Ostrovní thriller o temných vášních
Titul Černí býci současného norského dramatika Juliana Garnera poskytuje příležitost pro vyklenutí dramatu a výrazné herecké výkony. V inscenaci Městského divadla v Mostě (režíruje Věra Herajtová, která hru už nastudovala před lety ve Zlíně) nevidíme znásilnění a vraždu, které jsou pro příběh důležité. Začínáme ve vězení s mentálně postiženým Johannesem (Lukáš Rous), vrahem osmileté dívenky. Kapitánka Armády spásy Agnes (Pavla Rychlá) zaostalého zločince odveze na spornou převýchovu prací na ostrov, kde se rybařením živí mladá Unn (Zita Benešová), která labilního Johanna zprvu jen ponižuje. Lze slabomyslnému odpustit, když bude dřít jako mezek? Zmizí temný živočišný pud jen proto, že Johannes každý den mlátí hlavou o zem a recituje při tom starozákonní desatero? V tomto psychothrilleru leží však po přestávce Unn zdánlivě bezvládně na stole. Johannes ji hladí po vlasech a divák si může položit otázku: Je mrtvá? Zabil ji? Ale všechno je jinak. Na ostrov se vrací i Agnes. Její extempore s Iversenem (Jiří Rumpík), otcem znásilněného a zabitého děvčátka, je ze syžetového hlediska jediným slabším místem hry.
Lukáš Rous (Johannes) a Zita Benešová (Unn) | FOTO ARCHIV DIVADLA
Kapitánka Agnes s precizně ulízanými vlasy a odhodlaným krokem působí v podání Pavly Rychlé jako žena, která fanaticky věří tomu, že člověk se změní biflováním bible a svazováním do provazů. Když se opět objevuje na jevišti, hřebínek horlivosti jí padá ze strachu, který v ní budí právě otec oběti. V prozření z vlastní zaslepenosti, v níž nepočítala s lidskými city, medituje zalezlá pod stolem, kde si sama svazuje ruce provazem.
Rousův Johannes je poslušný a ovladatelný, ale divák přesto nepozbude pocitu, že „cosi“ temného v jeho psychice někde stále probublává. Stejně jako černí býci, kteří hrnou svými kopyty podestýlku. Před nimi má bojácný respekt i odvážná Unn. Při některých momentech zatrne nad nejasnou hranicí mezi lidstvím a živočišností, například při Johannesově nutkání masturbovat. Nebo když ho Unn musí setřást, jak ji z lásky svírá až příliš. Krkolomné slabiky téměř imbecilního mladíka, kterému emoce zamotají jazyk, naštěstí popisně neevokují kazuistiky z psychiatrických učebnic. Režie využívá tzv. „slow motion“, zpomalených záběrů: třeba když Johannes zpomalí v pohybu a v pokleku s jednou nohou nad zemí obkrouží se sekyrou v ruce kruh sám kolem sebe, je při tom vznešený a nevyzpytatelný zároveň. Mužnost „se pere“ s infantilností.
Býci z názvu hry se na scéně neobjeví, ale v atmosféře jsou cítit – hrozba jejich útoku je několikrát připomenuta. Podobné „co by kdyby“ visí i nad Johannesem – na chvíli sice ten pocit ztrácíme, když zaplavuje Unn květinami, a dozvíme se, že v ní roste plod lásky s retardovaným milencem. Johannes je jako býk; jako zvíře ho lze ochočit, ale také vyprovokovat k nepříčetnosti. Zita Benešová se v poslední scéně ptá, zda až se dítě narodí, bude stejně postižené jako otec. Mrazí z toho, co bude dál.
Velmi silný námět by se dal pokazit snad jen špatnými hereckými výkony. K nim chválabohu nedošlo. Emotivní fabule kupí překvapivé zvraty. Prací se čtyřmi aktéry přiměla režisérka Věra Herajtová diváky spoluprožít katarzi.
Městské divadlo Most – Julian Garner: Černí býci. Překlad Luboš Trávníček. Úprava a režie Věra Herajtová, Výprava Marta Roszkopfová, hudba Milan Nytra, dramaturgie Kateřina Šplíchalová Mocová. Premiéra 30. března 2012.
Komentáře k článku: Ostrovní thriller o temných vášních
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
