manželství.

    Vzpomenete si, kdy jste poprvé přijela do Čech?

    To si pamatuju docela přesně. Bylo to na začátku roku 2000, kdy jsem byla pozvána do Prahy, abych přednášela na zdejší New York University (NYU). O Praze a Česku jsem toho tehdy příliš nevěděla. Kromě učení jsem slíbila z Prahy psát i články o českém divadle pro The New York Times. V době, kdy jsem přijela, bylo krátce po tragédii – sebevraždě režiséra Petra Lébla v Divadle Na zábradlí. Samozřejmě jsem se o to začala zajímat. Zjistila jsem, že Petr Lébl se proslavil i několika inscenacemi Čechovových her, což je dramatik, o kterého se léta zajímám a jehož hry jsem přeložila do angličtiny, a tak jsem se společně s přáteli vypravila na Zábradlí na Strýčka Váňu. A tam jsem se dozvěděla, že toto divadlo má velice slavnou historii spojenou s osobností Václava Havla, který byl v té době prezidentem. Dramatik prezidentem, jehož hry se dokonce v době jeho úřadování hrají, to je pro Američana něco naprosto fascinujího. Navštívila jsem představení jeho Žebrácké opery, kterou připravili studenti pražské konzervatoře, a ptala jsem se jich, jaký je to pocit hrát ve hře, kterou napsal jejich prezident. A oni jen pokrčili rameny: To je dlouhá historie… Když jsem se pak na Václava Havla vyptávala Jiřího Pehe, ředitele NYU, odpověď byla stejná: To je dlouhá historie… Protože mě hodně zajímá absurdní divadlo, a tahle situace mi také připadla absurdní, začala jsem pátrat dál. Nakonec to dopadlo tak, že jsem se s Václavem Havlem seznámila, společně s Tomášem Rychetským jsem přeložila několik jeho her do angličtiny a v roce 2005 vydala dokonce knihu Acts of Courage: Vaclav Havel’s Life in the Theatre (Odvážné činy: Život a divadlo Václava Havla). Její napsání mi trvalo pět let. Absolvovala jsem třináct cest z New Yorku do Prahy, což bylo někdy docela šílené. On neměl čas, a když měl, já neměla nic zařízené, měla přednášky… Ještě že mám manžela, který mě při těch cestách oddaně doprovázel.

    Vaší hlavní literární láskou je ale Anton Pavlovič Čechov…

    Určitě. Jeho osobnosti a dílu jsem věnovala spoustu času. Byla jsem několikrát Rusku. Strávila jsem mnoho dní v Čechovově domě v Melichovo, i v Moskvě jsem chodila po jeho stopách. Přeložila jsme všechny jeho hry a uvedla je v divadle, které jsem vedla, samozřejmě mnohé překlady byly uvedené i jinde. Vedle toho jsem zdramatizovala asi patnáct Čechovových povídek, třeba Dámu s psíčkem. Čechov je pro mě úžasná postava – napsal pouhých sedm celovečerních her, pár aktovek a 588 krátkých povídek! A neuvěřitelných 4000 dopisů. I když nebyl telefon, dokázal tímto způsobem živě komunikovat se všemi svými přáteli a blízkými.

    Když jej tak znáte, jaký podle vás Čechov byl? Objevila jste v jeho tvorbě či životě něco nečekaného, neznámého?

    Říká se, že v každé Čechovově postavě je kousek z Čechova – byl tak trochu Strýčkem Váňou, ale i Soňou či Astrovem, Kosťou i Trigorinem v Rackovi a tak dále. Ale Čebutykinem ve Třech sestrách, navzdory tomu, že je to doktor, nebyl. Ten totiž hodně pije, a to Čechov, vzhledem k tomu, že byl nemocný, nemohl. Já bych ale řekla i něco víc. Nejen v každé jeho dramatické postavě, ale i v každém z nás je kus Čechova. Čechov lidem a všem zákoutím jejich duší dokonale rozuměl. Není také divu, vždyť byl lékař. Paradoxní bylo, že když umíral na souchotiny, posílali mu odevšad pacienty, kteří trpěli stejnou chorobou. On si zoufal: Proč mi je posílají, vždyť mám co dělat sám se sebou. To je k zbláznění. Ale dokázal se s tím vyrovnat. Měl totiž v sobě takovou zvláštní druh duality, vždy dva póly, které se doplňovaly. Stejně jako byl doktorem a dramatikem, byl zároveň optimista i pesimista. U něj to nestálo v protikladu.

    Hru – dialog Čechova s herečkou a později manželkou Olgou Knipperovou Tvá ruka v mé dlani… jste napsala na základě jejich dopisů. Mohla byste přiblížit, jak k tomu došlo, jak vás napadlo učinit z jejich korespondence komorní drama?

