Rozruch a běsnění divadelního Madridu
Stran většího mediálního zájmu Španělského království se na přelomu ledna a února konala v Madridu dvanáctá přehlídka současného jevištního umění Escena Contemporánea (EC). Ve třech týdnech trvání (26. 1.–17. 2. 2012) nabídla rozsáhlou produkci zaměřenou zejména na okrajové divadelní formy a aktivity. Diváci tak mohli navštívit jak činohru, tak – především – tanec, různé performance, akční instalace, video projekce, filmové dokumenty, výstavy a představení nového cirkusu. Napříč nejrůznějšími uměleckými formami prosakovala na povrch především kritika soudobého světa řízeného politicko-ekonomickými zájmy hrstky vlivných jedinců, bez zřetele k přáním a postojům „běžného“ člověka.
V projektu Black Tie dostala prostor Miriam Yung Min Stein FOTO ARCHIV
Mezinárodní festival Escena Contemporánea vznikl v roce 2000 z iniciativy asociací, souborů a scén alternativního podhoubí Madridu, aby svými produkcemi přispíval do debaty o aktuálních divadelních tendencích, vývoji a ohledával nové možnosti. Vedle uměleckého programu je na festivalu vždy kladen důraz na neformální „prolínání“ umělců a jejich diváků. Pro tyto příležitosti vzniklo loni festivalové centrum, které i letos nabízelo možnost každodenního setkávání divadelních nadšenců, fandů a aktivních účastníků přehlídky. Přímé zapojení diváků do diskusí umožnily scénické rozhovory s umělci i teoretiky v experimentálním prostoru Off Limits. Společným tématem letošního ročníku byl problém komunit, zejména uměleckých, a jejich pozice ve většinové společnosti. Prvně byla letos otevřena knižní sekce EC odehrávající se v literární kavárně Tipos Infames v centru Madridu. Byl tak dán prostor textům a literatuře, které souvisejí s divadlem, potažmo s uměním jako takovým. Sekce zároveň sloužila i jako dokumentační středisko shromažďující bibliografii, reflexe a průběžné ohlasy na festival.
Performerka Elena Alonso (*1966) tu ve svém projektu Book Room vzdala poctu knihám jakožto fyzickým objektům i nástrojům duchovního rozvoje. Inspirována knihou 451 stupňů Fahrenheita Ray Bradburyho nabídla kombinaci výtvarné instalace, performance a tanečně-pohybového divadla. Svou další poctu na pomezí tanečního vystoupení a instalace věnovala významnému divadelnímu autorovi a režisérovi Estevu Grasetovi, zesnulému v roce 1996. Graset ve své tvorbě rozvíjel a vynalézal osobité tvůrčí způsoby a styly. Alonso s ním spolupracovala na dvou jeho posledních projektech jako choreografka. V madridském představení použila jeho koncepci „zhmotněného“ hlasu, kdy samotný hlas vyvolává a řídí pohyb těl performerů.
Javier Montero, divadelní režisér, spisovatel, performer, vizuální umělec a také univerzitní profesor, představil divadelní projekt Rozruch a běsnění. Na jeviště Sala Triangulo přivedl sedm žen nejrůznějších etnik, sociálního zařazení a věku, žijících v madridské čtvrti Lavapiés. Ty pak formou – řekněme – investigativního publicistického divadla mluvily o svém životě a vyjadřovaly se i ke společnosti, politice, současnému světu a tématům každé blízkým. Přímo před diváky tak vznikal ojedinělý scénický dokument se silným sociálním a politickým apelem.
Performativních seminářů se uskutečnilo několik. Ana Borralho a João Galante předvedli svá dvě poslední díla, Untitled, Still Life a World of Interiors, která dotvořili přímo na místě za přispění místních dobrovolníků. V performanci Untitled, Still Life, které předcházela čtyřdenní dílna, byl jednoduše a nenásilně stírán rozdíl mezi situacemi „vidět“ a „být viděn“. Aktéři začali vytvářet vlastní foto-portréty, akce se však postupně rozrůstala, performeři a diváci se čím dál víc propojovali, až byli všichni součástí jakéhosi velkého „rodinného“ fotoalba. Druhý projekt, kolektivní instalace World of Interiors, vznikl za účasti patnácti dobrovolníků, kteří se pět dní scházeli s Anou a Joãem. Na podlaze nepohnutě ležící osoby, bez zjevného pohybu, postupně a s užitím fragmentů textů Rodriga Garcií, rozvíjely různé fyzické kreace, čímž opět vznikal jakýsi skupinový portrét, tentokrát však spíše rázu introvertního.
