Sebezničující či osvobodivý výstup?
Ač ani ve Staviteli Solnessovi neopustil Henrik Ibsen půdorys realisticky vedeného dramatu s podrobnou psychologizací postav, přece jen v něm nelze nevidět sílící průniky symbolismu, který se u dramatika poprvé výrazně přihlásil ke slovu v Divoké kachně. Symbolickou složku Solnesse můžeme totiž číst i jako metaforické ohlédnutí šedesátníka Ibsena za vlastní tvorbou a životem. Jak rozumět staviteli, který nejprve budoval chrámy k chvále Boží, pak se stižen rodinnou tragédií upnul k domům pro lidi, aby nakonec zavrhl i je a svou naději upřel ke stavbě vzdušných zámků? Jako přitakání marnosti většiny našeho pozemského snažení? A přitakání vědoucně vyrovnaného nebo rezignovaného? Anebo jsou „vzdušné zámky“ naopak metaforou dokonalého cíle, majákem, k němuž máme směřovat?
Josef Vrána (Solness) a Tereza Richtrová (Hilda) FOTO ARCHIV
Nebyla to jistě jen víceznačnost hry otevírající prostor protichůdným výkladům, co zlákalo šéfa činohry Moravského divadla v Olomouci Michaela Taranta. Zřejmá ambice pozdvihnout dlouhá léta spíš jen regionální soubor na vyšší úroveň se viditelně projevuje v dramaturgii, v níž je po období jistého kolísání patrná tendence myšlenkově silných, občas i provokativních titulů. Deklarovaný záměr „velkého divadla“ ovšem může naplnit jen adekvátní inscenační uchopení.
Stavitel Solness Tarantova tvůrčího týmu je především efektní podívanou, v níž vedle herecké složky má podstatnou roli prostor, světlo a zvuk. Do hloubi otevřené jeviště Moravského divadla vymezuje po stranách a na horizontu zčásti odhalená konstrukce Solnessova domu: torzo bytelného portálu v přední části jistě značí marnost stavitelova tvůrčího úsilí, zadní lešení naznačuje rozestavěný dům v zahradě, k němuž se děj hry vztahuje. Právě tam inscenace začíná obrazem mužů, kteří zahaleni v dýmu a zaliti horním světlem (asi typický znak Tarantových režií) debatují nad stavebními plány. Podstatný je kužel modrého světla shůry: jako by počínání dole bylo sledováno studenou mlčící mocí, která nakonec vždy rozhodne. Dominantní modř se na obzoru v určitých chvílích množí dalšími světly a místy i z boků prořízne forbínu – před vůlí osudu(?) patrně není úniku.
Tento „antický“ motiv se zhmotňuje v postavě záhadné Hildy, mladé dívky, jejíž náhlý, zřejmě nevyhnutelný příchod pohne sebezpytavého Halvarda Solnesse k závěrečnému gestu výstupu na věž, jež může být vnímáno jako sebezničující i osvobodivé zároveň. Jestliže jen s opatrností odhaduji, že se inscenace přiklání k druhé možnosti, je to špatnou čitelností Hildiny motivace. Platí to o obou alternacích role: Klára Klepáčková propůjčuje hrdince alespoň srozumitelný tón mladické dychtivosti, zato Tereza Richtrová ztvárňuje Hildu pouze s permanentní urputností, jíž scházejí jemnější valéry – skutečně přesvědčivá vnitřní naléhavost jejímu výkonu schází. Z představitelů titulní role je přesvědčivější Petr Kubes schopností důmyslněji střídat vypjatější polohy s klidnými. Hostující Josef Vrána, oproti Kubesovi opticky starší, zmáhá složitou figuru stavitele Solnesse většinou jen monotónním forzírováním. Rozhovory hlavních postav tak tíhnou k nepříjemné přepjatosti, široké pole výrazových možností, jež hra skýtá, zůstává ležet ladem. Otázkou je, nakolik se za hrubě tesanými výkony skrývá režijní záměr, neboť i některé další situace jsou překvapivě přímočaré (explicitně sexuální poměr Solnesse a účetní Kaji, alkoholismus doktora Herdala). Z vedlejších postav zaujme především Jiří Suchý z Tábora věrohodným vystižením zneuznaného mladíka Ragnara.
Tarantova inscenace zůstala někde v půli cesty za silným divadelním zážitkem. Míří k němu působivou vizuální stránkou tu a tam skrývající důmyslnou metaforu (těhotná Solnessova žena s kočárkem jako obraz někdejší tragédie i předzvěst těch budoucích) i výtečnou komorní (s využitím varhanního partu ovšem mohutnou) hudbou Vladimíra Franze, avšak málo nuancovaným herectvím jej nedociluje. Tarantův koncept velkého syntetického divadla považuji přesto pro olomouckou scénu za smysluplný a vyplatí se hledat jeho možnosti.
Moravské divadlo Olomouc – Henrik Ibsen: Stavitel Solness. Překlad František Fröhlich. Režie Michael Tarant, scéna Tomáš Moravec, kostýmy Klára Vágnerová, hudba Vladimír Franz, dramaturgie Milan Šotek. Premiéra 13. dubna 2012.
Komentáře k článku: Sebezničující či osvobodivý výstup?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
