Martin Špelda: Zázrak v černém domě
Přišel jsem do Divadla Na zábradlí v době, kdy doznívala éra režiséra Jana Grossmana a domovské právo tu měl fotograf Jaroslav Krejčí. Mimochodem − to byl vypravěč, jakého byste potřebovali, o jednotlivých fotkách by dokázal mluvit hodiny. Můj přístup je hodně intuitivní, nedokážu říct, proč zvolím právě takovou kompozici, nechávám na sebe inscenaci působit. Když jsem se občas pokoušel předem si připravit nějaký formálně zajímavý postup, připadal jsem si nakonec ve své promyšlené koncepci zavřený jako v kleci. Proto se už raději nebráním tomu, co se na jevišti „děje“.
Hru Milana Uhdeho Zázrak v černém domě jsem znal z první čtené, přesto jsem byl překvapený, jaký tvar se při posledních zkouškách vyloupl. Většinou také rád přijímám výtvarnou podobu, jakou navrhne scénograf s kostýmní výtvarnicí, tu se snažím respektovat. V případě Zázraku se mi výtvarné řešení líbilo obzvlášť: strohá, jednoduchá scéna, která dala vyniknout hercům. Ti měli buďto tmavé anebo kontrastně světlé kostýmy, pro focení optimální. Vždy bylo co zabrat, výrazné situace, silné emoce, krásně se dalo komponovat. Vzít herce na detail, anebo jej schovat do kouta a nechat přes celou fotku působit plochu. Nechtěl jsem žádné prvoplánově vykřičené emoce do objektivu, to by mi přišlo „přepálené“. Detail je ale přes všechnu kombinaci světla a pozadí stejně hodně složitý, protože inscenace jsou promýšlené „na dálku“, nejenom pro první řadu. Proto se focení příliš zblízka trochu bráním, nemluvě o tom, že detail může být až nemilosrdný. Patřím ale mezi pobíhající fotografy. Buďto zabírám celek z desáté řady, anebo chci být na půl metru od centra dění na scéně, třebaže tam můžu překážet. Režisér Zázraku Juraj Nvota byl ale na mě hodný stejně jako jiní režiséři, kteří mě z jeviště neshazovali.
Napětí mezi postavami v Zázraku se myslím zachytit povedlo, ti lidé se spolu hádají, ale jsou uvnitř osamělí, jakoby sami za sebe. Jejich konflikty byly do té míry vizualizované a všechny emoce a fyzické akce zvýrazněné, že jsem tak říkajíc přišel k hotovýmu. Divadlo mám samozřejmě rád, Marii Spurnou obdivuji, Jiří Ornest je už klasika − když mám zmínit jen herce v hlavních rolích − ale o vlastní inscenaci mluvit nedokážu. Líbil se mi ten protiklad mezi syrovým herectvím a silně stylizovanou scénou, představení vnímám přes konkrétní, rozkouskované situace, které inscenátoři složili v celek. Pochopitelně si všímám i různých hereckých stylů v Komedii, v Dlouhé nebo Na zábradlí, a snažím se k nim najít vizuální klíč.
Každý z fotografů má svůj přístup, každý si tvoří různé nadstavby, například reportážně dokumentuje průběh zkoušek, onu dráždivou polohu mezi vnitřkem a vnějškem konkrétního divadla. S herci anebo režisérem fotky moc neprobírám; před premiérou mají svých starostí dost. Pokud si vzpomínám, tak jedině Petr Lébl mě občas ponoukal svými nápady. Když se dívám na fotografie ze Zázraku v černém domě, jako bych skoro vnímal cizí práci. Vidím ale, že nemám žádné sólokapry, raději bych to poskládal z několika snímků…
zaznamenal Richard Erml
Fotografováno Nikon D 700, objektiv 24–70mm.
Komentáře k článku: Martin Špelda: Zázrak v černém domě
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Petr Macháček
Ahoj Martine,
už delší dobu se tě snažím kontaktovat, ale nemám na tebe spojení, tak to zkouším takhle. Studovali jsme spolu na ČVUT, možná si vzpomeneš. Docela rád bych si s tebou někdy popovídal o fotografování divadla.
Ozvi se mi prosím, díky Petr
13.05.2014 (22.32), , Trvalý odkaz komentáře,