Všichni za jednoho…
Režisérka Hana Burešová (spolu s dramaturgem Štěpánem Otčenáškem) zpracovala jeden z nejpopulárnějších literárních výkonů francouzského espritu, Dumasovy Tři mušketýry, jako velmi osobní téma.
Režisérka Hana Burešová zpracovala Dumasovy Tři mušketýry jako velmi osobní téma. Příběhy D´Artagnana, Athose, Aramise a Porthose se prolnuly se songy Beatles a skicami osudů obyvatel jednoho žižkovského pavlačového domu na přelomu let 1968 a 1969. FOTO MARTIN ŠPELDA
Příběhy D´Artagnana, Athose, Aramise a Porthose se prolnuly se songy Beatles i skicami osudů obyvatel jednoho žižkovského pavlačového domu na přelomu let 1968 a 1969 ve scénáři divadelní hry. Tu už tvůrčí tandem Burešová-Otčenášek nastudoval v Městském divadle Brno před třemi lety. Přiznám, že mě tamní verze příliš nenadchla. Celek na mě působil monotónně a herecky rozmlženě, nevýrazně. A přitom soubor v jiných režisérčiných opusech nabídl znamenité kreace.
V Divadle v Dlouhé všechno tepe ve svěžím rytmu. FOTO MARTIN ŠPELDA
V Divadle v Dlouhé, kde Hana Burešová „své“ Mušketýry nyní uvedla, však všechno tepe ve svěžím rytmu, herecké výkony jsou přesné a šťavnaté, pohybové dispozice protagonistů obdivuhodné. Při takovéto „celosouborovce“ si najednou divák uvědomí, jak dobře funguje sehraná herecká trupa. Pozornost k sobě poutají především čtyři brilantní šermíři. Marek Němec předvádí D´Artagnana jako temperamentního, občas i poněkud vzteklého mladíčka, který jedná impulsivně, ale má srdce i hlavu na pravém místě. Výraznou autoironickou stylizací přispívá do celku inscenace Jan Vondráček v roli Athose, Pavel Tesař jako Aramis přidává do spektra charakterů poněkud nedůtklivou sebestřednost při kolísání mezi duchovností a smyslností. Pozadu nezůstává ani hřmotný a poživačný Porthos Miroslava Hanuše, pomalý, leč důrazný při tělesných potyčkách.
Dámy mají v inscenaci menší prostor, v hutných povahokresbách však za pány nezaostávají. Je zapotřebí pochválit i dětské představitele. Objevují se však pouze v „zarámování“ mušketýrských historek, tedy v oněch týdnech zmařených nadějí, vystřízlivění i „dělení“ charakterů v žižkovském domě.
(tresť z recenze z DN 10/2012, které vyjdou 15. května)
Divadlo V Dlouhé Praha – Alexandr Dumas: Tři mušketýři. Dramatizace Hana Burešová a Štěpán Otčenášek (s použitím překladu Růženy a Jaroslava Pochových). Režie Hana Burešová, scéna David Marek, kostýmy Samiha Maleh, hudba výběr z písní Beatles, pohybová spolupráce Josef Jurásek, dramaturgie Štěpán Otčenášek. Premiéra 21. dubna 2012.
///
Na internetu dostupné ohlasy a recenze (seznam se snažíme průběžně doplňovat):
Maria Feltlová, ČRo 3, 21. 4. 2012: Tři mušketýři v Dlouhé
i-divadlo, 21. 4. 2012: Tři mušketýři
Kateřina Jírová, i-divadlo: All you need is love aneb Brouci byli také čtyři
Jana Soprová, ČRo 3, 24. 4. 2012: Tři mušketýři a Beatles ovládli Dlouhou
Kateřina Kočičková, iDNES.cz, 24. 4. 2012: Narodil se divácký hit, Tři mušketýři z pavlače
Tereza Boučková, Metro, 26. 4. 2012: Mušketýři na prknech Divadla v Dlouhé jsou jedním slovem senzační
Veronika Steffanová, i-divadlo, 26. 4. 2012: Inscenace, která pohladí
Tereza Boučková, Blog.aktuálně.cz, 2. 5. 2012: Senzační Tři mušketýři
Adéla Křížová, Studentpoint.cz, 2. 5. 2012: Takovou adaptaci Mušketýři ještě nezažili
Michal Zahálka, iHNed.cz, 4. 5. 2012: Divadlo přestěhovalo mušketýry na pražskou pavlač. Jsou láskyplnou parodií
ČT2, 5. 5. 2012: Divadlo žije
Jiří P. Kříž, Novinky.cz, 14. 5. 2012: Čtyři Dumasovi hrdinové zušlechťují Prahu
Komentáře k článku: Všichni za jednoho…
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Vladimír Hulec
Obávám se,
že Hana Burešová nebezpečně balancuje na hraně kýče. Je to živé, rozpohybované, vtipné, ale strašlivě sentimentální, plné banalit a klišé, což neomluví ani osobní zkušenost autorky. Pohledem na dobu reálného socialismu se inscenace zapojuje do proudu Šakalích let a Rebelů, formálně zas připomíná TV seriál Byl jednou jeden dům, shodou okolností otce spoluautora textu a dramaturga této inscenace. Není náhodou, že premiéru měla tato dramatizace v Městském divadle Brno. Aťsi, tam asi tento bezproblémový radostný písničkál patří. V Praze je však na tyto pohledy růžovými brýlemi zaměřeno dost scén (Kalich, Broadway, Hybernia…). V Dlouhé by měli mít vyšší/náročnější ambice a brýle nechat jiným.
