Divadelní noviny > Blogy Festivaly
Když je v Praze Fringe (No. 3)
V neděli stíhám jen jednu štaci, ale ta je zato vydatná jak silný energetický drink. Objevuji nový prostor, kavárnu 3+1 v Plaské ulici na pomezí Smíchova a Malé Strany. Tento malý bárek tak pro deset lidí jako by vypadl z představ o avantgardě 20. či 60.let minulého století.
Café Bar 3+1, Plaská 10, 15000 Praha 5. FOTO Nelso.cz
Za barem se skrývá ještě jeden, stejně miniaturní prostor, kam se nacpe cca 25 židlí. Pro herce tak zbývá plocha asi tak 1,5 x 2 m. Ale Lucy Hopkins se svým šátkem si s ní poradí s přehledem. Stejně jako s diváky, kteří jsou od ní jen pár centimetrů. Ne nadarmo získala na Prague Fringe 2011 inspirativní cenu (její Impossible N’est Pas Français or There’s No Such Word As Can’t jsem ale bohužel neviděla). Tutéž cenu by mohla klidně získat i letos. Má odvahu, leccos umí a nebojí se ani případné trapnosti. Nezlomilo ji ani dvouleté studium na Jaques Lecoq School v Paříži pod vedením Philippe Gauliera, který jí prý sdělil, že je nudná a vypadá jako párek (tak to má aspoň napsáno ve svém životopise na webu)… I když něco na tom je…:-) Ženy, které jsou schopny udělat si samy ze sebe legraci a využít i svých případných handicapů, jsou (nejen na jevišti) vzácné. Takové obdivuju. Humor, kterým Lucy vládne, je trochu podobný „Blondýně“ Ivy Pazderkové, zahlédneme v něm ale i inspiraci Mr. Beanem či Monty Pythony.
FOTO Spoken Word Paris
Začátek je jako blesk. Nad hlavami diváků zašustí obrovská křídla. To Lucy probíhá úzkou uličkou mezi židlemi s velkým kusem plátna z černého hedvábí, které jí bude v další hodině sloužit jako jediná rekvizita. Podle něj má představení název Le Foulard (v překladu jemné hedvábí, v češtině je ale název představení Šátek). Performerka mění na maličké scéně své podoby pomocí různě aranžovaného šátku, jehož proměnou jako by se měnil i její temperament, image i celkový přístup k životu a divadlu. Jednou je rozpačitá jako holčička na první školní akademii, poté s romanticky rozevlátým gestem přednáší jako starý bard, jindy je vtipnou glosátorkou dění na jevišti. Říká například: Herci často nevědí, co říci. Když nevíš, tak poslouchej, co říkají ostatní a vzápětí to opakuj. Chvílemi zase doslova bublá sebevědomím s eroticky provokativním podtextem. Je tu s ní Stanislavskij, Brecht, Le Coq, ale také královny soulu, jazzu a chansonu (okouzlí interpretace písně Edith Piaf Život v růžích s vkládaným anglickým překladem či s romantickým patosem přednášený text písně I will Survive). Jednotlivé etudy jsou děleny „trapným tichem“, v němž se Lucy jen tak rozpačitě šklebí na diváky. Ale postupně se její proměny zrychlují, prolínají jedna v druhou a my si všimneme, že herečka s kýmsi konverzuje… Ten člověk ji chválí. A ona se táže: Jsi Bůh? Teprve po chvíli se společně s ní dozvíme, čí stín se to kolem potlouká. Jsou to totiž nejrůznější JÁ samotné Lucy, rozmanité podoby její osobnosti, které spolu komunikují. Někdy si i značně protiřečí a chvílemi ze své majitelky dělají zmítající se loutku unášenou jejich energií na různé strany (někdy i současně). Nakonec se rozhodnou, že majitelku osvobodí tím, že ji opustí…
A tak nás na závěr čeká překvapen: z černé kukly se vyklube zlatý motýl. Lucy svou poslední scénu odehraje v revuálně blyštivém oblečku, pak poděkuje a ukáže směrem divákům za jejich záda: Támhle vás čeká opravdový svět. Možná, že se v něm setkáme…
Komentáře k článku: Když je v Praze Fringe (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
