Varšavské divadlo jako životní styl

Varšava je pro nás exotika za rohem. Odlišnosti jsou malé, ale o to víc patrné. A jet pro divadelníka do Polska za divadlem je jako být muslimem a vydat se do Mekky.

Jste-li divákem ve varšavských divadlech, musíte se připravit na poněkud jiná pravidla. Za prvé je dobré vědět, že instituce divadla má v Polsku poněkud jinou váhu než u nás: štědřejší financování je dáno samozřejmým vnímáním divadla jako přirozené součásti kulturního života. Poláci do divadla chodí, respektují je, vnímají a diskutují o něm daleko víc. Jako by přežíval v tomto ohledu pozitivní měšťanský názor, že trávit večer v divadle je pro kulturního člověka přirozenou a důležitou aktivitou. V polské kultuře má divadlo silnou tradici, a tradice pro Poláky znamená hodně. Například polské Národní divadlo (Teatr Narodowy) bylo založeno už roku 1765. Proto je pravděpodobné, že jdete-li ve Varšavě do divadla takzvaně „na blind“, nemusíte sehnat lístek. Není-li vyprodáno, existuje ve Varšavě zvláštní systém – mimochodem výborný – takzvané vejščůvky (wejściówka). Jedná se o lístky na místa, která zbyla z běžného předprodeje. Oficiálně se začínají prodávat čtvrt hodiny před začátkem představení za jednotnou cenu většinou 20 zlotých, což je v přepočtu přibližně 120 Kč. Běžná cena lístků se přitom pohybuje od 30 do 60 zlotých. Koupíte si tento lístek a do poslední chvíle se s ostatními vejščůvkáři tísníte před vstupem do sálu hlídáni nekompromisními uvaděčkami a nakukujete dovnitř, kde vyhlížíte volná místa. Dovnitř jste vpuštěni až se třetím zvoněním. V tu chvíli nastává úprk k vytipovanému místu, které je nutné obsadit a uhájit před jiným vejščůvkářem.

Na rozdíl od bidýlka má vejščůvka vynikající výhodu: máte-li štěstí, ukořistíte i místo v prvních řadách. Na druhou stranu, pokud se rozhodnete šetřit, nastává pro vás drama ještě před začátkem představení. Navíc pokladní občas ještě z nějakých důvodů čekají a neruší rezervace – jednou mi byla vejščůvka prodána v momentě, kdy představení začínalo.

Witold Gombrowicz

Bezpečněji je možné dostat se do Národního divadla, ačkoliv toto tvrzení také neplatí beze zbytku: Sál Boguslawského má sice 625 míst, ale dvě studiové scény – Studio a Scena przy Wierzbowej Jerzyho Grzegorzewského – jsou na tom s kapacitou mnohem hůř. Bohužel mi proto – vejščůvka nevejščůvka – unikla ceněná inscenace Mrożkova Tanga Jerzyho Jarockého a málem i Bloudění (Błądzenie), kde Jarocki autorsky zpracoval a propojil několik dramat a próz Witolda Gombrowicze. Právě zde jsem se dostala dovnitř až se začátkem představení.

Mimochodem Gombrowicz, novodobý polský klasik, se v Národním divadle v posledních letech téměř usadil (Svatba, Operetka, dramatizace románu Kosmos). Vedle Bloudění je ve Varšavě navíc Gombrowicz k vidění i v Teatrze Powszechnym, kde se hraje vynikající dramatizace jeho románu Pornografie. Jejím autorem a zároveň režisérem je Waldemar Śmigasiewicz. Michał Sitarski byl za roli Václava v této inscenaci nominován na cenu Felix, obdobu našeho Radoka. Právem. Jeho výkon je kombinací gombrowiczovské „potvorné“, ztřeštěné grotesknosti s vynikající tradicí polského fyzického herectví.

Sławomir Mrożek

Dramatikem, který prožívá renesanci na varšavských scénách, je Sławomir Mrożek. V současné době je k vidění v několika divadlech zároveň: Teatr Narodowy hraje nejen jeho Tango, ale také Lásku na Krymu, Teatr Współczesny má na repertoáru jeho Čarovnou noc a Mučednictví Petra Ohaye a Teatr Praga, jehož název nevznikl podle našeho hlavního města, ale podle populární čtvrti, kde divadlo sídlí, hraje stále vysoce aktuální Emigranty.

Alternativa

Nejznámější varšavské experimentální scény jsou tři. Na prvním místě je legendární Teatr Rozmaitośći, který má sice slovo „divadlo“ v názvu, ale jeho záběr je daleko širší. Divadlo se totiž dělí stejnou měrou o prostor s filmovými projekcemi, koncerty a výstavami. Podobnou koncepci naplňuje i Teatr Nowy. Třetí scéna zaměřená na alternativní divadelní proudy sídlí v samém srdci Varšavy, což je stalinská budova Paláce kultury a vědy, která byla a pro mnohé Poláky dodnes je vysoce nenáviděna – říkalo se: Odkud je pohled na Varšavu nejkrásnější? Z Paláce kultury, protože odtud není Palác kultury vidět – ale dnes se natolik stala součástí města, že je mnohými milována. Mimo jiné proto, že zde sídlí jedno z nejprogresivnějších varšavských divadel Teatr Dramatyczny, jehož součástí je navíc oblíbená kavárna. Má své vlastní nakladatelství, pravidelně pořádá dílny zaměřené na středoškoláky (Mladá scéna) a vydává divadelní periodikum („Dramatika“). Má specifický styl a široké dramaturgické rozpětí: od inscenací současné německé dramatiky a coolness dramatiky k autorským zpracováním klasických textů. Od intimních Fragmentů milostného diskursu podle Ronalda Barthese po velkolepého Borise Godunova. Inscenace Barthesovy fragmentární anatomie milostného citu je celá založená na slově. Režisér Radosław Rychcik text Barthesovy prózy pouze doplnil fyzicky poměrně náročnými pantomimickými, pěveckými a tanečními čísly. Herci si s nimi poradili bez viditelných problémů, vyzdvihnout je třeba především Joannu Drozdovou a Adama Graczyka. Do světa výtvarné opulentnosti – scéna je přeplněna obrovským množstvím barelů – nahlíženého s podobnou expresí fyzických hereckých prostředků se dostanete v Borisi Godunovovi, kterého hostující ruský režisér Andrej Moguckij zpracoval nejen podle Puškina, ale i podle Musorgského. Nejnovější inscenací divadla je dramatizace Flaubertovy Paní Bovaryové, jež měla premiéru 17. dubna a v režii – tak jako v případě Barthese – Radosława Rychcika.

Teatr Dramatyczny je pro mladé varšavské divadelní fanoušky stylem života. Jeho působení není omezeno pouze na oba divadelní sály a divadelní kavárnu. Chce působit a působí komplexně, vytváří vlastní styl a formuje postoj k životu. Ten je zakódován i v uměleckém programu divadla, který obsahuje vlastní „Desatero přikázání“. Divadlo má – dle něj – povinnost vždy riskovat, měla by v něm být respektována demokratičnost a rozvíjena jedinečnost, která by měla čerpat z identity místa. V programu je také požadavek „hledat pravdu“, ovšem s dodatkem, že pravd je mnoho. Divadlo světí i den odpočinku, kterým je pro ně nikoliv neděle, ale pondělí – kdy se (zpravidla) nehraje.