Dědova mísa
Jeremiády už přestávají bavit, ale nelze je zahnat, ač disponujeme stále sofistikovanějším myšlením, jež uplatňováno kde? Snad už ani na školách, kam patří především, ale i těm, jako by se vyhýbalo, jak pozorujeme už léta. První rány pamatuju z války, kdy se začalo začerňováním historické paměti, zpočátku pomocí tuše v učebnicích, a pak už to nikdy nepřestalo. Naštěstí paměť neselhává, jenom padají iluze třeba o tom, jak stále vědečtějšími ekonomickými metodami špatně zvládáme správu světa. Náhle si člověk uvědomí, že prognózy a úspěchy světového finančníka Sorose nezaložilo studium ekonomie, donedávna vydávané za novodobou královnu věd (s Andersenem dnes můžeme ji vidět nahou), ale byly to filosofické základy učení Karla Poppera! Bez filosofie nejsou koláče, řekl mladým ekonomům nedávno Soros.
Ale pryč od teoretických věd ekonomických, za jejichž vědeckostí želbohu vždy vidět kopýtko zhoubných ideologií. Dnešní neprozíravě rozpoutaná krize a primitivní pokusy o řešení pak budí nejčernější historické reminiscence. Kdyby se to aspoň nedotýkalo věcí umění a ducha. S úděsem se dočítám, že po jakémsi auditu (zdá se mi, že auditorství, dnešní pomocná diagnostická metoda, zpravidla s politickým zadáním, určující lék na všechno, je podobný mor jako neschopnost či korupce sama) se konkurzem mění vedení uměleckých institucí. Dovede si takový účetní auditor a po něm funkcionář, který si ho najal, uvědomit, že za uměleckým, divadelním organismem, který má nezaměnitelnou poetiku, je vždy idea originálního uměleckého tvůrce? Účetnický audit něco účetnicky zpochybní, a co se dnes stane? Módní, zdánlivě demokratická, leč ve skutečnosti alibicionisticky úřednická cesta konkurzu, zpravidla likvidační. Kdo v konkurzu zvítězí? Ten, kdo divadlu dal ideu, tvář, když je auditem zpochybněn. Stěží. Někdo jiný, kdo lépe zaručí, ale co? Těžko poetiku, již vedení souboru vytvořilo. S konkurzy na vedení uměleckých těles máme zkušenosti většinou špatné. Největší šanci má ten, na kom se shodne většina – leč nebývá pravda na straně menšiny? Třeba Jan Schmid chce s Ypsilonkou pokračovat – leckomu to může znít zvláště dnes podezřele, když nedávným tématem byl Masaryk: jak demokracie vlastně není demokracií, není cestou k humanitě, nýbrž poklesla k pouze absolutně otevřené svobodě jakýmkoliv směrem a k obhájení jakékoliv činnosti, kterou si člověk umane, i k té mizerné. Této podobě demokracie chybí to hlavní: kritéria mravní. Dovedl by si vůbec někdo představit, že by se vypisoval konkurz na místo ředitele Burianova Déčka anebo Osvobozených, Vlasty Buriana, Oldřicha Nového? Samozřejmě vím, že ta divadla nespravovalo město, že existenci jim zaručoval divák – jenomže kde je dnes takový divák! Jednak od té doby byla soustavně politicky, až fyzicky decimována ta část společnosti, jež se mohla zvát inteligencí, dnes je sic svobodná, ale decimována hospodářsky a společensky, jednak je tu dennodenní, bohužel účinný tlak bulvární televize na idiotizaci populace.
Není to jenom naše bolest. Uvědomil jsem si to při četbě rozhovoru s filmovým režisérem Andrejem Zvjagincevem Zlo je nevykořenitelné, nedávno v Literárních novinách. Nejúspěšnější mladý režisér nostalgicky vzpomíná na nedávná léta před nadvládou peněz, za něž lze koupit doslova vše, a mluví o závislosti na televizi, jež stahuje lidi do oné přízemnosti a tuposti, z níž se líhne to nejhorší zlo. Televize mění lidi, kteří dobrovolně a s jakousi perverzní slastí podstupují totální ničení svých mozků a prznění svobodného uvažování. Zlo pak vesele vládne nad širým světem. Kam nás politici zavedli za těch 20 let po pádu Sovětského svazu, je prostě katastrofa. Apokalypsa.
Nejsme v tom sami. Útěcha?
Komentáře k článku: Dědova mísa
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
