Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2024

ročník 33
10. 12. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Já, François Villon, prokletý básník lásky a života

    Divadelní společnost Jana Hrušínského slaví desátý rok své existence, z toho již osmým rokem hraje v Divadle Na Jezerce. Získala si věrné publikum, některé inscenace dosáhly přes 200 repríz. Získala si okruh stálých spolupracovníků, herců, režisérů, výtvarníků. A získala i autory: muzikál o francouzském básníkovi, rebelovi a vyhnanci nabídli principálovi scenárista Jiří Hubač a textař Pavel Vrba.

    Divadelní společnost Jana Hrušínského – Jiří Hubač, Pavel Vrba, Ondřej Brzobohatý: Já, François Villon. Úprava, režie a choreografie Radek Balaš, scéna Jozef Ciller, kostýmy Jana Zbořilová, produkce Jan Hrušínský. Premiéra 22. března 2012 v Divadle Na Jezerce.

    Muzikál s hudbou Ondřeje Brzobohatého vznikal v úzké spolupráci s režisérem a choreografem Radkem Balašem. Ideální volba – těžko dnes v tomto žánru najít osobu povolanější. Balaš ze scénáře vystřihl vnitřně sevřené dílo, Jezerce ušité přímo na míru, a s vědomím limitů i předností komorního prostoru vytvořil stylově čistou, emotivní výpověď o hrdém a nekompromisním básníkovi.

    Jiří Hubač a Pavel Vrba nepsali životopisný dokument, ale po svém zbásnili osud výjimečné osobnosti. Jakkoli vycházeli z faktů: François Villon skutečně v potyčce smrtelně poranil kněze. Byl členem spolku Ulita a kradl v Navarrské koleji. Byl odsouzen k smrti a po amnestii na deset let vyhoštěn z Paříže. A skutečně pobýval na dvoře Karla Orleánského, když baladou Já u pramene jsem a žízní hynu vyhrál básnickou soutěž. Právě tato Balada v muzikálu zazní – jako jediná z Villonových básní. Velká část autorských textů Pavla Vrby je ovšem obdivuhodně přesně villonovská: dikcí, veršovou strukturou, rýmy, slovníkem, obrazotvorností založenou na dráždivých kontrastech. Jsou to skoro parafráze Villonových básní, jak je známe z překladů Otokara Fischera, s občasnými narážkami na konkrétní text. Skutečný François Villon byl možná nenapravitelný hříšník, flamendr, opilec. Ne tak podle režiséra Radka Balaše a herce Martina Písaříka. Jejich Villon je kluk, který se prostě jen odmítá klanět autoritám, jež neuznává. Básník vědomý si svého talentu, neochotný před kýmkoli se přetvařovat. Vrah spíše nedopatřením – osudový souboj s knězem bere jako hru, vtipně hudebně komentovanou, která nešťastnou náhodou špatně skončí. Rebel a zloděj, když se zaváže bojovat proti královské zvůli a bezpráví a ctít jen Boha. Tenhle Villon dokáže být ale i chlapecky pokorný před strýcem Vilémem či noblesní před dámou, kterou ctí a obdivuje. Rebelství a vyděděnost nedává nikterak na odiv. Písaříkův Villon je prostě opravdový, žádné pozérství. Jakýsi komediantský protějšek vážnému Villonovi tvoří především Petr Vacek, ať hraje postavu vtipkující či směšnou. Nejpodstatnější protipól ale nachází živelný Villon v postavách, které hraje Petr Kostka. V chápavém, shovívavém strýci Vilémovi. Ve starém cikánovi, který básníka nabádá k pokoře a trpělivosti. V unaveném Karlovi Orleánském. Petr Kostka je ve všech těchto postavách odzbrojujícím zosobněním moudrosti, vyrovnanosti, klidu.

    Všichni hrají věrohodně, zároveň se smyslem pro nadsázku: také Tomáš Petřík, Peter Strenáčik, Ondřej Černý a Tomáš Vaněk přebírají vícero rolí, Villonovy kumpány i protivníky, spolupachatele i žalobce. Všichni dobře ovládají muzikálové řemeslo: hrají, tančí, zpívají na prázdném či téměř prázdném jevišti, kde se kovová postel pro milostné hrátky v mžiku promění v mříž, k níž je připoután vězeň. Dámy Villonova života jsou tu dvě. Umíněná Kateřina Petry Vraspírové, dětinsky vyžadující slib věrnosti a poté stálou pozornost, absolutně oddaná, ale přitom schopná v záchvatu žárlivosti žádat básníkovu smrt, kdyby měl patřit jiné. Ambra, manželka prefekta, je v podání Jany Malé vznešená dáma, která zasahuje do básníkova osudu jako zachránce, strážný anděl, trápíc se beznadějnou láskou k němu. Nakonec jsou obě sokyně opuštěné a osamělé – s velkou intenzitou vyjádřeno v bolestných strofách písně, prolnutých do jejich vzájemného duetu. Žánrově, melodicky i rytmicky pestrá hudba Ondřeje Brzobohatého má schopnost výmluvně navodit situaci a náladu, ať jde o scénu milostnou, konspirační či hospodskou. A nechybí rafinované muzikálové finále první části, v němž se prolínají jednotlivé melodie. Hraje se sice bez orchestru, ale nahrávka je dostatečně živá, takže inscenaci nijak nebrzdí. A hlavně není na překážku ohromné energii, která z jeviště plyne.

    Principál společnosti Jan Hrušínský věnoval pětadvacátou, a tedy tak trochu jubilejní premiéru Jiřímu Hubačovi a Pavlu Vrbovi, kteří se jí bohužel nedožili. Viděli by, že první muzikálová inscenace v Divadle Na Jezerce dala jejich dílu profesionální parametry (včetně zvučení), šmrnc, že dokáže dojmout i pobavit. Včetně netradičního závěru inscenace: po návratu z vyhnanství se Villon setkává s Kateřinou, z níž se stala panička, co povýšeně odhání žebráka a nepozná v něm svou životní lásku. Když jí to dojde, je pozdě. François už s cikány zpívá temperamentní píseň Cesta, v romštině Dado. Diváku, zažeň jako Villon smutek oslavou svobody, jež je drahá věc, není na ní v světě klec.


    Komentáře k článku: Já, François Villon, prokletý básník lásky a života

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,