Srazili nás na kolena
V rámci cyklu Činoherní klub uvádí se v Praze představilo karlovarské Divadlo Dagmar a jeho Studio dvěma jednoaktovými scénickými kolážemi, spojenými do jednoho večera. Textové předlohy k oběma inscenacím zřejmě vznikaly obdobným způsobem. Inscenátoři shromáždili ke zvoleným tématům dostupné „nedramatické“ prameny, dekonstruovali je, zdramatizovali a z takto získaných stavebních kamenů sestavili scénáře. Tématem inscenace Studia DD Pozdravuj všechny doma jsou osudy vězňů v trestních táborech 50. let, především v jáchymovské „uranové aglomeraci“. Tématem inscenace Maršo vorijla jsou osudy čečenských rodin na pozadí posledních válek, nahlížené pohledem dvou žen.
Křížová cesta Jáchymov
Inscenace pro variabilní počet herců stylizovaně zobrazuje každodenní rituály ze života muklů v trestním táboře. FOTO ZUZANA KOUBKOVÁ
Jako předlohy vězeňské koláže Pozdravuj všechny doma posloužila díla Jiřího Muchy Studené slunce, Jana Bartoše Zadrátované slunce – Příběh mukla A023254, Mileny Bubeníčkové – Kuthanové Vybledlá fotografie, Františka Šedivého Pod věží smrti – Autobiografický příběh politického vězně, Marie Bohuňovské Zaváté šlépěje – Osudy sochaře Šlezingera a Klementa Bochořáka Křížová cesta. Inscenace pro variabilní počet herců (10 – 15) stylizovaně zobrazuje každodenní rituály ze života muklů v trestním táboře. Opakované nástupy, ubíjející a nebezpečná práce, nesmyslně kruté tresty, výbuchy agresivity v mezilidských vztazích, šikana, naproti tomu občas až nečekaná solidarita, jen vzácné chvilky alespoň částečného pocitu soukromí. Účinnému zobrazení těchto rituálů napomáhá choreografické a výtvarné uchopení jednajících postav. Až nepřirozeně semknutý chumel všech zúčastněných s nulovými intimními zónami – vzniká tak dojem, že jde o jednu jedinou novou bytost – charakterizuje scény vězeňských nástupů a přesunů. Mírně rozvolněný dav, který nesmyslně přerovnává několik praktikáblů, vyjadřuje práci v dolech, včetně simulace důlního neštěstí. Neprůhledná stěna sestavená z vrchních desek praktikáblů (s malými, jakoby „nepatřičnými“ průhledy) symbolizuje (ne)možnost komunikace trestanců s vnějším světem. Scény konfliktů mezi mukly, případně scény, kde někdo projeví jakousi solidaritu např. s potrestaným spoluvězněm, jsou inscenovány akcentováním jedinců – aktérů. Kolem nich je však stále přítomen nezúčastněný ale ostražitý dav ostatních. Jistou míru vnitřního soukromí si postavy udrží jen v situacích, kdy v duchu komunikují se svými blízkými mimo tábor (citace dopisů, na nichž je založen i název inscenace). Jevištní čas je rytmizován ostrými, nepříjemnými zvuky, které oddělují jednotlivé rituály a dávají pokyn ke změně činnosti.
Neprůhledná stěna symbolizuje (ne)možnost komunikace trestanců s vnějším světem. FOTO ZUZANA KOUBKOVÁ
Otazníky
Uznávám, že jde o působivé zpracování důležitého tématu, tedy o velmi záslužný počin, ale z divadelního hlediska mám k inscenaci výhrady. Zaprvé herecký soubor není úplně vyrovnaný, v přesvědčivosti jednotlivých výkonů najdeme jisté rozdíly. A druhý problém pro mě tkví v ne úplné původnosti použitých prostředků. Před devíti lety uvedlo brněnské Divadlo v 7 a půl velmi blízké zpracování Solženicynova Jednoho dne Ivana Děnisoviče. A podobné postupy i „kolektivní postavy“ používá ve svých opusech také Miroslav Bambušek (Na Fidela mi nesahej, Uran…). Ale možná tento druh divadla ani jinak dělat nejde a problém je ve mně.
