Kudy jsme se ubírali
Kdybych sbíral knihy, jejichž obálky se mě snaží navnadit na známé tváře herců, zpěváků, hvězd a hvězdiček šoubyznysu, zabraly by mezi knihami dost místa. Někdy se mi zdá, jako by herci byli pro průměrné žurnalisty lovná zvěř: odchytit ty nejznámější, někdy lhostejné, že odchyt už předtím mnohokrát vykonán, jenom když tvář známá z filmu, televize; mnohdy však stačí, když tvář je často vidět na stránkách lakovaných i nelakovaných bulvárních tiskovin.
Jan Kačer v šále fotbalového oddílu Slávia Praha | FOTO ARCHIV
Důvod? Snadná kořist, herci přece potřebují popularitu a žurnalisté tak rádi dělají knížky, pro něž sami nemusejí vytvářet nějaký příběh. Těžko by hledali vlastní téma, tady, zdá se, ovšemže mylně, stačí pár obligátních otázek, herci jim příběhy odvyprávějí, a navíc jim známé tváře ještě zaručí úspěch, někdy i zájem čtenářů.
Bylo by bláhové pohrdat knihami rozhovorů, ostatně je to klasický žánr, který se někdy může stát i důležitým pramenem k pochopení osobnosti, kulturního prostředí, povahy doby. Zůstávají svědectvím, jež by autoři sami nevyslovili, neboť jsme se jich včas nedokázali správně otázat. Vzpomínám, jakou společenskou roli sehrály Liehmovy rozhovory, shrnuté posléze do knižních vydání, jež vznikaly bez mikrofonu, v přímém kontaktu s tužkou v ruce, a stručnými otázkami (za nimiž tazatel programově nikdy nedal najevo svou osobní ambici) vedly zpovídané autory cílevědomě k podstatným sdělením. Je tu řada knih Hvížďalových, počínajících Dálkovým výslechem, který Havlovou účastí získal význam téměř pramenný, či Lukešovy zpovědi Karla Pecky a Jiřího Stránského, a vrátíme-li se k soudobému divadlu, pak Kolářova kniha rozhovorů 12x v hlavní úloze. Z poslední doby pak nelze pominout Sylvu Fischerovou, jejíž kniha Bůh vždy zatřese stavbou vznikla z živého dialogu s Františkem Flossem. Vždycky na začátku stál vztah k autorům i tématu, a také ovšem jasný záměr. A chceme-li dnes věnovat pozornost skutečné klasice, pak sáhneme po dvou zpovědních knihách rozhovorů Samuela Volkova, jež snad ani nedoceníme. Bez nich bychom byli odkázáni na pokusy rozšifrovat životní drama Dmitrije Šostakoviče jenom z jeho hudby. Podobnou hodnotu mají rozsáhlé rozhovory téhož autora s básníkem Josifem Brodským o jeho životě v Rusku a později v emigraci, jež nedávno v Příbrami vydal Miloš Fryš.
Proč ten úvod o rozhovorech? Inu proto, že herci a divadelní tvůrci ne vždycky potřebují berličky konjunkturálních knih, dokážou promluvit sami za sebe a zamýšlet se nad svými osudy a prací. Jsou k tomu však zapotřebí slovesné ambice, a Jan Kačer prokázal, že je má. Poslední knize nazvané K přátelůmpředcházejí dvě autobiografická vyprávění: Jedu k mámě (2003) a druhé Mírnou oklikou (2005), o němž řekl: vyjel jsem k mámě a teď pokračuji mírnou oklikou, a jinde se svěřil, že vždy, když se chystal psát o divadle, vloudila se mu tam maminka. Jak jinak se vyrovnat s nutkavou vzpomínkou. Poslední kniha by nemohla mít přesnější název a také máloco je dnes aktuálnější: důvěra a přátelství. Je ta kniha také jiná než předchozí dvě vyprávění. Už proto, že i tady jde o texty vycházející z autobiografie, nelze z nich pak nevyčíst, že jim předcházela osudová zkušenost vážného ohrožení života a ta se vepsala do způsobu vyprávění.
