Útroby ZLOMVAZu (No. 5)
Nádej (podnik) v kýbli
Slobodné súkromné podnikanie, výdobytok kapitalizmu, prísľub lepšej individuálnej budúcnosti, to je to, v čo sa nádejajú hlavné postavy inscenácie Hosté. Mladomanželia Kačenka (Pavla Dostálová) a Erik (Michal Švarc) sa rozhodli podnikať. V hoteliérstve, na vidieku, s nulovým cestovným ruchom. Pravda, začiatočníci, netušia ešte aké úskalia podnikanie prináša. Boli by vedeli, keby si pred hr-hr zakladaním hotela v niekdajšej stajni ošípaných, urobili SWOT analýzu. Dnes už predsa aj divadelný kritik vie, že bez poznatkov o silných a slabých stránkach, príležitostiach a hrozbách nemôžeme akýkoľvek projekt priviesť do úspešného konca, kde čaká blahobyt a večná spokojnosť pre všetkých a pre každého. Nič to. Pre výstrahu spätne zistíme, kde mali Hostia „U Kačenky“ kvality a kde štrbiny.
Do této vesnice nikdo nepřijde…. FOTO PAVEL KOLSKÝ
Silnou stránkou je predovšetkým entuziazmus a radosť so spoločnej práce, s ktorou sa na začiatku do otvorenia hotelíka pustili zamilovaní mladomanželia. Medzi ďalšie silné stránky by sa dali zaradiť miestni drobnopodnikatelia – Jutta von Swanhoff (Zuzana Volavá), živelná mliekarka a chovateľka hydiny, Treitschke (Vuk Čelebić) bioekobezchemického- hnojenia pestovateľ plodín a mäsiar Hagedorn (Patrik Děrgel). V prípade, že by sa prevádzka hotela rozbehla, bola by to pre nich fantastická obchodná príležitosť a Erik s Kačenkou by získali pravidelných dodávateľov potravín. A to s okamžitou dostupnosťou, keďže vidiecke postavičky si svoj naturálny majetok, nosia neustále vo svojich príručných kýblikoch. To by ale do plechovej stajne po ošípaných museli nejakí tí hostia prísť. Slabinou je celkom určite lokácia hotela v nikde, preto sa „U Kačenky“ ubytuje len jediný hosť, iskierka nádeje na úspešné podnikanie a lepšiu budúcnosť mladého páru. Nuž, ale vie sa predsa, že láska a práca nejdú dokopy. Čoskoro sa Erikova nádej v úspešné podnikanie stáva posadnutosťou a až fanatickou starostlivosťou o jediného hosťa (Václav Šanda), ktorý sa tu objaví. Jeho nádejné rodinné šťastie ruinuje chorobným záujmom o pohodlie nocľažníka a chudinka manželka si môže ruky aj zodrať, aby vyhovela milovanému v nádeji, že si ju už konečne všimne a začne sa opäť venovať aj jej. Ešteže sa v „prasečárne“ kedysi obesil istý mladík, a zabudol si tu to lano, tak aspoň beznádejne strhaná, jediným hosťom oplodnená Kačenka môže obesiť v pohodlí domova. A následný mäkký dopad na mŕtvolu pána farára, niekdajšieho milenca, ktorý si už hodnú chvíľu hovie v hov…hline. Samovražda zamestnanca, je jedna z najčastejších hrozieb podnikania. Bez pracovnej sily, wife free of charge, sa hotel a rodina prevádzkovať nedá.
Absencia hostí v Hostech nie je divadelnou absenciou. Inscenácia ponúka divákovi pôžitok z irónie a čierneho humoru na pozadí absurdnej snahy o úspešné vedenie hotela na dedine, kam nikto nemá prečo prísť. Postavy čakajú na niekoho, na niečo, čo by narušilo stereotyp ich všedného života. Herectvo študentov však vôbec nebolo stereotypné. Práve naopak, výkony boli mimoriadne dynamické a dodávali prirodzený rytmus a tempo, vďaka ktorému sa predstavenie ľahko vnímalo. Pôsobivá bola najmä ich interakcia s takmer prázdnym prostredím. Napriek minimu rekvizít herecká akcia rafinovane vytvárala priestor deja – hotel, kostol, cintorín. Avšak hoci mäsiar s ekofarmárom si v kostole pri vedre „kořalky“ spoločne mĺkvo zaželali viac hostí, všetky sny o podnikaní sa rozpadnú na prach. Respektíve doslova skončia v blate, v ktorom by sa bývalí obyvatelia – prasce – s chuťou vyváľali. Našťastie, s inscenáciou pražských študentov je to naopak a prachom vari nezapadne, ani neskončí v kýbli.
KATARÍNA KUČOVÁ, MARTINA MAŠLÁROVÁ
DAMU – Oliver Bukowski: Hosté. Režie Štěpán Pácl, překlad Tomáš Kafka, dramaturgie Petra Lásková, scéna Pavla Kamanová, kostýmy Ivana Gondková, hudba Jakub Kudláč, hrají Pavla Dostálová, Michal Švarc, Václav Šanda, Zuzana Volavá, Nina Horáková, Anna Císařovská, Tomáš Vaněk, Patrik Děrgel, Vuk G. Čelebić.