* * * * *
Čečenci si přejí svobodně jít dál
Podle programu k druhé inscenaci večera si Čečenci při pozdravu nepřejí dobrý den nebo mír, ale svobodu. Maršo vorijla je tedy čečenský pozdrav a znamená Svobodně pojď dál. Jako základní zdroj textového materiálu pro tuto inscenaci posloužila kniha Petry Procházkové Aluminiová královna, kterou doplnila další díla: Milana Terloeva – Tanec na troskách (válečný deník čečenské dívky) v překladu Jitky Řihánkové, Petra Procházková a Jaromír Štětina – Utřete tělesné šťávy, Olga Tokarczuková – Poslední příběhy v překladu Petra Vidláka, Anna Politkovská – Ruský deník v překladu Libora Dvořáka. Historický kontext čečensko-ruských konfliktů dodávají citace z knihy Lva Nikolajeviče Tolstého Hadži Murat v překladu Jitky Křesálkové.
///
Repro Chechnya
Historie
Alespoň stručným historickým přehledem je také nutno začít, abychom pochopili čečenský úhel pohledu na současný stav věcí. Stejně jako celá oblast Kavkazu bylo i území dnešní Čečny v celých dějinách předmětem strategického zájmu okolních velmocí. Ve 13. a 14. století prodělalo mongolské invaze, v 15. a 16. století soupeřily o vliv nad Kavkazem Osmanská říše a Perská říše safíovců. Koncem 16. století sem začali ze severu pronikat ruští Kozáci a kavkazské národy byly nuceny balancovat mezi třemi mocnými sousedy. Roku 1783 převzalo Rusko protektorát nad Gruzií a začalo si zabezpečovat také mezilehlá území. To vedlo k prvnímu většímu protiruskému povstání Šejcha Mansura (1785 – 1791), později k vyhlášení Kavkazského imamátu a k válce s Ruskem (1829 – 1859). Po porážce posledního Imána Šamila bylo Čečensko začleněno do Ruského impéria i formálně. Od té doby trvá čečensko-ruský konflikt dodnes, jen se v různých obdobích mění jeho intenzita. Čečenci využili každého oslabení Ruska k pokusům o znovuzískání nezávislosti – ať již to bylo během rusko-turecké války (1877 – 1878) nebo po Říjnové revoluci (Horská republika Severního Kavkazu, 1917 – 1920). Po obsazení regionu Rudou armádou (a Čečenci stáli z větší části na její straně) zde byla v rámci Ruské federace ustavena Horská ASSR, brzy však byla rozložena na pouhé autonomní oblasti jednotlivých národů (Čečenská AO byla odštěpena roku 1922). Roku 1934 byla vytvořena Čečensko-ingušská AO, o dva roky později ji povýšili na autonomní republiku v rámci Ruské federace. Během sovětsko-finské války (1939 – 1940) zde vzniklo nové hnutí za nezávislost Kavkazu pod vedením Hasana Israilova. Po napadení Sovětského svazu Německem odpor ještě zesílil, takže boji na Kavkazu byly blokovány dost velké sovětské vojenské síly. Na pomoc vzbouřencům vyslali Němci do hor zvláštní komando Abwehru Šamil. Tyto události posloužily Stalinovi jako záminka, aby byly celé národy, především Čečenci a Ingušové, na principu kolektivní viny obviněny z kolaborace. Dne 25. února 1944 byla pod osobním velením Lavrentije Beriji zahájena operace Čečevica (Čočka), během níž bylo během dvou týdnů odsunuto půl miliónu zdejších obyvatel do Kazachstánu a na Sibiř. Čečenci nazývají tuto operaci Ardach (Exodus). V případech, kdy deportace nebyla technicky možná, byli lidé povražděni. Podle ruských pramenů zahynulo v letech 1944 – 1948 v rámci této operace skoro 150 tis. lidí. Čečensko-ingušská ASSR byla formálně zrušena, jména obou národů vymazána z encyklopedií, byly zbořeny mešity, hřbitovy, knihovny, téměř veškerá národní literatura byla spálena. Prostě celá