Olomoucké spílání (No. 4)
Nakoniec sme sa odpočítali ku koncu Divadla Komedie v Olomouci. Hneď sedem predstavení veľkoryso uzatvorilo hosťovanie súboru Pražského komorního divadla na festivale Divadelní Flora po v minulosti uvedenom Světanápravci (2007), Procese (2008) a Spílání publiku (2011).
Dušan David Pařízek. FOTO archiv DF
Goebbelsa/Baarovú, čoby prvé predstavenie cyklu, uviedol na javisku Moravského divadla režisér a zároveň riaditeľ Divadla Komedie Dušan David Pařízek. Ďakujúc festivalu za sústavné mapovanie činnosti svojho divadla tu v krátkom príhovore označil Divadelní Floru za jeden z najlepších divadelných festivalov v republike.
Vrchol festivalu
Goebbels (Martin Pechlát) /
/ Baarová (Gabriela Míčová). FOTO archiv DF
Bitka o lístky na úvodného Goebbelsa/Baarovú sa dohrala už v prvý deň predpredaju, takže spokojní víťazi zasadli do úplne vypredaného javiska Moravského divadla. Ostáva len dúfať, že si vyše 400 festivalových divákov tiež prišlo po výnimočné herectvo a surovú poetiku režiséra Dušana D. Pařízka, než sa nakŕmiť bulvárnym retroškandálom donekonečna premieľaného vzťahu. Divadlu Komedie sa totiž podarilo, na rozdiel od oboch Gottlandov, rovnako tematizujúcich túto aféru, preniknúť za jej povrchné chápanie a pohovoriť vo všeobecnosti o láske ironicky práve na príklade Goebbelsa a Baarovej. Pařízek navyše odbúral klišé príbehu mladej naivky zamilovanej do nacistického pohlavára. Navonok odlišní Goebbles s Baarovou si predsa len mohli byť veľmi blízki! Dvaja herci na dvoch odlišných javiskách, obdivovatelia umenia, intelektuáli. Koho odrazu zaujíma, že bol jeden z nich nacista? To je romantika, až jedného zamrazí! Monológy výborného Pechláta s Míčovou patrili jednoznačne k vrcholom festivalu i podľa záverečnej ankety nášho festivalového listu.
Archetypální podívaná
Adaptace kultovního románu Josepha Conrada nabrala v Komedii podobu archetypální podívané, která pojednává o zásadním setkání divočiny a civilizace. FOTO archiv DF
Piatočný deň patril, popri sprievodnom programe (tanečný workshop so Stankou Vlčekovou, tanečný dokumentu Pina, Jelínkova Fagi), výhradne kontroverzne prijatému Srdcu temnoty. Inscenácia sa, pred prevažne mladým publikom, totiž nevyhla porovnávaniu s knižnou predlohou a filmovu adaptáciou. O predstavení sa vo Festivalovom Spílání vyjadril recenzent Vojtěch Varyš: Nemálo diváků Divadelní Flory se shodlo na tom, že Srdce temnoty pražského Divadla Komedie je zásadní zážitek. Ale byli i tací, kteří se nudili. Adaptace kultovního románu Josepha Conrada, kterou zpopularizoval Francis Ford Coppola svým snímkem Apocalypse Now, nabrala v Komedii podobu archetypální podívané, která pojednává o zásadním setkání divočiny a civilizace. Srdce temnoty ve vší své virtuozitě pojednává o totálním selhání sebekontroly, o naprosté megalomanii, o diktatuře jako stavu mysli. Celá řada situací ze Srdce temnoty se přitom vymyká běžnému diváckému vnímaní, jde o neobyčejně intenzivní chvíle, které se vzpírají racionální interpretaci. Inscenace představuje v kontextu vesměs poklidné tvorby Davida Jařaba naprosté unikum: ostré, nesmiřitelné drama, které rozdírá základní otázky tak, že z toho mrazí nejednoho diváka. Tak vytvořil ze Srdce temnoty i jednu z nejintenzivnějších položek letošní Divadelní Flory.
Autentičnost, uvěřitelnost
Ivana Uhlířová. FOTO archiv DF
Sobotňajší festivalový program bol plný zmien a začínalo sa už doobeda. Od jedenástej sme zasadli do Moravského divadla na Víru, lásku, naději (réžia: Kamila Polívková), kde dorazila len polovica z bezdomoveckej trupy divadla Ježek a Čížek. Jeden z príležitostných hercov si dokonca miesto predstavenia údajne zarábal pred divadlom hrou na gitaru nejaké drobné, na účinku ale inscenácia nestratila. Infiltrovanie hercov s bezdomoveckou skúsenosťou komentovala vo svojej recenzii i Dominika Šindelková: Alžbětin fiktivní příběh je tak konfrontován se skutečnými příběhy ˏproblémových článků společnosti – z hlediště atakují úlisného politika skutečné, pravdivé problémy lidí z ulice (kteří se po představení seberou a jdou se válet do parku či somrovat na sluníčko na náměstí) a dojde téměř k útoku na usměvavého kmotra za řečnickým pultem. Autentičnost, uvěřitelnost příběhu stoupá k možnému maximu.(…) I když premiéra proběhla už skoro před dvěma lety, inscenace mi v rámci festivalu padla přímo do noty politické recese. Vždyť billboardy už pomalu visí, zase se ukazuje prstem a mutace sloganů jsou již na světě. Aktuálnosť Horváthovho osemdesiatročného textu teda olomouckého festivalového diváka prekvapila.