    Mám velmi dobrou přítelkyni – americkou herečku Olympii Dukakisovou. Několikrát vystupovala ve scénických čteních mých překladů, např. v aktovkách Medvěd nebo Námluvy. Tak jsem se rozhodla, že jí dám dárek – knihu dopisů mezi Čechovem a Olgou Knipperovou. Ona z toho byla nadšená a řekla: To jsou tak nádherné dopisy, co kdybys z nich pro mě a mého manžela vytvořila hru… Tak tedy vznikla Tvá ruka v mé dlani… Název je inspirován větou, kterou Čechov často uváděl na konci svých dopisů: Beru tvou ruku do svých dlaní. Krátce na to, co byla hra uvedena, bylo to v roce 2001, ozval se ředitel londýnského divadla Almeida Jonathan Kent, že by ten text chtěl pro Irenu Worthovou, které bylo tehdy tak padesát pět let, a Paula Scofielda, který byl mnohem starší… Uvedli to v září téhož roku v Londýně a byla to poslední role, ve které se Scofield (1922–2008) objevil na scéně. Pak se hra rozletěla do světa. V Theatre Bouffes du Nord v Paříži ji v režii Petera Brooka hráli jeho manželka Natasha Perry a osmdesátiletý Michelle Picolli, ale viděla jsem ji i v mnoha jiných verzích a jazycích. Například v Rio de Janeiro ji hrál padesátiletý pár, a v New Yorku čtyřicátníci. Věk herců v této hře, to je kapitola sama pro sebe.

    Právě na věk postav jsem se chtěla zeptat. V době, kdy se děj odehrává, bylo Knipperové necelých třicet a Čechovovi kolem čtyřicítky. Přesto v inscenaci té hry vystupují, jak jste i sama řekla, vesměs starší herci.

    Já jsem sice využila v textu dopisů Čechova a Olgy, ale ty postavy jsem pojmenovala jen ON a ONA. Celé je to pojaté tak, aby téma vyznělo nadčasově. Jak tím, že scéna není realistická, může se to inscenovat kdekoli, ale i tématem. Hlavními tématy nejsou Čechov a Knipperová, ale láska a manželství, tvůrčí práce, divadlo, herectví. Proto si myslím, že pro text jsou vhodnější spíše starší herci, kteří mají dostatek životních zkušeností a vnesou do hry pochopení, moudrost i určitou nadsázku. Pro dobré vyznění textu je to důležité.

    Z dopisů je patrné, že vztah Čechova s Knipperovou se do značné míry odehrával na dálku. Někteří lidé dokonce tvrdí, že by jejich vztah nefungoval, kdyby žili spolu dlouhodobě…

    Ano, to je pravda. I já si myslím, že měli tak krásné manželství především proto, že nežili spolu. Navíc vyplývá z různých indicií, že Olga měla jistou formu schizofrenie, trpěla depresemi. Ale k tomu mají sklon všichni divadelníci… Bez tohoto se na scéně snad ani nedá pracovat. Konečně Petrem Léblem jsme náš rozhovor začínali. Já sama jsem vdaná 49 let, můj manžel je doktor (oftalmolog). Pracuje ve Filadelfii, já v New Yorku a setkáváme se jen občas – třeba když společně cestujeme. To je podle mého ideální stav.

    Dobrá příležitost, abyste něco řekla o sobě.

    Ale to je nuda…

    Máte zvláštní – takové romantické – jméno. Není to pseudonym?

    Není. Je to příjmení ze strany mé matky. Je to velice staré jméno, které se objevilo v 16. století ve Španělsku, jako kombinace jmen španělského a židovského původu. Já jsem ale rodačka z New Yorku.

    Jak jste se dostala k divadlu a k ruštině?

    Můj život provázejí náhody. V šedesátých letech, kdy jsem studovala, neměly ženy moc na výběr. Zajímalo mě divadlo, ale příležitosti pro studium tehdy nebyly. Tak jsem se rozhodla pro klasické vzdělání – lingvistiku a literaturu. Všichni se vrhali na francouzštinu, tak jsem se rozhodla ruštinu. Už tehdy mě zajímal Čechov. Udělala jsem si tedy doktorát z ruštiny a ruské literatury. A nakonec se dostala i k divadlu. Po studiích jsem se stala uměleckou ředitelkou Harold Prince Theatre ve Filadelfii, kde jsme se soustředili na uvádění nových současných her. Bylo to v době, kdy vznikala spousta absurdních dramat, takže jsme uváděli především je. Odtud pramení můj zájem o ně. Jeden z režisérů se dozvěděl o tom, že jsem studovala ruštinu, a navrhl mi, abych pro něj přeložila Racka. Překládání mě začalo ohromně bavit, a tak jsem nakonec přeložila všechny Čechovovy hry.