zdejší kultura měla být beze stopy zničena. Území bylo dosídleno především Rusy z válkou zničených oblastí. Roku 1957 sovětská Rada ministrů zrušila zákaz pohybu pro „potrestané“ národy, čímž umožnila jejich návrat domů na Kavkaz. O rok později byla oficiálně obnovena Čečensko-ingušská ASSR. Vznikaly nové konflikty mezi navrátilci domů a „novými“ obyvateli, přiživované ještě diskriminací původního obyvatelstva ze strany úřadů. To vše vedlo ke vzniku vnitrosovětské diaspory kavkazských národů a v některých případech k jejímu angažmá ve strukturách organizovaného zločinu. Rok před rozpadem SSSR uznal jeho Nejvyšší sovět právo na sebeurčení i autonomním republikám, které z tohoto hlediska postavil na roveň svazových republik. Roku 1991 se Čečensko pod vedením bývalého generála sovětského letectva Džochara Dudajeva rozhodlo vyhlásit nezávislost (Ingušetie se od Čečenska odtrhla a uzavřela novou smlouvu o vstupu do Ruské federace). Rusko však nezávislost Čečenska neuznalo a vyhlásilo vůči němu hospodářskou blokádu. Hospodářská situace se zhoršovala i vinou neschopnosti Dudajevovy vlády, vůči níž (nikoliv vůči nezávislosti) postupně sílila opozice i v samotném Čečensku. Zároveň začal narůstat ruský politicko-vojenský tlak. Již v tomto období docházelo ze strany čečenských zločineckých a extrémistických skupin k teroristickým útokům na sousedních územích a začal se zvyšovat vliv islámských fundamentalistů na život společnosti. Velké skupiny především ruských a ukrajinských obyvatel (údajně téměř 100 tis. lidí) Čečensko opustily. V listopadu 1994 vstoupila do Čečenska ruská armáda, čímž začala tzv. První čečenská válka.
Groznyj 2004. FOTO JANA HRADILKOVÁ
Náboženství
S během dějin úzce souvisí i náboženský vývoj oblasti. Až do 16. století Čečenci vyznávali vainachská animistická a polyteistická náboženství. Z Gruzie sem přicházeli ortodoxní misionáři a dost neúspěšně se pokoušeli obrátit obyvatelstvo na křesťanství. Teprve v 16. století se Čečenci nechali z důvodu úlitby Osmanské říši převést na sunnitský islám (a zároveň jednali s Rusy o ochraně území proti Osmanům). Ale dodnes někteří z nich nenazývají svého boha arabským jménem Alláh, ale jmenují ho Dela podle hlavního božstva staré vainachské mytologie.
Společenské uspořádání
Čečenská společnost byla odedávna uspořádána podle rodového a regionálního hlediska do klanů (taipa), řízených volenými Radami starších, které představovaly výkonnou i soudní moc v regionu. Taipy se sdružovaly na základě společných zájmů do zhruba 9 aliancí (tukhum), v jejichž Radách starších byly rovným dílem zastoupeny. V tomto společenském uspořádání se postupně vytvořila jistá míra demokracie a občanské svobody zde dosáhly zřejmě vyššího stupně než v soudobém centralizovaném Rusku. Díky tomu si Čečenci vysloužili symbolický přídomek „Francouzi Kavkazu“. Příslušnost ke klanům zde funguje do jisté míry dodnes, ale klientelismus a určitá xenofobie tohoto uspořádání převážily nad někdejšími výhodami. O „Francii“ dnes již vůbec nelze mluvit.
Trochu geografie
Čečensko má asi 1,2 mil. obyvatel (tedy dvojnásobek než Černá Hora, zhruba stejně jako Estonsko a jen o něco méně než Kosovo). Jeho hlavní město Groznyj (čečensky Sölža Gala) má dnes 271 tis. obyvatel, začátkem 90. let jich bylo 420 tis. Podle některých geografických názorů leží Čečensko v Evropě. Toto široké pozadí bychom měli vnímat při úvahách o karlovarské inscenaci.