Federico León (*1975, Buenos Aires) se ve svém Semináři experimentálního divadla zaměřil na studii jedince a jeho historii. Na základě práce s reálným materiálem (jakými jsou průkazky, fotografie rodiny, oblečení, diplomy, deníky, trofeje, obrázky, suvenýry z cest apod.) sestavoval nový pohled na život vybraného návštěvníka semináře. Účastník tedy vlastně aplikoval principy dokumentárního divadla na sebe sama. Znamenalo to rozložit svůj dosavadní život na kousíčky a dívat se na něj z jiného úhlu, v nových souvislostech a odlišných rovinách. Jako by šlo o instalaci v muzeu – člověk jako své vlastní muzeum. I přes vysokou individuálnost každého jedince vyvstávaly v průběhu představení společné jevy a prvky, které – zdálo se – přesně vypovídaly o současné době, o místě, odkud herci-seminaristé pocházeli, o dnešní společnosti a především samozřejmě o člověku jako takovém. León nevedl pouze tento seminář, ale představil i svou slavnou inscenaci Já v budoucnosti, která vychází z experimentálního amatérského filmu, který byl natočen v padesátých letech v Argentině a v němž vystupují tehdejší děti. Vypravují o své budoucnosti, jak si ji představují, co budou dělat, kým budou. O sedmdesát pět let později přivádí tytéž protagonisty na scénu a v kombinaci divadelně-filmové koláže rozehrává variace na téma čas a lidský život. Vedle starších aktérů a jejich dětských já promítaných na plátně se na jevišti objevují také jejich scéničtí „dvojníci“ – dětští a mladí herci. Prolínají se ve třech generacích a jejich pohyb i projevy připomínají jakýsi iniciační rituál. Starší totiž mladým představitelům symbolicky ukazují, kde se na scéně usadit, kam jít, kudy vejít nebo kdy z ní odejít a co vůbec dělat. Závěrečný obraz patří projekci samotných diváků natočených při vcházení do sálu na počátku představení. Tím je podtržena prchavost času a podpořen existenciální rozměr tohoto vysoce působivého projektu.
S divadelně-dokumentární formou divadla se zabývají také berlínští umělci Helgard Haug (*1969), Stefan Kaegi (*1972) a Daniel Wetzel (*1969), kteří spolupracují od roku 2000 ve volném uskupení Rimini protokoll. Jejich projekty, s kterými několikrát hostovali i v Plzni a Praze, vznikají z konkrétních, nesmyšlených situací, bez účasti profesionálních herců a jsou pak zasazeny do divadelního rámce. V projektu Black Tie dostala prostor Miriam Yung Min Stein, Němka, narozená v Koreji a adoptována německou rodinou. Stojící civilně před mikrofonem a podpořena jen jednoduchou zadní projekcí vypravuje příběh svého života, na jehož počátku stála jednoduchá úřední poznámka – nalezena v Jižní Koreji v roce 1977, v krabici a zabalena do novin.
K tomu nejlepšímu, co letošní festival nabídl, lze zařadit i umělecké duo Navaridas&Deutigner, které spolu vystupuje od roku 2007. V divadle Pradillo představili projekt Your Majesties. Právě těmito slovy totiž začal 9. října 2009 v Oslu svoji děkovnou řeč prezident USA Obama, když obdržel Nobelovu cenu za mír. Na scéně zazní celý Obamův čtyřicetiminutový projev z úst performera Alexe Deutingera (*1976). Doprovází jej pohybovou úpravou bez jediného hudebního tónu a za simultánního překladu Marty Navaridas (*1979) do španělštiny. Deutingerova práce s tělem, mimikou a gesty ve spojení s místy nesnesitelně agitačními slovními obraty textu vytváří působivou, často mrazivou, ale i komickou podívanou.
Závěrem svého výběru z pestré nabídky akcí EC uvádím ještě novocirkusové projekty. V samostatné produkci se představil mezinárodně obsazený soubor Subliminati Corporation s představením #File_Tone, jehož fragment byl mimochodem uveden jako součást loňského cirkusového maratónu. Pět umělců v něm s ironickým nadhledem kritizuje euro-americkou společnost se všemi jejími nedostatky a zpracovává i univerzální témata, jakými jsou násilí, lidská důstojnost nebo hledání vlastní identity v onom chaosu. Za užití bravurních artistických výstupů a dalších dovedností (žonglování s buřinkami, beat-box, taneční kreace, tanec s kužely) vkusně zapojují do hry i publikum. A přestože soubor slaví úspěchy napříč celou Evropou, pro Španěly šlo o jedno z mála setkání a příležitostí k seznámení s jejich tvorbou. Tito sympatičtí a šikovní mladí pánové publikum lehce strhli na svou stranu, především svým umem a nenásilným, svěžím humorem.
Komentáře k článku: Rozruch a běsnění divadelního Madridu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