Žaloba proti neznámému. FOTO archiv DF
Nanešťastie pre mnohých cezpoľných návštevníkov Flory bolo pre ochorenie zrušené domovské predstavenie Arabskej noci hosťujúceho režiséra Martina Glasera. Nešťastná náhrada Žaloby proti neznámému sa nielenže absolútne vymykala dramaturgii festivalu, ale zároveň sa odohrala pred poloprázdnym hľadiskom a bola teda nedôstojným oficiálnym zakončením festivalu.
Jiří Štrébl jako Klaus Uhltzsch. FOTO archiv DF
Ďalšia zmena titulu, ktorou sa Divadlo Komedie revanšovalo za neprenosnú Hodinu ve které jsme o sobě nic nevěděli, bola monodráma Hrdinové jako my (réžia: Kamila Polívková) v titulnej roli s Jiřím Štréblem. Večerní, sic náhradní program vítal diváky do pozoruhodného světa racionálního prospěcháře. Klaus Uhltzsch vyprávěl o svém vykolejeném životě – metafoře nechuti k idealismu. Platí to obecně o inscenacích Divadla Komedie. Jeho světy jsou pro „nepřizpůsobivé“ duchovním, intelektuálním infernem, v nichž naplňovat jakékoliv ideály je trest. Ve Víra, láska, naděje to byla postava, která trpěla systémem. V Hrdinové jako my je to postava sama, která systém vytváří, priblížil inscenáciu v recenzii spravodaju Martin Macháček. Rezonujúci Hrdinové jako my patrili výkonom Jiřího Štrébla a pálčivosťou témy k plnohodnostným festivalovým zážitkom.
Třikrát Komedie
Martin Finger a Boleslav Polívka jedou podzemkou. FOTO archiv DF
Desiaty, a teda posledný, deň 16. Divadelní Flory znamenal pre herca Martina Fingera mimoriadnu záťaž. Objavil sa vo všetkých troch predstaveniach Divadla Komedie tohto dňa – v Podzemnom blues, Weissensteinovi i Legende o svatém pijanovi. O desiatej hodine rannej sme zažívali v hľadisku Moravského divadla čiastočné deja vu Handkeho Spílání publiku z minulého ročníka festivalu. Tentokrát Martin Finger odštartoval spílání z najvyššej galérie, odkiaľ postupne zostúpil až do pomyselnej podzemnej dráhy, ktorá zasahovala do hľadiska sály Moravského divadla. V stoke metra mohol pokračovať v komentovaní a atakovaní zdanlivých spolucestujúcich – trpko sa smejúcich olomouckých divákoch. V útokoch rafinovanejšom Podzemním blues (réžia: Dušan D. Pařízek) vytvoril Finger spolu s protihráčom Boleslavom Polívkom akýsi cyklus „nedokonalosti“ ľudstva, kde zdanlivá elita v skutočnosti neexistuje.
Lenka Dusilová, Stanislav Majer, Jiří Černý, Martin Finger a Ivana Uhlířová v Urzidilově Weissensteinovi. FOTO archiv DF
Poslednými dvoma predstaveniami sa Divadlo Komedie presťahovalo do priestoru multikultúrneho klubu S-cube, kde uviedli komornejšie réžie Davida Jařaba Weissenstein a Legenda o svatém pijanovi. Weissenstein zaujal, okrem výrazného hudobného sprievodu Lenky Dusilové, najmä hravým výtvarným aspektom inscenácie, no spolu s Legendou o svatém pijanovi nasadil skôr rozvláčne tempo, čo mohlo spôsobiť predovšetkým vyčerpanie vysilených hráčov súboru.
Jiří Černý a Martin Pechlát v Legendě o svatém pijanovi. FOTO archiv DF
Záverečný deň Divadelní Flory sa s Divadlom Komedie rozlúčil čiernou obálkou Festivalového Spílání, ale i diskusiou Konec Komedie moderovanou Pavlou Bergmannovou. V plnom festivalovom šapitó sa zišli všetci kmeňoví režiséri (Dušan David Pařízek, David Jařab, Kamila Polívková) spolu s hercami Stanislavem Majerem, Martinem Fingerem, Jiřím Černým a Ivanou Uhlířovou. Okrem smutného konštatovania konca domovskej scény už dnes vidia členovia súboru v situácií i pozitíva. Zmenu po desiatich rokoch koexistovania považujú za zdravú vzpruhu do nových projektov. V závere sa Dušan D. Pařízek opätovne verejne poďakoval riaditeľovi festivalu Petrovi Nerušilovi a ocenil jeho dramaturgické požiadavky na olomoucký divadelný festival.
Festivalové fortissimo se neslo v duchu 40. narozenin ředitele festivalu Petra Nerušila. FOTO archiv DF
Divadelní Flora skončila, ako inak, Festivalovým fortissimom, a to v šapitó na parkáne. Keďže už nebolo pre koho písať, pridali sme sa i my z Festivalového spílání, aby sme oslávili koniec Komedie i koniec 16. ročníka festivalu. A to pekne nahlas!
A zase o rok. FOTO archiv DF
Komentáře k článku: Olomoucké spílání (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
