Duch krajiny odjede posledním vlakem
Na Zelený čtvrtek dopoledne, při ohlašování pravidelné čtvrthodinky Vltavy Psáno kurzívou, pravila hlasatelka, že uslyšíme esej. Tentýž omyl zazněl znovu při odhlášení. Přitom šlo o typický fejeton, tentokrát Ondřeje Vaculíka Bílé stěny přednostovy a koleje zapomnění. Fejeton dokonale vyvažující všechny tři základní funkce umění: noetickou, estetickou i etickou.
Hned na Květnou neděli nabídla ČT 2 možnost komparace syna a otce ve dvou médiích: z cyklu Ilustrované fejetony Ludvíka Vaculíkavysílala fejeton Jaro je tady (1984), natočený Břetislavem Rychlíkem před devíti lety. Viděli jsme samotného spisovatele, jak čte z knížky fejetonově netypicky dramatický text plný dialogů, takže musel zvládat jak roli vypravěče, tak i obou rozmlouvajících postav, z nichž jedna byl on sám jako dítě. Kupodivu právě při četbě těch replik byl nejautentičtější. Autentický autorský přednes literatury (slovesnosti) je dnes, na rozdíl od minulých staletí, zážitek dosti ojedinělý.
Ondřej Vaculík není herec, přesto má výrazně fonogenický, po poslechu jediné věty identifikovatelný hlas. Tímto hlasem začal předčítat své rozvážné vyprávění plné osobního zaujetí a prožitku. Text byl „vypulírovaný“, takže jej patrně neříkal spatra, ale přesto dokázal to, co dovedou jenom dobří herci: fiktivní improvizaci! Dát znějícím slovům autentickou atmosféru textu právě fabulovaného. Začal ze široka, školní vzpomínkou na to, s jakou pejorativností mu byl ve škole prezentován umělecký směr přelomu století – secese. Název, fungující pouze na území bývalého Rakouska–Uherska, všude jinde tomu říkají jinak: v Německu Jugendstil, rusky Моде́рн, italsky Stile Floreale a Stile Liberty, ve Francii a v Británii Art Nouveau, ale též Modern Style a wawing style, ba i Styl Metró nebo Styl Mucha (vysl. müša). Už u Jana Mukařovského čteme ve 30. letech označení: „buržoasní secese“.
Školák se esteticky vzepřel, secese se mu navzdory učitelce zalíbila, a tak nyní, již poučeně a se „zednickým“ fortelem, hovořil o technicky skvělých pražských stavbách jako „Sjezdový palác“ na Výstavišti, Petřínské rozhledně či Čechově mostu nebo Hanavském pavilonu na Letné.
Širokodechý výklad byl prokládán hudbou z počátku století, kterou jsem identifikoval jako serenádu Vzpomínka na Zbiroh Václava Vačkáře (1881–1954). Byl to samozřejmě rafinovaný záměr režisérky Aleny Zemančíkové, protože vlastním tématem fejetonu byla kauza zbirožského nádraží, které má být zrušeno a prodáno do soukromých rukou. Nádraží, jak jinak, secesní, možná dokonce navržené Alfonsem Muchou, který v nedalekém zámku maloval ve 20. letech svou Slovanskou epopej? Trať, kde dunící koleje skandovaly domů se vracejícímu J. V. Sládkovi do Zbiroha, do Zbiroha. Nádraží, které nahradí jiné, s vybílenými interiéry. Zanikne kdysi moderní brána města. Duch krajiny a města odjede s posledním vlakem.
Komentáře k článku: Duch krajiny odjede posledním vlakem
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
