Time Out Petra Pavlovského (No. 19)
…
Volební právo jako zbytečný luxus? Sto páté výročí.
Všeobecné a rovné hlasovací právo, to byla na počátku XX. století snad nejdůležitější kauza domácí politiky u nás. Šlo o to, aby volit mohli všichni a nikoli pouze ti, kteří platí daně od určité výše, a také o to, aby každý hlas platil stejně. Tohoto cíle dosáhli naši mužští, více než 24 letí předkové v roce 1907: první svobodné volby dle rovného všeobecného a tajného hlasovacího práva se konaly 14. V. 1907.
V roce 1907 se konaly první volby do říšské rady na základě všeobecného hlasovacího práva. První kolo voleb proběhlo 14. května, druhé o týden později. Ve volebním obvodu tzv. valašských měst byl zvolen profesor pražské univerzity Tomáš Garrigue Masaryk. FOTO archiv
Ženy získaly volební právo až za První republiky (dle ústavy z r. 1920), mnohem dřív než v řadě západoevropských zemí. Ovšem ty samostatně výdělečně činné, jako třeba živnostnice nebo učitelky, mohly volit v obecních volbách už za Rakouska-Uherska. Za Protektorátu a za Čtvrté republiky (1948 – 1989) jsme už zase skutečné, tj. demokratické volební právo neměli, došlo to dokonce tak daleko, že po obyvatelích – o občanech v plném slova smyslu nelze mluvit – totalitní režim tvrdě požadoval, aby výkon demokratického volebního práva předstírali.
Na konci XX. století je všeobecné volební právo u nás naprostou samozřejmostí, a přesto se zdá, že se situace počátku století v jistém smyslu vrátila: volit už zase nechodí zdaleka všichni občané a mnohdy už zase ani polovina. Rozdíl je „jenom“ v tom, že vše je dobrovolné; mohli by, ale nechtějí; zpravidla ne jako výraz odporu či znechucení politikou, spíš z nezájmu a z lenosti.
Sociologové již ukázali, kudy vede nová, tentokrát neostrá a snadno průchodná hranice mezi voliči a nevoliči. Do jisté míry je tato hranice opět dána majetkem, respektive příjmy. Je to přirozené. Na základě voleb se rozhoduje daňová a rozpočtová politika státu. Čím vyšší kdo platí daně, tím více jej zajímá, jak se s těmito penězi naloží. Nízkopříjmoví občané žádné daně neplatí. Mohou mít ovšem zájem na tom, kolik z těch vybraných daní bude mezi ně rozděleno v podporách. Daně v ČR neplatí také důchodci – důchody jsou relativně nízké a nivelizované. Přesto k volbám chodí relativně hojně.
Majetkový census pro volební právo už přes sto let neexistuje, přesto mnohdy volí jenom menšina oprávněných. Z jakých vrstev se rekrutuje, kdo přicházívá k urnám krajských a zvláště pak dvojkolových senátních voleb?
V předvolebních úvahách se často hovořívá o ukázněných voličích, jimiž disponují zvláště některé strany. Míní se tím ti voličové, kteří volí vždycky stejně („svou“ stranu) aniž by o tom nějak zvlášť uvažovali – něco na způsob fanoušků sportovních klubů. Je nesporné, že i taková sorta voličů zde je a z hlediska demokratických zvyklostí je to zcela legitimní. Ukázalo se ale, že tato „pevná jádra“ nejsou sto volby rozhodnout ani tehdy, když je volební účast jen dvacetiprocentní – jinak by nemohli ukáznění komunisté ve volbách do senátu naprosto propadnout.
Volby rozhodují ti ostatní aktivní voličové. Jsou to převážně lidé, kteří nejsou soustředěni jen na svůj prospěch. Lidé, kteří se zajímají o věci veřejné a kteří pociťují spoluzodpovědnost za jejich stav (podstatná účast seniorů!). Lidé schopní orientovat se v politickém dění. Chtějí volit a vědí, proč v tom kterém případě volili tak, jak volili. To vyžaduje jistou inteligenci, kultivovanost, určité, třeba i neformální vzdělání, širší rozhled. To je to skutečné „pevné jádro“ demokracie, které bude zřejmě rozhodovat o výsledcích voleb v tomto století. Strany, které chtějí uspět, se budou muset zaměřovat především na tento elektorát.
Občanskou odpovědnost a aktivní účast ve veřejném životě – tedy i ve volbách – prosazoval president Václav Havel. FOTO ONDŘEJ NĚMEC
Zatímco ještě před sto deseti lety platily hlasy některých voličů víc než hlasy jiných – kvůli postavení a majetku – dnes může mít hlas jednoho voliče při nízké volební účasti sílu čtyř i pěti občanů pro něco jiného: Pro jeho daleko větší občanskou odpovědnost.
Komentáře k článku: Time Out Petra Pavlovského (No. 19)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