Přemýšlel jsem nad tím, jak Kačer svou knihu komponoval. Zdálo se mi, že bych měl přijít na princip dráždivé rafinovanosti ve střihu vyprávění, ve střídání času, v nesoustavné frekvenci postav, v návratech do holického dětství, v lyrických pasážích, kde se vyznává ze vztahu k jihočeské krajině. Bechyně, jak ji poznal v létech studia na keramické škole, zůstala mu snem o Florencii, dokonce dokázal najít a vyjádřit osobitou krásu Ostravska, odkud chtěl s přáteli dobýt divadelní svět. Také jsem uvažoval o tom, kde a proč se vracejí některé motivy, jež se v knize už jednou objevily. Vždyť Kačer je zkušený režisér, který uváděl na scénu zpravidla vynikající díla světové dramatiky, do tajemství filmového střihu tedy pronikl jako divadelní i filmový herec i režisér. Úvahy zbytečné, když už během čtení jsem si začal vzpomínat na Kačerovy sloupky v novinách. Tedy žádná kompoziční rafinovanost, třebaže celek textu tak může působit. Věc je zřejmě prostší, kniha K přátelům využívá dříve napsaných fejetonů, proto ta překvapivá opakování, přeskoky v čase, jenom snaha po stylistické bravuře, jež nachází různé polohy jazyka pro rozdílnou povahu vyprávění, působí, jako by text byl rafinovaně komponován. Je to jenom konstatování, nikoli výtka, naopak autorovi budiž připsáno v jeho prospěch, že k příležitostným střípkům přistupuje jako k literatuře, a v celku knihy je to pak znát.
Jan Kačer nepotřeboval tazatele, aby mu odpovídal na otázky, je jím sobě sám: …toužím vědět. Nejen to, proč a jak vedla cesta moje, ale kudy se ubírali přátelé, co stálo za jejich rozhodnutími. Co bych dal, kdybych věděl? Dal bych za to život, nic víc nemám, a je ho jen kousek. Chtěl bych znát odpověď na ano, ne. Nabízí se mi jenom možná. Kačer ví, že jenom v onom možná se skrývá pravda, vždyť věci se často mají jinak, než jak se jeví, jednoznačné ano a ne neplatí. Proč šel nejprve na keramickou školu, proč po úspěchu inscenace Dykova Ondřeje a draka (snad inspirace E. F. Burianovou protinacistickou inspirací Krysaře?) nepřijal nabízené angažmá a odešel s přáteli budovat generační divadlo až do Ostravy? (Když počátek těch tolik slavných šedesátých let se točil kolem kavárny Slavie, budovy naproti Národnímu divadlu, Literárek, Reduty. A přišel Semafor a Jiří Suchý a Vyskočil a Grossman, a my táhli z Prahy. Byl v tom kus romantismu, vzdoru, podivné touhy přenést to vznikající nutkání po svobodě dál od hlavního města.) Proč na vrcholu úspěchu Činoherního klubu a zahraničních hostování nenásledoval svého kamaráda, dnes pozapomenutého Luboše Hrůzu nebo Alfréda Radoka a neodešel pracovat do světa? Dnes to ví, tušil patrně už tenkrát: nebyl by šťasten, jako nebyl Radok ve Švédsku, nepochopený génius, ani v Norsku úspěšný Hrůza. Rozloučil se krátce po okupaci velkým, nezapomenutelným představením Brechtovy Matky Kuráž. (A zase: jako by se opakovala Burianova historie s Krysařem: téměř stejně cenzurních škrtů, ale představení tak silné, že vyškrtaná slova jako by tam stejně zůstala, nedopovězená věta měla mnohdy metaforickou hodnotu). Už na studiích Kačer věděl, že vstupovali jsme do divadla v době, kterou Franz Kafka přesně označil: Lež se ustanovuje jako světový řád. Pro Rváče (viz Máša) doba vlastně plodná. Paradox: konec 80. let ve Vinohradském, už s Kačerem, Vedralovým Urmefistem, Dykovým Krysařem, Hálkovým Závišem a také s Hlasy ptáků, Topolovým návratem. Kačer tu vzpomíná s hořkostí: tyto inscenace, vzbuzující v apatické Praze hodně pozornosti, zmizely z jeviště a snad i z dějin této staroslavné scény těsně po převratu, který v podtextu očekávaly a předpokládaly. Znovu aktuální, že?
Zaujala mě svědectví o přátelích, s nimiž vytvářel podobu českého divadla šedesátých let – Hrůza, Schindler, Máša, laskavý Schorm, který Kačerovi nedlouho před smrtí řekl: Člověk musí hodně vytrpět, než všechno prohraje, herci, s nimiž z Ostravy dobyl Ve Smečkách Prahu i svět. Také svědectví žáka: všiml si tu zvláštní věci: čeští režiséři vrcholných ambicí pocházeli z vísek, Hilar ze Sudoměřic u Bechyně, Radok z Koloděj nad Lužnicí, Krejča ze Skrejšova na Vysočině, Schorm z Elbančic u Mladé Vožice, dodejme, že Kačer z Holic.
Komentáře k článku: Kudy jsme se ubírali
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
