Černé paruky v Perském zálivu

Dramatický opus Bambiland kontroverzní rakouské literátky Elfriede Jelinek (1946) vznikal jako reakce na spojeneckou invazi do Iráku, a to souběžně s ní, přičemž spisovatelčin postoj k vojenské akci je krajně odmítavý. Komplikovaný text s jakýmsi kolektivním mluvčím (dialogické situace v této hře neexistují) se vztahuje i k předchozímu konfliktu v Perském zálivu, operaci Pouštní bouře, textem navíc prostupují pasáže z antické válečné tragédie z prakticky totožné lokality, Aischylových Peršanů (text vznikl 471 před Kristem). Bambiland nese vročení 2003 a rok poté obdržela Jelinek Nobelovu cenu za literaturu. Nesnadný text, v němž se přelévají postoje civilistů trpících konfliktem po úvahy válečných stratégů, představil v české premiéře režisér Jiří Honzírek se souborem Slováckého divadla v Uherském Hradišti.

Všechny politické, historické a literární souvislosti mohou být v konfrontaci s živým divadelním provozem opomenuty či nedoceněny. Už úvodní rozjezd „konferenciéra“ (Jiří Hejcman), s jistými rozpaky provokující publikum, že bude sranda, a mimo jiné též naznačující, že celý následující kabaret bude o ničem, ehm o Nietzchem, nevěstil mnoho dobrého. Text je v inscenaci hodně krácen, jeví se mi, že některé obecněji působící výzvy či promluvy, týkající se nesmyslnosti válečného utrpení či mediální manipulace s fakty, z inscenace zmizely (rozumím tomu z hlediska únosnosti délky produkce), v promluvách kolektivního protagonisty zůstává však konkrétní pojmenování „viníků“ Pouštní bouře, Bushe otce i syna, hojně se pracuje – také ve zvukomalebných hrátkách – se jménem tehdejšího ministra obrany Dicka Cheneyho. Chvílemi mě napadalo, že jde vlastně o protibushovskou agitku, ovšem už za Obamy, takže lehce po sezoně. V Honzírkově režijním pojetí mají herci málo šancí, svoje naporcované části textů často prezentují snaživě, jevištní život jim znesnadňují jednotné černé kostýmy i nepadnoucí černé paruky, nejvíce je však srážejí tmavé brýle. I když lze porozumět záměru (strojovost, ztráta individuality), prezentace náročného text bez očního kontaktu musí u publika navodit ztrátu orientace v textech a nudu. Monotónnost se daří mírnit jen občas. Takové momenty se vyskytnou v přednesu Ireny Vackové, Vladimíra Doskočila, Josefa Kubáníka. Oživení celé protiválečné, ale jednotvárné „nakládačky“ se objeví vlastně ve výstupech, které vzešly z iniciativy herců: improvizace s přeřeky v promluvě, které celku dodávají překvapivou významovou naléhavost (Petr Čagánek), aliterační hra s písmenem T (David Vacke), či dokonce výstup lehce šumlujícího jevištního technika, který přidá k lepšímu informace o tom, jak s kolegy stavěl scénu. Divadelní magii pomáhají v inscenaci udržet „konvenční“ songy Ivana Achera (hudba i anglické texty), zkomponované přímo pro tento projekt, kombinované se zvukem válečných zpráv, luminiscenčně oživené a velmi dobře zazpívané (především Pavlína Vašková vokálně vyniká).

Z inscenace vystupují také kvality překladu Zuzany Augustové, Honzírkova režijní invence je však myslím méně průrazná než jeho politický postoj. Program uvádí také autorčinu odpověď na režisérovo psaní. Jelinek mimo jiné píše: Hra vzniká teprve na styčné ploše mezi autorkou a režisérem. Proto si také režisér může dělat s textem, co chce, a já bych si nikdy nedovolila dávat mu rady. Co jsem napsala, přece vím, mě zajímá, co z toho vznikne na divadle.

Slovácké divadlo Uherské Hradiště – Elfriede Jelinek: Bambiland. Překlad Zuzana Augustová. Režie Jiří Honzírek, scéna Radomír Otýpka, kostýmy Eva Jiřikovská, hudba, video a texty písní Ivan Acher, dramaturgie Iva Šulajová. Česká premiéra 17. dubna 2010.