Lucie Trmíková
Kladu si otázku, o čem do této rubriky psát. O divadle, hudbě, filmu, knize, o zážitku, jenž se do mě vtiskl… Nebo o tom, o čem sním, že by divadlo, hudba, film, kniha mohly být, kdybychom byli skutečně svobodní – jako tvůrci i jako diváci, posluchači, čtenáři. Ne, nechce se mi psát ani o zážitcích, ani o snech. Tak snad jedině o setkáních. A napadá mě jedno z nich, které je samo o sobě příběhem.
Před osmi lety jsme se s rodinou přestěhovali z bytu v Holešovicích, který nám, vzhledem k čerstvě narozenému třetímu dítěti, byl těsný, do krásného bytu v Košířích (pohled z oken na vzrostlé smrky a borovice mě dodnes nepřestal naplňovat úžasem). Mezi sousedy, které jsme začali potkávat na chodbě, byl i starší pár – muž, už hodně sehnutý, ale vyzařující jakousi klidnou mírnost, snad trochu smutnou, a žena, ne o mnoho mladší, ale vitální, zpříma se držící, s pevným, rázným krokem. Zdravili jsme se, občas prohodili pár sousedských frází… Od někoho jsem se dozvěděla, že jsou to manželé Opočenští – profesor Evangelické teologické fakulty University Karlovy a jeho žena, feministická teoložka, autorka knihy s názvem naznačujícím její celoživotní téma Zpovzdálí se dívaly také ženy. Párkrát jsem je potkala v blízkém lese na společné procházce a pak jsem začala potkávat už jen paní. A na vchodových dveřích viselo parte. Parte, které bylo poděkováním za dar života a počáteční slova Otčenáše, která na něm byla otisknuta, zněla nějak jinak: Ty, Bože, jsi nám otcem a matkou v nebi…
Uplynul nějaký čas a já jsem se pomalu začala přibližovat k tématu, ze kterého měl vzniknout text a představení. Tím tématem byla moc víry, krize a pochybnosti jedné z největších, ale zároveň (jak ukázala zveřejněná korespondence a deníkové záznamy) nejosamělejších osobností – Matky Terezy. Konala se jakási schůze obyvatel našeho domu a já jsem tam zahlédla i paní Opočenskou. Nevím proč, ale po schůzi jsem šla za ní a požádala jsem ji o setkání – ve zkratce jsem jí vysvětlila, na čem pracuji a že bych s ní na to téma ráda promluvila. Souhlasila.
Sešly jsme se v jejím bytě o dvě patra nad námi. Byly připraveny chlebíčky a pomerančový džus. Dozvěděla jsem se, že manželé Opočenští byli společně v Kalkatě, navštívili útulek pro umírající Nirmal Hridaj i dětský domov Matky Terezy. A opsali si její krédo, které viselo na zdi v dětském domově. To krédo společně přeložili a paní Opočenská mi prozradila, jak moc byl ten text pro jejího manžela osobní, jak vypovídal také o jeho pocitech. A to přeložené krédo mi dala.
Text pro představení o Matce Tereze pak vznikal ještě dlouho a ne lehce. Čím víc jsem si o ní četla, tím víc mi byla vzdálená a nepochopitelná, bez souvislostí se mnou. V jedné fázi jsem byla přesvědčená, že text nenapíšu, protože nemám o čem. A po téhle fázi přišla jiná a pak zase jiná a pak do toho všeho vstoupil Anthony de Mello (ale o setkání s ním jindy, to by bylo na dlouho) a oblékl se do postavy Rinzaie, a pak už to šlo samo.
Krédo Matky Terezy, které jsem dostala od paní Opočenské, je jedním z pilířů textu i představení a podle zkušenosti z repríz mohu říci, že se dotýká a zasahuje. V žádné z knih, které jsem o Matce Tereze četla, to krédo nebylo. Tady je:
Lidé jsou nerozumní, nelogičtí, sebestřední.
Přesto je miluj.
Jestliže děláš něco dobrého, lidé tě budou napadat,
že máš sobecké a postranní motivy.
Přesto dělej dobré věci.
Když máš úspěch, získáš falešné přátele a opravdové nepřátele.
Přesto se snaž uspět.
Poctivost a upřímnost tě činí zranitelným.
Přesto usiluj o poctivost a upřímnost.
Co tě stálo léta práce, může být přes noc zničeno.
Přesto pokračuj v usilovné práci.
Lidé často potřebují pomoc, ale když jim pomůžeš, obrátí se proti tobě.
Přesto lidem pomáhej.
Dávej světu to nejlepší, co máš, a dostaneš ránu do zubů.
Přesto dávej světu to nejlepší, co máš.
Komentáře k článku: Lucie Trmíková
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Petra Medřická
A co takhle knížka Missionary Position od Christophera Hitchense, která je o Matce Tereze?
20.02.2011 (18.16), Trvalý odkaz komentáře,
,