* * * * *
Maršo vorijla
Inscenace je postavena na paralelních monolozích dvou anonymních čečenských žen. FOTO PAVEL ŠTOLL
V inscenaci tyto „velké dějiny“ téměř nenajdeme, tvoří jen pozadí osobních a rodinných „malých dějin“. Inscenace je postavena na paralelních monolozích dvou anonymních čečenských žen. První z nich – původem z vyšších vrstev a intelektuálsky zaměřená – zůstala přes obě války i v době po nich v Čečensku a bezmocně sleduje rozpad své rodiny. Manžel odešel do zahraničí „pomáhat své zemi“ (Vysvětlil mi, že jede na takovou zvláštní služební cestu.) a našel si jinou ženu. Dva synové jsou snad s ním, starší dcera má rodinu v Grozném, mladší v Ingušetii. Druhá – „žena z lidu“ – s manželem a dětmi během Druhé čečenské války za dobrodružných okolností utekla do Dagestánu a v době, kdy se děj odehrává, žijí všichni v českém utečeneckém táboře (Já si nejsem jistá, že je to tu pro děti lepší. Ale aspoň se tu nestřílí.). Vzpomínky na dobu před oběma válkami jsou jen mlhavé, přehlušily je válečné zážitky. Tradiční závislé postavení žen (Svobodná dívka, i když je jí třeba třicet, stejně nikam z domu nemůže. Sice jsem se ocitla pod dozorem muže, ale to je něco jiného. Já si vzala normálního chlapa. To se u nás nevidí, aby vzal manžel manželku do společnosti.) válka změnila, takže se z nich stávají živitelky rodiny (V čečenské rodině nikdy nebylo zvykem, aby žena krmila děti a muže a on seděl a měl depresi. Sulejman už tři týdny pracuje, ale nestačí to. Asi půjdu sbírat ty kostrbaté kuličky, co se trhají do kýblů. Muži vyměkli. Já jsem se dokázala v těch nejtěžších chvílích obejít bez muže a uživit i ochránit svoji rodinu. Jsem stejný chlap jako on.). Pragmatický, neideologický ženský přístup k událostem se stává jedinou nadějí na přežití (Budu se bít o kus suché kůrky, a když se dostanu na řadu, řeknou mi, že nic nedostanu. Tak radši sbírám aluminium. Muž se s přáteli pořád hádal, zda by naše vlajka měla být taková či maková a zda by na státním znaku měl vlk sedět nebo ležet. Náš ženský cíl je mnohem primitivnější a v literatuře se o něm psát nebude. Já se tady se vším vyrovnám, ale prapor v Haagu bych vyvěsit nedokázala.). Dlouhodobý stres se neblaze projevuje i v nejintimnějších sférách partnerského života (Já mám pocit, že se dokonce něco děje i s našimi hormony. O tom se nemá mluvit, ale válka zničila intimní život lidí. Před válkou jsme o „tom“ nemuseli diskutovat. Před válkou jsme „to“ s radostí dělali.). Vztah k nucenému soužití s Rusy mají obě ženy hrdý a vyhraněný, ale bez mužského fanatizmu (Taková bída jako v Rusku tady u nás na Kavkaze nikdy nebyla. My jsme si vždycky dokázali, ať už legálně nebo nelegálně, vydělat tolik, že jsme si žili mnohem líp než Rusové. Záviděli nám.). Následky války jsou katastrofální nejen v materiální sféře, ale i kulturně (Groznyj byl už jen hromadou trosek rozdělených mezi okupanty. Z kin, muzeí, knihoven a divadel zůstaly jen obrovské černé kostry.). Z rodné vesnice jedné z vypravěček zbyl pouze dům její rodiny, zdevastovaný pobytem ruských vojáků (…vykonávali svou potřebu přímo v pokojích a v knihovně. Tolstoj, Lermontov, Puškin, stejně jako kavkazští básníci, se proměnili na toaletní papír. Zůstaly z nich jen zbytky hoven.). Na stěnách domu zanechali „dočasní“ obyvatelé své vzkazy domácím (Dobře jsme si zašoustali s vašima matkama, vrátíme se pro vaše sestry!). Nic se nezměnilo od dob Hadži Murata.
