Divadelní noviny > Blogy Festivaly
Když je v Praze Fringe (No. 6)
Celkem depresivní den – nic se nedaří, jak by mělo, nějaké skvrny na Slunci (byla to Venuše přelétající přes jeho tvář) a z toho všeho vyplývající pocit absolutní marnosti života. Co s tím? Vlastně se nic neděje, někteří jsou na tom jistě hůř…
V takové náladě mířím do Divadla Inspirace na představení Kelder, aniž o něm cokoliv tuším. Po jeho skončení odcházím zcela vyrovnaná – prožila jsem katarzi. Ty dvě holandský holky totiž vypovídaly přesně o těchto pocitech a nabídly řešení: Prostě zmizet.
Ta potenciální možnost prostě jen tak zmizet – jakkoli absurdní se zdá – má v sobě jakousi zvláštní naději. FOTO Prague Fringe
Anne Gehring a Vera Ketelaars spolupracují už od divadelní školy a každý rok společně vytvoří performanci. Ta poslední se jmenuje Kelder (Bye-bye World). Je o dvou ženách lehce po třicítce, které se náhodou sejdou v prázdném ranním autobuse a zmizí. Prostě zmizí ze světa. To je začátek (ale také konec) příběhu.
Olga právě oslavila narozeniny společně se svým manželem a spoustou kamarádů, a probouzí se do nového krásného dne s jakýmsi divným pocitem, že už toho bylo dost. Nasedá do autobusu a posadí se vedle jediné cestují – cellistky Dino, která na to, že už toho bylo dost, přišla o něco dříve. Zrušila účty, vystěhovala nábytek z domu a nasedla do ranního autobusu… Poté společně zmizely. V následujících momentkách z jejich života se dozvídáme, co bylo týden, tři dny, jeden den před zmizením. Nestalo se jim nic výjimečného. Žádné drama. Jen ty neustálé, úmorné drobnosti, opakující se rituály – nekonečné telefonáty s matkou, sex spojený s pocitem prázdnoty, absurdní zprávy z novin (tady zapojily autentické články z The Prague Post – Rath s krabicí plnou milionů, Venuše křižující Slunce), ubíjející stereotypy… Vlastně jen jako by bez emocí vyprávějí a přehrávají epizody z každodenního života, skeptickými glosami nebo jen pohledem výmluvně komentují situace, které jsou blízké nám všem. Ta kombinace prázdné scény, obyčejného vyprávění bez snahy vytvářet jakékoli dramatické situace či logické řetězení událostí a střízlivých hereckých výkonů vytvářejí zvláštní, chvějivě nervní, a přitom velmi autentickou atmosféru existenciální tísně. Podvědomou touhu dát sbohem světu, prostě odejít, či lépe – přestat, zmizet.
Zdá se vám to smutné téma? Možná to bude znít paradoxně, ale na mě tohle představení zapůsobilo právě obráceně. Ta potenciální možnost prostě jen tak zmizet – jakkoli absurdní se zdá – má v sobě jakousi zvláštní naději.
Komentáře k článku: Když je v Praze Fringe (No. 6)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
