Pavel Štoll: Poslední portrét Václava Zítka
Jsem fotograf tak trochu ze staré školy. Mám rád řemeslo a vnímám je i na divadle. Jsem ročník 1948, fotit jsem začínal už někdy kolem šestnácti sedmnácti let vypůjčenými fotoaparáty. Sám jsem si mohl koupit profesionální kameru – Zenit E – až v roce 1970. Do roku 1981 jsem byl členem Českého fondu výtvarných umělců, ale pak jsem neprošel velkou čistkou. Začal jsem se tedy soustředit na amatérské a ochotnické divadlo, což byla pro mne veliká škola. Mohl jsem si dovolit improvizovat, dělat chyby, experimentovat. Paralelně jsem se zaměřil na portréty osobností české kultury. K profesionálnímu fotografování jsem se vrátil až v roce 1991.
Když jsem 5. prosince minulého roku natáčel v Divadle U Valšů oslavy devadesátých narozenin operního pěvce Lubomíra Havláka, byl mezi publikem po dlouhé době i slavný sólista Národního divadla Václav Zítek, podle mne jeden z největších světových barytonistů druhé poloviny XX. století vůbec. Jako posluchač jsem jej – dá-li se to říct – zbožňoval. Dopravili ho tam na vozíčku, neboť již delší čas byl po mrtvici a nemohl se sám pohybovat. Byla to vysoce emotivní chvíle. Pan Havlák jej z jeviště pozdravil a kolem obou se nakupilo ohromné množství přítomných gratulantů. Mně se ale podařilo dostat až k panu Zítkovi, a když se na konci se všemi loučil, našel jsem chvíli, kdy byl sám, a nasnímal jsem na kameru, kterou jsem měl jedinou s sebou, několik jeho portrétů. Chtěl jsem je použít k jeho blížícím se osmdesátinám, které by oslavil letos v březnu. Pan Zítek ale záhy poté – 20. prosince – umřel a tyto mé fotografie jsou zřejmě jeho úplně poslední. Pro mě mají obrovskou hodnotu. Portrét je fotografická disciplína, která je mi nejbližší, díky níž se vlastně fotografii věnuju. Mohu se tak dostat k osobnostem, které obdivuji, a zachytit je v intimních chvílích a jim vlastním prostředí, kdy nestojí před publikem. Když jsem pana Zítka snímal a když se na tu fotografii dnes dívám, uvědomuju si, kolik nádherných lidí jsem za svou kariéru nafotil. Herce a pěvce Národního divadla Hakena, Peška, Högera, Březinovou… snad celou zakládající generaci Činoherního klubu Čepka, Císlera, Abrháma, Kodeta… režiséry Macháčka, Menzela, Srbu… Ale nejen je. Fotil jsem i řadu jiných osobností, které díky tomu stále – dalo by se říct – žijí, i kdy už dávno na tomto světě nejsou. Někdy dokonce i takové, po nichž by jinak zbyla snad jen civilní fotografie z občanského průkazu. Mám fotky malujícího Zdeňka Buriana, Jana Zrzavého v jeho ateliéru v srpnu 1968, grafika Vladimíra Komárka, sochaře Jaroslava Hejduka, který je autorem plastiky Běh v Běchovicích, ale který se živil především restaurováním obrazů a byl to nádherný člověk a skvělý umělec, a řady dalších. Jsou to desítky, stovky umělců. Fotografie Václava Zítka, kterou zde publikuji, nebyla nikdy zveřejněna. Byla použita pouze do dokumentu o něm, který se teprve chystá. Je ze všech nejcivilnější, trochu tajemná, pro mne až magická a vlastně optimistická. Přijde mi, že nás pan Zítek zdraví již tak trochu z druhého břehu a současně nám sděluje, jak bohatý, silný a – promiňte mi ten patos – krásný je život.
Poslední dobou mě víc než focení
živí natáčení – dokumentování –
inscenací na kameru. Divadelní fotografie se stává okrajovým žánrem. Nespecializuju se na divadelní druhy či konkrétní soubory, přijmu jakoukoli práci, nabídnou-li mi profesionální podmínky. Nejraději mám karlovarské Divadlo Dagmar Hany Frankové, které spojuje vše, o co se na divadle zajímám a co mě k němu poutá. Pracují v něm amatéři i profesionálové, inscenace jsou velmi emotivní a mají vysokou profesionální úroveň, jsou v něm začínající herci i odcházející legendy – dohrávala tam například Dana Balounová, jsou tam osobnosti „posedlé divadlem“. Pokud to jde, chci být vždy už u zrodu inscenace a poznat i to bláto, z kterého se výsledek rodí. Být účasten i nedorozuměním a hádkám na zkouškách, vidět a poznat, o co v inscenaci jde, a podle toho k jejímu fotografickému či filmovému zachycení přistupovat. Miluju tvůrce, kteří jsou danému oboru – jak se říká – „propadlí“. Věnují mu všechno a zajímá je i řemeslná stránka. Jako třeba režisér Ladislav Vymětal, s nímž jsem po dlouhé době nedávno spolupracoval na jeho inscenaci Past v pražském Divadle U Valšů. Vyžaduje naprosto precizní, spolehlivou, profesionální práci, čímž občas dochází – zvláště spolupracuje-li s mladšími divadelníky – ke konfliktům. Já ho ale za to obdivuji. I fotografie je především řemeslo.
s Pavlem Štollem připravil hul
Komentáře k článku: Pavel Štoll: Poslední portrét Václava Zítka
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Dagmar Poisson
Dobry den, pane Stolle.
Pri brouzdani po internetu jsem narazila na tento Vas clanek a moc Vam za nej dekuji, protoze i ja patrim k obdivovatelum umeni pana Zitka. Zminujete se, ze se o panu Zitkovi pripravuje dokument. Nevite, prosim, kdy bude uveden v televizi? Potrebovala bych to vedet, abych zalarmovala sveho syna, aby mi film nahral, protoze ne vsechno se da sledovat na internetovem vysilani a ja vetsinu roku ziju ve Francii.
Prominte, ze pisu bez diakritickych znamenek, ale nemam tu ceskou klavesnici.
Preji Vam hodne uspechu a radosti z fotografovani.
Dagmar
05.11.2012 (14.18), Trvalý odkaz komentáře,
,Karel Zítek
prosil bych
o kontakt na p. Štolla i pí. Poisson
– děkuji
22.07.2014 (8.42), Trvalý odkaz komentáře,
,Vladimír Hulec
Pane Zítku,
nerad bych zveřejňoval kontakty bez svolení daných osob. Napište do Divadelních novin ([email protected]) a já Vám je pošlu.
25.07.2014 (21.09), Trvalý odkaz komentáře,
,Dagmar Poisson
Az ted jsem nasla reakci pana Karla Zitka, kde zada moji adresu- prosim o jeji predani panu Zitkovi
Dagmar Poisson
21.01.2015 (13.42), Trvalý odkaz komentáře,
,Dagmar Poisson
[email protected]
26.01.2015 (12.04), Trvalý odkaz komentáře,
,