Jiná těla
V Polsku a Ukrajině dnes začíná evropské mistrovství ve fotbalu. Za necelých padesát dní začne v Londýně svátek snad všeho letního sportu, na nějž jste schopni si vzpomenout – už třicáté Letní Olympijské hry. Pro opravdové nadšence: sportů bude 26, zkuste je vyjmenovat. Když Hry 20. června před 118 lety Pierre de Coubertin znovu založil, postavil olympijskou myšlenku na spojení zdravého ducha a zdravého těla, tzv. Kalokagathii. Určitě by se našly hlasy, které by tvrdily, že za těch 118 let se sport stal pouze prostředkem k výdělku, popř. voyeurskou výkladní skříní.
FOTO archiv Divadla Alfred ve dvoře
V předvečer evropského fotbalového svátku a v předpadesátvečerů světového všesportovního dění se v pražském divadélku Alfred ve dvoře v produkci Motus představily postupně dvě performerky – Andrea Miltnerová a Agata Maskiewicz – které svá (nejen) sportovní těla ve svých produkcích Fractured/Polska podrobily trochu jiné zkoušce než „naši hoši“, popř. kdokoli z 8500 účastníků Her. Mimochodem – přemýšleli jste někdy o tom, že sportují pouze lidé?
Tělo ve vysokém rozlišení
Tanečnice v podivném předklonu… FOTO archiv
Britská tanečnice a choreografka českého původu Andrea Miltnerová se za dobu svých etnochoreografických a etnochoreologických výzkumů estetiky barokních oper propracovala až k sugestivnímu pojektu Fractured, kterým se velmi tělesný čtvrteční večer v Alfredu ve dvoře odstartoval. Ač pouze patnáctiminutová performance, přesto nesmírně inspirativní.
Tanečnice v podivném předklonu opírajíc se rukama o zem předvádí všemi svými čtyřmi končetinami jakési stylizované baletní figury za doprovodu typické baletní hudby, úryvků jednoho z Bachových koncertních skladeb. Ta je však tak roztříštěná, že je z ní chvílemi jen torzo praskajících zvuků. A zde se začíná cesta hledání a ohledávání historie světa v prostoru jediného světelného čtverce, z nějž tanečnice za dobu svého krátkého, ale fyzicky i obrazově intenzivního představení nevystoupí.
Opírajíc se rukama o zem předvádí všemi svými čtyřmi končetinami jakési stylizované baletní figury. FOTO VOJTĚCH BRTNICKÝ
Zda se – jak se tvrdí v anotaci – podařilo performerce „nasimulovat evoluci v reálném čase“, nechám na uvážení diváků. Čeho je však nutné si povšimnout: aktérka se za celou dobu ani jednou nepodívala do publika, obracela svou tvář pouze k zemi. Vzhledem k jejímu zvláštnímu postoji se nám tak její tělo jevilo spíše jako podivné zvíře nebo lépe mnoho zvířat, která se neustále proměňovala v jiná. Ukázalo se, že člověk poznáš po tváři. Bez ní je jen tělem a jeho fyzická odlišnost od zvířat se rapidně zkracuje.
Nelze nevzpomenout na průkopníka lidí bez tváří: Franze Kafku. V lidech bez tváří, bez jmen, v lidech-schematech shledával znaky neblahé automatičnosti a strojovosti. Protože není čtenář/divák zatížen tváří, která je nositelkou emocí, charakteru, historie, upíná svou pozornost k tělu, do něhož však hodnoty tváře stále projektuje, chce-li si zachovat představu člověka.
Její tělo se jevilo spíše jako podivné zvíře. FOTO VOJTĚCH BRTNICKÝ
Zdá se mi, že Andrea Miltnerová svým tělem tyto mantinely zbořila. Po jevišti se pohybovalo jen emoce nevyjadřující tělo, hmota z masa a kostí, kterou poháněla neznámá síla oproštěná od lidsky racionálního uvažování. Smysl existence a logiku pohybů tohoto „těla zbaveného smyslu“ si podle svého uvážení a zaměření musel každý hledat a pojmenovat sám.
Není důležité zúčastnit se, ale prohrát
Primitivně animovaná perfomerka (tak trochu jako by byla z komiksu Městečko South Park) na pozadí fotbalového stadionu. Repro VINCENT TIRMACHE
Po patnáctiminutové přestávce dobré k těla pročištění, zaplnění dýmem či alkoholem (podle toho, jak kdo se svým tělem kamarádí), přišla na řadu inscenace Polska tanečnice a performerky Agaty Maszkiewicz, Polky působící ve Vídni. Zajímavé je, že tato performance není zdaleka jejím nejnovějším projektem – premiéru měla už v roce 2009. Nyní před historickým okamžikem Polska, státu, který hostí největší evropskou fotbalovou událost, se však ukázala jeho netušená variabilita. Polští umělci rádi využívají „svého“ národního klišé a ve svých projektech často tepají svou zemi za náboženskou či morální rigiditu. Sportovní událost typu Euro 2012 je zase možností pozvednout národní hrdost. To vše se stalo terčem přišpendleným na těle Agaty Maszkiewicz – po celý čas byla oblečena do bílého atletického dresu s nápisem Polska a krátkých červených sportovních legín a na nohou měla tenisky.
