Poslední autobus do Tel Avivu
Přijela jsem do Izraele a propadla kouzlu města Tel Aviv. Snad to bylo tím, že jsem v něm navštívila svou dceru, která byla v Tel Avivu na pár měsíců na univerzitě, a já se tím pádem mohla seznámit s tímto výjimečným městem trochu intimněji.
Působilo to jako underground – posbírané židle, improvizované občertvení, hodně knih, pár muzikantů. Působili dojmem zapálených intelektuálů, oblečených do těch pravých starých kostýmů, všichni z prostředí, kde se jidiš mluví a kde ji milují. FOTO MARIANNA BORECKÁ
Bydlela jsem totiž na koleji a mohla se vlastně domestikovat! Vařit v kuchyni, koukat z terasy na střechy konstruktivistického města, jen tak bez turistického spěchu si povídat se spolubydlícími, pozorovat cvrkot a také se toulat uličkami. Spolubydlící byly Američanky a většinou seděly v obrovské místnosti s kuchyní v rohu, o které se opravdu nedá říci obyvák. Uvelebeny byly na velkých pohovkách, každá ve svém světě a s vlastním Mackem. Ponořeny do samoty, spojeny s celým světem se ve stejné vteřině vzájemně pomlouvaly!
Pomalu jsem se procházela různorodými čtvrtěmi Tel Avivu, přes Carmel po starou Jaffu, s výstavními síněmi v docích, kde právě probíhala vernisáž obrazů palestinských malířů.
Na židovsko-palestinsko-arabský problém narazíte sice v nějaké formě na každém kroku, ale byly tam i jiné, řekla bych hezčí objevy.
Ke svému údivu jsem zjistila, že v Izraeli kromě Arabů a Židů, kteří mluví hebrejsky, žijí také Židé, kteří mluví jidiš. A tak jsem mimo světoznámé taneční divadlo a výstavu fotografické školy viděla i jidiš divadlo a jidiš hudebníky, vracející se ke svým kořenům.
Portréty
Soubornou výstavu fotografické školy jsem zhlédla v neatraktivních místech zadního traktu oprýskaných domů v odlehlé telavivské čtvrti, ale krásné industriální prostředí, hodící se jak pro výstavy, tak pro divadlo nebo performance, mi to zcela vynahradilo. Byla umístěna v bývalé továrně na šperky z korálků. Z kójí byly nadělány ateliéry, ve kterých si bylo možno prohlédnout portréty i stylizované fotografie. V jednom případě autorka vystavovala fotografie, na kterých byla sama sobě modelem v neuvěřitelných podobách, jak ve skupinových snímcích, tak na sólových. Nenucená atmosféra, se začátky nepřesnými – tak to prý v Izraeli chodí – byla velmi příjemná.
Toulala jsem se po Tel Avivu a seznamovala se s kavárničkami, kterých je v tomto městě nespočet. Ať už slavný Bialik, stranou se choulící hrdý Bograshof či mnoho dalších, mnohem zaplivanějších, a přesto neztrácejících půvab.
Žádné nuly!
Objevila jsem i Neve Cedek. Původní zástavbu mezi starou Jaffou a Tel Avivem, se starými nízkými domky, které přilákaly mnoho umělců. V této lokalitě se mezi křivolakými uličkami, s restauracemi a obchůdky, skrývalo umělecké centrum s názvem Suzanne Dellal Centre for Dance and Theatre. Díky pražským kontaktům jsem zde měla možnost zhlédnout produkci světově proslulého souboru Vertigo s názvem Null neboli Zero. Byla to bomba!!! V rychlosti jsem si zapsala: Nesourodý pohyb vycházející z prapodstaty. Dokonalá technika. A tak si to také pamatuji.
Byl to neorganizovaný pohyb podle přesných pravidel. Ohromující koexistence celého souboru! Společná duše, společné cítění, jednotné dýchání. Ostatně, tak je to u nich vždycky.
Druhý den dopoledne jsem ještě mohla zhlédnout předváděčky inscenace dvou choreografů, Renany Raz a Baraka Marshala, z připravované práce, která se už teď uvádí na internetu jako nová premiéra.
Zachovat jidiš
Jelikož sama zpívám jidiš písně, upozornili mě přátelé na scénu s názvem Yiddishpiel theatre. Jak jsem se dočetla, toto divadlo bylo založeno s posláním o zachování jazyka jidiš a jeho kultury v roce 1987 z iniciativy tehdejšího starosty Tel Avivu Šlomo Lahata, s podporou Ministerstva školství, Tel Aviv–Jaffa obcí a významných osobností jako putovní divadlo.
Zpočátku se od tohoto projektu mnoho neočekávalo, ale postupně počet představení vzrůstal, a tak si toto divadlo našlo své pevné místo mezi ostatními izraelskými scénami.
Herci začali jezdit za seniory do domovů důchodců a hráli také v severním Izraeli během bombardování ve Druhé libanonské válce a na jihu během operace Lité olovo.
