Divadelní noviny > Názory – Glosy
Kacířská myšlenka
To by vás vykradlo, hrozně rychle, prohlásila před nějakou dobou v rozhovoru pro DN na otázku po možném angažmá v televizních seriálech herečka Ivana Uhlířová. Osobní síla člověka je spjatá se skutky a činy – s tím, co děláte, a čím víc děláte věci, se kterými nesouhlasíte, tím ztrácíte svoji sytost, pokračuje.
Zjištění je to docela banální a rozumí se samo sebou. Člověk je tím, co dělá. Basta. Ovšem jak často je něco takového ve veřejném prostoru slyšet? Jako by to dokonce působilo tak nějak staromilsky zapškle a ani trochu sexy a vůbec.
To generační vrstevník Uhlířové dramatik Petr Kolečko v předposledních DN má jasno jinak: Jsem na prachy, to přiznávám, a když mi někdo zaplatí, napíšu mu, co chce… To tedy není zapšklé ani trochu, říkám si a střídavě držím téhle upřímnosti palce a střídavě je mi z Kolečkových slov lehce šoufl.
Opravdu dobrý divadelní text nebo herecký výkon není shlukem slov s významem, jež někdo případně slušně odříká, na jedničku odvedenou řemeslnou prací, ale rukou, která sahá zevnitř ven a na tácku publiku servíruje něco jako vnitřnosti. Nejen ony, to se ví. Kdo by pak dokola uklízel ty poblité sedačky? A kdo z herců by to snesl hrát pětkrát týdně? Ale pokud vnitřnosti chybí úplně, nemá představení valnou cenu.
Prostě se jen nechci životem protrápit jako umělec, říká v onom zmiňovaném rozhovoru Petr Kolečko. Jako kdo tedy? Jako inženýr? Nebo se jen chtělo říct: k tomu, abych byl dobrej, nemusím bejt smutnej? OK, jasně, že ne.
Co to vlastně znamená protrápit se životem jako umělec?
Je to právě ono související potýkání se s ne/identitou autora, jež je tématem hry, které je od loňského listopadu k vidění v pražské MeetFactory. Monolog Elfriede Jelinekové nese název On není jako on, režírovala jej Katharina Schmitt a je variací na téma: kohopak vlastně autor/ka myslí sebou samým? Za inspiraci Jelinekové sloužil život švýcarského prozaika Roberta Walsera (1878–1956), podivína nebo génia, nejspíš obojího.
Znamená protrápit se životem jako umělec mít co do činění s psychiatry? (Jelineková kdysi rok nevyšla z domu a Walser strávil v psychiatrické léčebně konec života.) Anebo psát věty typu: Teď vycházím z domu a brzy dojdu k sobě a zemřu včas, když si pospíším, jako říká hlavní a jediná postava hry ztvárněná právě Ivanou Uhlířovou (na jevišti v rámci představení několikrát páchá sebevraždu).
Tím, kdo v textu vychází z domu, může být míněn Robert Walser stejně tak jako Elfriede Jelineková. V textu se autorka a předmět její hry Walser do sebe přelévají jako améby. Ostatně jde o problém identity a po chvíli kdo je v textu kým, divák přestává řešit. Řeč pádí vpřed a vleče ho nelítostně s sebou.
Ne ne ne, vaše dílo nehovoří za vás, zní jeden z útržků onoho monologického představení. Jak trefně podotýká Barbora Schnelle ve své knize Elfriede Jelinek a její divadlo proti divadlu, citované v divadelním programu představení, paradox každého tvůrčího aktu je v jednotě angažovanosti a současného zcizení. Proto také na zásadní otázku hry: Kohopak myslí básník sebou samým? nelze jednoduše odpovědět „dílo“, protože autor a dílo se beze zbytku nekryjí.
Pokud jsou si ovšem odcizeni tak, jako dělník na pásu od špaget, které strká do krabic, jsme s nadsázkou zpátky u Kolečka. V onom rozhovoru říká: Tohle je možná problém mé generace. Aby se uživila, píše hlava nehlava. A kvantita samozřejmě ubíjí kvalitu. Napadá mě kacířská myšlenka: co je toho všeho smyslem?
Komentáře k článku: Kacířská myšlenka
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