Víte, jak se pozná důvěra? Když si ho kanibalové vzájemně vykouří… FOTO KNI
Představení začalo nepříjemnou (pro někoho vtipnou) videokoláží nejrůznějších záběrů nepovedených sportovních akcí od karambolů typu „Natočto“ až po opravdu hrůzné pády a zlomeniny. Tanečnice mezitím přišla na scénu a lehla si před plátno do polohy připomínající nějakou takovou sportovkyni-nešťastnici po pádu. Poté se sama dala do pohybu způsobem, jenž opět vyvolal otázku, nesleduje-li divák pouze tělo. Tělo, které ovšem nemusí být pouze pomůckou ve sportu, a tedy při troše shovívavosti i objektem obdivu, nýbrž i objektem vulgárnosti a oplzlosti jeho diváků-voyeurů.
Všechny sekvence asi čtyřicetiminutové performance hledaly a nabízely odlišné – vždy provokativní – možnosti odhalování bezduché tělesnosti. FOTO KNI
Místo aby se ale Maszkiewicz na jevišti svlékla do naha (od čehož tak jako tak svým skromným atletickým úborem neměla daleko), využila pojmenovávací, a tedy iluzi příběhu či smyslu bytí vyvolávající schopnosti slova-jazyka. V jednu chvíli si stoupla před mikrofon a na diváky od něj chrlila jeden drsně sprostý vtip za druhým. Víte, jak se pozná důvěra? Když si ho kanibalové vzájemně vykouří… Přišly dva klitorisy do řeznictví. Dvě kila telecích jazyků, prosím… V baru zdvihne jedna opilá dáma ruku se značně chlupatým podpažím a křikne: Kdo mi koupí panáka? Ze zadu se ozve: Dejte si na mne, baletko. Proč jí říkáš „baletko“? Zdvihnout nohu tak vysoko dokáže jen baletka… A tak dále a tak podobně. Chvíli pak Maszkiewicz – mimochodem velmi krásná, atleticky působící dívka – pitoreskně tančila, jako by šlo o nějaký jazzový tanec, poté odešla na chvíli do zákulisí a z reproduktorů se opět ozvalo slovo. Tentokrát doprovázelo promítání primitivně animované (tak trochu jako by byla z komiksu Městečko South Park) karikatury samotné autorky na pozadí fotbalového stadionu. Špatně a šlapajíc si na jazyk zpívala Sympathy for the Devil. Všechny sekvence asi čtyřicetiminutové produkce hledaly a nabízely odlišné – vždy provokativní – možnosti odhalování bezduché tělesnosti, aniž by performerka používala nahotu. Vrchol v tomto smyslu nastal v samém konci vystoupení.
Téměř sedmiminutové vrtění pánevní oblastí v poloze „na pejska“ bylo možno chápat jako nekonečné zesměšnění bezduchých hodnot. FOTO KNI
Jemu však ještě předcházela podle mého nejvydařenější scéna, kdy se Maszkiewicz na tichém jevišti roztancovala v evidentně folklorním tanci. Po velmi dlouhé tiché sekvenci se zastavila a teprve tehdy zazněla nahrávka obereku, jednoho z polských národních folklorních tanců. Nejpřesněji tak vyjádřila rozštěpení národní tradice, nositele polské identity, s prázdnotou doby, jež své kořeny nevnímá, „neslyší“. Celkovou (jistě záměrnou) disonanci všech částí performance pak završil jakýsi zvířecí kopulační tanec opět za zvuků stoneovského Sympathy for Devil. Téměř sedmiminutové vrtění pánevní oblastí v poloze „na pejska“ bylo možno chápat jako nekonečné zesměšnění bezduchých hodnot, které člověk v dnešním světě uctívá, tedy v tomto případě především sex a sport. Stejně tak je ale bylo možné interpretovat i jako protest proti devalvování těla. Jako by se tím autorka připojovala k velmi aktuálnímu hnutí Femen, které právě proti zneužívání ženského těla a proti prostituci bojuje.
Hodnocení:
Andrea Miltnerová – Fractured: @@@@
Agata Maszkiewicz – Polska: @@@
Tělo, které nemusí být pouze pomůckou ve sportu, nýbrž i objektem vulgárnosti a oplzlosti jeho diváků-voyeurů. FOTO KNI
Andrea Miltnerová: Fractured. Námět, choreografie a interpretace Andrea Miltnerová, zvukový a světelný design Jan Komárek. Premiéra 3. 12. 2010 ve Studiu ALT@ v Praze.
Agata Maszkiewicz: Polska. Koncept, tanec a choreografie Agata Maszkiewicz, video, zvuk a světla Vincent Tirmache, produkce VierHochDrei/Lisa Schmidt. Premiéra Vídeň 2009.
Divadlo Alfred ve dvoře, 7. června 2012.
Komentáře k článku: Jiná těla
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