V jejich bohatém repertoáru můžeme najít díla tradičních jidiš spisovatelů Sholoma Alejchema, Avrahama Goldfadena, Itzika Managera, Isaaca Bashevise Singra, ale také třeba Ephraima Kishona.
Navštívila jsem představení, které bylo inzerováno jako komický muzikál The Women’s Box of Secrets od I. M. Wohlmanna. Volně přeloženo zřejmě Tajná skříňka manželek. V ní se vesničanky v čele s manželkou rabína postaví proti rozhodnutí rabína, podle kterého se muži mohou ženit s více ženami.
Hrálo se v pět odpoledne. Mezi hereckými výkony vévodila představitelka rabínky Annabella, byť i různé karikatury mužů a žen v provedení ostatních herců a hereček byly vynikající. Dámská část souboru v nádherných, nápaditých kostýmech nabídla dokonalou hereckou souhru. A všichni skvěle zpívali! Trochu jsem postrádala jen společnou touhu bavit se, být na jevišti „při tom“.
Divadlo bylo plné starších lidí, snad důchodců, kteří hře rozuměli, glosovali dění na jevišti a zpívali s protagonisty. Jidiš byla jejich mateřská řeč. Bylo to tedy navzdory řečenému divadlo živé, které dokonale splňovalo své poslání.
Gertruda Stein
Při svém objevování Tel Avivu jsem mimo blešáků, trhů, nově upravených přístavních areálů a psích parků natrefila ještě na jednu kavárnu jménem Tamar. Byl to malý domek – na první pohled „barabizna“ z roku 1941. Bez upozornění místních obyvatel bych ji těžko našla. Uprostřed kavárny seděla majitelka, já bych řekla Gertruda Stein, a atmosféra připomínala slavnou kavárnu U Hawelky ve Vídni. Stěny byly přeplněny originály slavných malířů. Myslím, že nikdo další už neměl šanci se tam umístit. Sem prý chodívali všichni! Kishonem počínaje.
Jenom náhodou jsem se dozvěděla o další scéně – Yung Yidish. Vlastně jsem si posléze uvědomila, že to bylo spíše seskupení lidí, kteří jidiš milují a chtějí ji uchovat, včetně příběhů a způsobu interpretace.
Poslední autobus
Ve spěchu jsem se tedy rozjela do Jerusaléma. Pršelo a byla zima. Při vchodu na nádraží zkontrolována ostřížím zrakem bezpečnostní kontroly a posléze v Jeruzalémě stejně. Tramvaj nejela. Na poslední chvíli, upozorněna pouze zašlou cedulí na oprýskaném plotu, jsem došla do sklepení starého domu. Působilo to jako underground! – posbírané židle, improvizované občerstvení, hodně knih, pár muzikantů. Ze začátku mě přivítal klarinetista, šéf kapely, obklopen houslistou a basistou. Postupně, jak přicházeli, se kapela rozrůstala o bubny, klavír, zpěv, tanec. Působili dojmem zapálených intelektuálů, oblečených do těch pravých starých kostýmů, všichni z prostředí, kde se jidiš mluví a kde ji milují.
A když se nečekaně, s nástrojem v ruce, objevil nový muzikant, všichni jsme se dověděli, co dělá. Že je lékař, finančník či důchodce, dověděli jsme se, jak se seznámili a jak rádi se dnes večer zase vidí. Někteří aktéři se spíše snažili, ale všichni to měli v krvi! Přestože jejich občanská povolání byla zcela odlišná, oni touto hudbou žili. Nořili se do starých příběhů a vzpomínali!
Koncert jsem bohužel opustila ještě před koncem, posilněna vodkou, podávanou v rámci akce. I když mě kapelmeistr ujišťoval, že vše smrskne do dvou hodin, trochu se to s přibývajícími aktéry a nepřesným začátkem – jak je v Izraeli zvykem – protáhlo. Poslední autobus do Tel Avivu odjížděl ve 23.30.
Já ti takú jebnu!
Pobyt v Izraeli jsem zakončila snídaní v 16 hod. odpoledne místního času, neboť restaurace, ve které jsem seděla, se honosila heslem 24 hour breakfast!
Při odchodu z koleje jsem byla Američankami vyprovázena slovy, které mi zněly jako Don’t brake my chair, a ve chvíli, kdy jsem propadala cestovní panice, mě nabádala má dcera: Mami, tak si to vygúgluj! Posléze mi bylo řečeno, že to, co vycházelo z úst Američanek, byla pomůcka pro zapamatování si našeho Dobrý večer! a pro pobavení a dosvědčení všemocnosti Googlu se za mnou z druhé strany jazykové bariéry linul slogan: Já ti takú jebnu, že ťa ani gúgel nenajde!
S tímto vybavením jsem opouštěla ve dvě ráno město, které mi přirostlo k srdci.
Byl to malý domek, na první pohled „barabizna“ z roku 1941 FOTO MARIANNA BORECKÁ
Komentáře k článku: Poslední autobus do Tel Avivu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