    Jaký mají Američané k Čechovovi a jeho hrám vztah?

    V Americe není příliš populární Ivanov. Postavě „zbytečného člověka“ tam nikdo nerozumí. Asi v Americe takoví lidi nejsou… (smích). Platonova – aspoň celého – tam asi ještě nikdy nikdo neinscenoval. Není divu, vždyť by trval nejméně sedm hodin, a to si nikdo netroufne. Jinak je Čechov spolu se Shakespearem asi nejuváděnější klasický dramatik v USA vůbec. S oběma se většina režisérů chce potkávat na jevišti i několikrát za život. V každém věku totiž v jejich dílech nalézají něco nového. Je to taková esence pocitů a vztahů, které v úplnosti nedokázal postihnout žádný jiný dramatik. V tomhle je pro mě Čechov ještě univerzálnější než Shakespeare. Zatímco Shakespeare rovinu komickou a tragickou odděluje, u Čechova jsou obě přítomné najednou, prolínají se. V jedné replice máte smích i pláč, a to je pro mne fascinující. Svým způsobem je Čechov vlastně předchůdcem absurdního divadla – když například opilý doktor ve Třech sestrách líčí, jak léčil ženu a ona umřela, konstatuje: Já jsem k ničemu, nic neumím… A současně se směje. Situace jako vystřižená z absurdního dramatu.

    Měla jste vedle překladatelské a dramaturgické práce někdy i ambice herecké či režijní?

    Hrát jsme nikdy nechtěla, kromě nějakých zkušeností z dětství – ale ty máme asi všichni. Nicméně, v divadle jsem mnohokrát režírovala. Nejen Čechova, ale i další autory.

    Dnes už ale v žádném divadle nepracujete?

    Ne. Jen s některými divadly dlouhodobě spolupracuji. Zabývám se ale spoustou věcí, které s divadlem souvisí. Učím na univerzitě, přednáším, překládám, dramatizuji či pro divadlo adaptuji různé tituly, píšu recenze pro různé noviny a časopisy, především The Guardian a American Theatre.

    Jaké máte jako pedagog zkušenosti s mladými lidmi? Mnozí tvrdí, že jsou dnes povrchní a nedokážou se pro nic nadchnout.

    Jsou dva druhy mladých lidí – ti, kteří nechodí do divadla, a ti, kteří se o ně zajímají. Ti, s kterými se potkávám, jsou vášnivě zaujatí pro divadlo a pro psaní. Učím na Columbijské univerzitě v New Yorku mladé dramatiky – a vidím u nich nadšení a oddanost pro cokoli, co se kolem nich děje. Stejné je to i na Julliard School, kde přednáším o Čechovovi. Je to až k podivu, protože v divadle dnes nejsou peníze. Spousta lidí platí za školu, aby se stali dramatiky, pak vyjdou a zjistí, že neseženou práci. Když měl se mnou seminář Albee, říkal studentům: Vykašlete se na školu. Pište tak, abyste vydělali peníze. To je jediné pravidlo. Já si ale myslím, že není dobré, když mladí chtějí být okamžitě slavní a hned vydělávat peníze. Prosadit se v Americe jako divadelní autor není snadné, je to běh na dlouhou trať. Proto se mnozí raději vrhají na psaní scénářů pro televizi nebo pro film. Tam se dají vydělat velké peníze a i sláva je větší…

    Jaké divadlo máte ráda?

    Především malé scény. Pražské Divadlo Na zábradlí doslova miluju, už proto, že je spojeno s příběhem Václava Havla. Vaše divadla mají vesměs velmi zvláštní, cennou historii a společenské postavení. Vy si to možná neuvědomujete, ale v Americe to není vůbec obvyklé. Jsou tam komerční divadla – třeba na Broadwayi – a vedle nich spousta divadel, která slouží spíše jako jakási komunitní centra. Ale divadla s letitou historií a autoritou, jakou mají tady, v Americe nejsou. Okouzlilo mě, že jsou součástí společnosti – že i vaše revoluce vlastně začala v divadlech. Můžete být hrdí na to, jak má divadlo u vás úžasnou historii a společenskou prestiž.

    Věk herců v této hře, to je kapitola sama o sobě… Emily Valvi a Kostantis Mizara v řeckém zpracování Tvé ruky v mé dlani režisérky Helen Georgopoulos v athénském Centru 104 jazyků a umění. Michelle Picolli a Natasha Perry v Brookově inscenaci v Theatre Bouffes du Nord v Paříži FOTO ARCHIV


    Komentáře k článku: Carol Rocamora: V každém z nás je kus Čechova

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,