Dědova mísa
Koho by nezaujala myšlenka (spíše jenom účelová slova – zaujmout, a zapadnout) omezit počet ministerstev. Někde jsem se dočetl, jak se za poslední dvacetiletí pod neoliberálním heslem: méně státu (s trpkostí se mu vysmál Václav Havel v Odcházení) zdvojnásobil státní aparát (možná více, ale kdo by to počítal). Hleděno jako na kladný jev, pomáhá to řešit problém zaměstnanosti, a to mimořádně účinně, neboť čím více úředníků nahoře, tím násobně třeba úředníků dole: vždyť smyslem práce úředníků je vytvářet novou, začasté zbytečnou agendu, jež je hrozí zahltit a dále pak reprodukovat jejich zbytnělé stavy.
Kdybychom toto heslo vzali trochu vážně, musí nás zaujmout jako příznakové: které ministerstvo by bylo první na řadě? Školství? Když dokázáno, že velká převaha jeho funkcí byla už před léty převedena na nižší složky státní správy, do gesce krajů a péče obcí. Zbývají už jenom vysoké školy, jež mají být z principu svobodné a samosprávné. Možná i proto ministerstvo školství snaží se vklínit do jejich samosprávných orgánů, aby rozhodováním získalo novou agendu, a tedy vposled zpevněn smysl jeho otřesené existence. Každý učitel vypoví o stálých pramálo koncepčních reformách, nehledě k obligatorním požadavkům, jež jim tento úřad staví do cesty. Výsledek, jaký jiný: více úřadovat, méně učit. A že problémy českého školství nezačínají až na univerzitách, jež chce ministerstvo paradoxně dostat pod svůj vliv, ale právě v jeho složkách nižších a nejnižších, ví se dávno.
Tedy tento úřad by byl první na řadě? Nikoli, všichni politici se shodli, že by to mělo být ministerstvo kultury. Podíváme-li se nezaujatě na uplynulé dvacetiletí, nacházíme v tom určitou logiku. Neoliberální vláda má své priority a mezi ně kulturní statky, neboť si na sebe nevydělají, nikdy nepatřily, kultura vždycky se ocitala na místě posledním. Na počátku, kdy se bílil Augiášův chlév, knihovny (čti kultura) vystěhovány na balkon, nikoli symbolicky. Pro myšlení politických či účetnických ekonomů, kteří dohlédají vždy nejdále do konce volebních cyklů, aniž by projektovali především dlouhodobý plán společenského národního rozvoje, se mnoho nezměnilo. Neustálé handrkování o peníze, vynakládané na vzdělání a vědu, aniž si ekonomové, kteří by měli být spíše původními národohospodáři, uvědomují, že budoucí bohatství společnosti i života se zakládá právě zde, pravda v dlouhodobější než volební perspektivě. A také v kultivaci lidských zdrojů, jak dnes ošklivě lidi nazývají. Je tu však paradox: školství by se dokázalo spravovat mimo ústřední dohled, regionálně, zato v případě kultury, ač na chvostu vládního zájmu, ústřední úřad ponechal si právo rozhodovat o onom směšném dnes snad půlprocentu, ač léta slibováno aspoň procento ze státního rozpočtu. Naposled je měl na mysli Vladimír Špidla. Docela jsem mu i věřil, zahlédl jsem ho jako nehlídaného premiéra na veletrhu Svět knihy, jak pozorně sleduje stánek za stánkem a v igelitkách má obouruč narváno knihami. Obávám se, že neekonom, jednal spíš státnicky – tedy neúspěšně. Projektovaný růst k očekávanému procentu po desetinkách stále klesá.
Ale k věci: za současné kulturní politiky, kdy si nedokážeme ujasnit, jak by jednotlivé její údy měly fungovat, nedovedu si představit vládu, jež by se tak bezostyšně zřekla péče o kulturu hned poté, co se zbavila církevních restitucí. Pokud, musela by předtím existovat jasná funkční struktura, a o té se dohadujeme neúspěšně léta. V sedmičce Divadelek napsal Josef Herman přesný komentář Vymírání dinosaurů. Šlo mu o divadlo, ale domyšleno dál, vztahuje se to na stav kultury jako celku s cílenou perspektivou: Vyhyne druh, který se neuměl adaptovat. A společnost pak bez budoucnosti.
Komentáře k článku: Dědova mísa
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