Čekání na někoho či na něco aneb Hosté. FOTO PAVEL KOLSKÝ
Zavolejte hasiče
Posledný oheň současné německé dramatičky Dey Loher, s jejíž inscenací se představila banskobystrická Akadémia umení, je na první čtení komplikovaným textem. Ve své neuspořádanosti má ale nepopiratelně hloubku a zejména tíživou atmosféru, která čtenáře postupně uvrhá do neklidu. Je to dáno také jeho rytmem či absencí interpunkce, kterou je z dramaturgického hlediska důležité vzít v potaz a určit si, jak s ní pracovat. Témata, jako je ztráta dítěte a odcizení partnerů, vina a následné očištění, to vše pouze podporují. Postavy žijí vlastní životy, které spolu mají navzájem čím dál více společného, a v závěru se spojují. Text je silný jakousi komplexností v náhledu na dnešní svět, navíc ve schopnosti autorky vykreslit postavy spíše jako figurky, než jako skutečné charaktery, a přece nevyvolat dojem, že není o čem hrát.
Nic z toho ale nebylo v inscenaci AU patrné. Posledný oheň postrádá napětí nebo jakýkoli smysl pro budování situace. Všechno potenciálně dramatické bylo v inscenaci okamžitě potlačeno, a proto nemohl žádný skutečný konflikt ani vzniknout, natož aby byl hereckými představiteli rozehrán. Dramaturgie ve spojení s režijním záměrem příliš nefunguje, a nevyhnu se tedy otázce, o čem že to celé vlastně mělo být. To, že se v inscenaci, stejně jako v textu, špatně orientujeme, není rozhodně jediným problémem – je to téměř druhotné. Chytat se ale v takovémto typu dramatu všeho, co lze zobrazit doslovně, a to ostatní prostě odvyprávět, není řešením.
Scéna je nepříliš nápaditě vybavena z obou stran zavěšenými igelity. Na druhou stranu nelze říci, že by s ní tvůrci nepracovali – je jednoduché vzít igelity do hry, a přestože trochu prvoplánově, prospívalo to dynamice představení.
Herecké výkony absenci dramatičnosti jen potvrzují. To, že Loher nechává někdy své postavy mluvit ve třetí osobě, a ty se tak pokouší o jakous takous reflexi zvenčí, nemusí přece nutně znamenat, že budou herci svou roli pouze nezaujatě vyprávět, jako by se jich netkla. Tato neschopnost zaujmout k postavě nějaký postoj ostře kontrastuje s občasnými pokusy být naopak v předváděné emoci doslovný – herci pak působili přepjatě. Většina jednání postav nebyla dostatečně motivovaná a jejich pohyb po scéně nevytvářel pražádné napětí. Představitelka Rosmarie si možná ve své roli stařenky s alzheimerem může dovolit zůstávat po celou dobu „strnulá“ v jedné herecké poloze, ostatní ale tímto způsobem omluvit nelze. Zřejmě nedostatečná práce s výrazem způsobuje, že jsou ve svých postavách neuvěřitelně toporní. Divácky pro mě však byly zajímavé „zcizováky“ tvořené songy, které některé scény dobře oddělovaly.
Domnívám se také, že ve snaze vystihnout povahu dnešní doby není nezbytně nutné zobrazovat sex kdekoli, kde je to jen možné. Během zcizovací scény, ve které Susanne spolu s Rabem za zvuků písně Rammstein předvádějí jakousi nedokonalou milostnou akrobacii, se divák nemůže neptat, jestli to bylo míněno opravdu vážně – působí to spíš jako přehrávání. Kdyby byla dokonale nazkoušena a dovedena do důsledků, mohla by být přesvědčivá – herci v ní ale nepůsobí jistě, což všechny tyto naděje bourá. Stejně tak obscénní scéna s práskáním biče, doplněná červeným nasvícením, postrádá jakékoli napětí.
Metafora posledního ohně, po kterém všechno znovu začíná, se v závěru inscenace také vytratila. Igelity našly svou další „funkci“ v tom, že mezi nimi nyní mrtvé postavy pobíhají a vyrážejí šťastné výkřiky, čímž vsugerují správně divákovi cosi radostného. Slibovaný nový, znovu první oheň ale nezaplane. A já se proto zoufale rozpomínám na telefonní číslo hasičů a v duchu volám: Uhaste ten oheň! Dřív než bude pozdě.
KAROLÍNA MACÁKOVÁ
AU (Bánská Bystrica) – Dea Loher: Posledný oheň. Režie Katarína Burdová, dramaturgie Jan Vedral, hrají Jakub Janíček, Zuzana Rohoňová / Daniela Kupčuláková, Štefan Lengyel, Lívia Dujavová, Miroslava Časová / Monika Zaharová, Roman Martinský, Júlia Sabolová/Alexandra Fabryová.
Komentáře k článku: Útroby ZLOMVAZu (No. 5)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