Z téhle války vyjdeme jako neandrtálci. FOTO PAVEL ŠTOLL
Po deseti letech vyplněných dvěma válkami zbývá v myslích normálních lidí jen rozčarování, a to nejen vůči Rusům: První válka byla mnohem pochopitelnější. Rusové nás napadli a my jsme se bránili. Po vítězství v roce 1996 jsme se začali chovat jako malé děti. Je pravda, že jsme nedokázali těch pár let relativní svobody zvládnout. Asi každý národ musí dorůst do určitého stádia, kdy je schopen se samostatně spravovat. My jsme zjevně ještě v pubertě. A v září 2004 se nám všem zhroutil svět. Navždy už bude ‚před Beslanem‘ a ‚po Beslanu‘. Uvrhli nás zase o padesát let zpátky. Z téhle války vyjdeme jako neandrtálci. Na důležitosti nabývají drobné osobní radosti (Valida vzali na školu. Učitelka mu říkala, že neudělá přijímačky, že nemá zvládnutou češtinu. Vzali ho.). Přesto pohled do budoucnosti zůstává skeptický u těch, jež zůstali doma (Už jsme prostě ztratili sílu snít o budoucnosti.), i u těch v exilu (Jednou se vrátíme. Když ne jinak, tak v truhle. Každý Čečenec musí být pohřben doma. To je zákon.).
Inscenaci dominují herecké výkony Hany a Jany Frankových. Pro ztvárnění svých postav volí tlumené a věcné herecké prostředky. Silné emoce cítíme jen kdesi na pozadí jejich jednání a navenek se projeví jen v několika málo vypjatých scénách. Skvěle se oběma herečkám také podařilo odlišit různé sociální a kulturní zázemí obou žen. Přestože jde vlastně o modelové postavy, jejichž konkrétní osudy byly zkombinovány z více různých zdrojů, v inscenaci působí naprosto reálně. Důležitou, byť nejednoznačnou složkou inscenace je choreografie. Až mrazení v zádech vzbuzují situace, kdy se postava pohybuje po scéně v jakémsi uzavřeném kruhu, z nějž není úniku. Naproti tomu poněkud ilustrativně působí klesání k zemi či alespoň na kolena a opětovné vstávání (Srazili nás na kolena. Teď bude ještě těžší postavit se na vlastní nohy.). Scéna je jednoduše stylizovaná: v jinak prázdném prostoru dvě židle a po zemi rozházených pár věcí, které je nutno sbalit a vzít s sebou vždy při útěku – co vlastně je v téhle situaci to nejdůležitější? A všude leží telefonní sluchátka s ustřiženými šňůrami. Leitmotiv obou žen totiž tvoří opakované (a většinou marné) pokusy o komunikaci – s matkou, která zůstala v Čečensku, nebo se synem, který naopak odešel bůhví kam. Celek inscenace působí velmi silně; tak nějak si představuji jednu z možností účinného politického divadla, které dokáže vyslovit jasný názor a přitom se vyhne laciné jednostranné ideologii. Představení mě donutilo hledat další informace k tématu, o němž se zde hodně mluvilo, ale o němž se vlastně strašně málo ví.
Hodnocení:
Pozdravuj všechny doma: @@ ½
Maršo vorijla: @@@@
Studio Divadla Dagmar Karlovy Vary – Pozdravuj všechny doma (Scénická kompozice na téma komunistických koncentračních táborů). Scénář, režie a výprava: Hana Franková a Jan Hnilička podle různých textových předloh. Premiéra: 30. 1. 2011.
Divadlo Dagmar Karlovy Vary – Maršo vorijla (Odpuštění se jen tak nerozdává). Režijní a scénografický podklad: Hana Franková podle různých textových předloh, režijní spolupráce a choreografie: Jan Hnilička. Premiéra: 2. 3. 2008.
Psáno z představení v Činoherním klubu v Praze 15. 4. 2012.
///
vzniklo v Karlových Varech roku 1993 jako otevřené společenství profesionálních divadelních umělců kolem režiséra Michala Przebindy. V současné době jsou hlavními tvůrčími osobnostmi divadla Hana Franková a Jan Hnilička. Název odkazuje na někdejší slavný Dagmar Theatret v Kodani a divadlo si jej zvolilo podle Enquistovy hry Noc tribádek, již uvedlo jako svou první inscenaci. Pod hlavičkou divadla pracuje také studentské (ne výhradně) Studio Divadla Dagmar.
Použité prameny: anglická a ruská Wikipedie, fórum www.palba.cz.
Komentáře k článku: Srazili nás na kolena
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