14.05.2012 (3.12), , Trvalý odkaz komentáře,
Veronika Volhejnová
Nemůžu s panem Hulcem souhlasit.
Divadlo v Dlouhé sotva může někdo podezřívat z nízkých uměleckých ambicí (ostatně posledním výmluvným důkazem je letošní žeň Radoků, Thalií a ostatně i cen Divadelních novin). Chcete-li srovnávat na běžícím pásu vyráběné muzikály vámi zmiňovaných divadel s Třemi mušketýry, pak jsem asi viděla jiné představení. Nebo je možná problém v tom, že já, nejsouc kritičkou, netrvám na tom, abych z divadla odcházela zdeptaná, a můžu si dovolit ocenit svižné, dobře zahrané představení se spoustou nápadů, při kterém se kromě publika zjevně baví i sami herci. A se sentimentalitou to opravdu nemá nic společného.
15.05.2012 (0.19), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Paní/sl. Volhejnová,
já inscenaci neupírám svižnost, nápady ani režijní zručnost, herecké nasazení a radost, jen se snažím upozornit, že podporuje jakýsi, filmaři zavedený růžový pohled na dobu, jež byla růžová jen navenek a pro někoho. A že se její charakteristika smrskává na klišé nerudných domovnic, esenbáků a různých podlézavých snaživců v kontrastu s „normálními“ dětmi, tatínky, maminkami a babičkami, které jsou jen mustrem použitým např. ve zmiňovaném seriálu Byl jednou jeden dům. Myslím, že tvůrci mohli či dokonce měli mít vyšší nároky. A že na to mají (viz Oněgin byl Rusák). Aspoň konec měl být tam, kde dívenka/čtenářka řekne (parafrázuji): „Dočetla jsem mušketýry, odstěhovali jsme se a… Beatles se rozpadli.“ Jenže ony tam ještě pak musí pobíhat děti a zní další písnička nebo dokonce písničky (nejsem si jist). To je třeba jeden z těch mnou kritizovaných odlehčujících prvků zbytečně podporujících laskavý, minulost relativizující sentiment.
16.05.2012 (0.28), , Trvalý odkaz komentáře,
Veronika Volhejnová
Vážený pane Hulče, možná je to relativizování minulosti, ale já opravdu netoužím sypat si ještě po dvaceti/čtyřiceti letech při každé příležitosti popel na hlavu, jací jsme to v těch sedmdesátých letech všichni byli zbabělí a čecháčkovští, a nevidím v tom žádnou přednost. Generaci mých dětí to už nezajímá, a navíc ta zkušenost je nepřenosná a nesdělitelná – když jsem se jim pokoušela něco z toho vyprávět, koukaly na mě nechápavě, jako bych vypravovala o dinosaurech. Jsou jinde a pánbůh zaplať za to. Pokud vím, vy i já jsme podobná generace jako paní režisérka. Nevím, jak vy, ale já si tu dobu pamatuju přesně takhle. Něco se nesmělo, něco se neříkalo, ale většina lidí byli skutečně „maminky a tatínkové“, kteří se snažili v rámci možností nějak slušně přežít. A speciálně v dobrodružných Mušketýrech mi opravdu nevadí, že je paní režisérka nehraje jako politické divadlo.
Mimochodem, že by „Dartaňanka“ na konci říkala něco takového, co parafrázujete, si nevzpomínám – myslím, že to jen vyplývá z několika hereckých akcí v závěru. Ale možná jsem to jen zapomněla…
30.05.2012 (11.24), , Trvalý odkaz komentáře,