Zdenek Merta
Byly časy, kdy jsem byl v divadle, v kině nebo po různých výstavách téměř denně. Byly časy, kdy jsem pravidelně jezdil do Londýna nebo do New Yorku a byl jsem schopen vidět deset divadelních show za týden. Možná jsem v té době byl více „v obraze“. Ale v jakém vlastně? Kolikrát měsíčně chodí do kina či divadla pravidelný statečný divák? A může být v obraze takový recenzent, když vidí každý druhý den nějaké představení? A může být v obraze, když ho nevidí?
Časy se změnily a i já jsem se změnil. Jsem starší, stále poměrně dost pracuju, zaměstnávám však svůj mozek spíše přetavováním a předáváním než sbíráním informací. Navíc – výrobní linka skladatele je zábavně dobrodružná, ale i potměšile osamělá a vyčerpávající. Když píšu, málo chodím ven, a pokud, tak spíše do lesa než po divadlech a koncertech. A i v obecné rovině se mění má potřeba konzumace umění, možná jsem blíže potřebám a chutím spotřebitelů mimo obor, neprofesionálům, tedy profesionálům v jiných oblastech, kteří umění vnímají jako přirozenou součást svých životů, aniž je jejich prokletím.
To jsem chtěl říct, než představím několik svých divadelních zážitků poslední doby. Jde jen o dojmy, žádné analýzy, žádná hodnocení. A jen o divadlo – snad to nevadí.
MdB a La Fabrika Z pochopitelných důvodů nechci příliš mluvit o Městském divadle v Brně, jen zmíním vtipné a bez schválností postavené Zkrocení zlé ženy (režie Stano Slovák) a krásnou expresivní inscenaci Stanislava Moši Probuzení jara. A taky výborného Dušana Vitázka v muzikálu Jekyll a Hyde (režie Petr Gazdík).
Navštívil jsem několikrát La Fabriku a všechno, co jsem viděl, bylo pěkné. Mám radost z Richarda Balouse, který tento prostor provozuje. Známe se hodně dlouho a přiznám, že byly doby, kdy jsem měl pochybnosti, zda své představy dokáže realizovat. Ale dokázal – je to jízda, dům i inscenace mají kvalitu, atmosféru a ducha. Jako muzikanta mě velmi bavil hudební doprovod k výtečným představením La Putyka i Up End Down. Dyk, Prachař a Maxián jsou prostě nadaní, má to esprit. Viděl jsem též v Divadle Palace velmi dobré kabaretní show Lidoskop, je to všechno z jednoho rodu a přiválo to příjemně čerstvý vítr do českého divadla. O využití Nového cirkusu v relativně standardních divadelních podmínkách jsme uvažovali na začátku devadesátých let, pak mě osud odvál jinam, a tak jsem rád, že mohu dnes v Praze na tento typ představení chodit. Mám z nich subjektivně objektivní radost a doufám, že budou vznikat další.
Dejvické a Trojan Byl jsem taky v Dejvickém divadle na už starším představení Teremin. Mně se tedy líbí od Petra Zelenky téměř všechno. A Ivan Trojan byl ve své strhující jízdě posledních let bravurní. Bál jsem se o něj, protože to bylo nějaké energie, a poté, co byl donucen zvolnit, vrátil se trochu klidnější, ale opět skvělý. Trochu nespravedlivě opomíjím ostatní, protože všichni na jevišti byli výborní, ale Ivan je důvěryhodně jímavý, jako chlap, který něco zažil. Dramatická zpracování biografií vycházejí spíše ve filmu než na jevišti a i toto představení má svá úskalí tohoto druhu. Jenže propojením mozaikovitého vyprávění s výkonem protagonisty i ostatních při hře na samotný teremin vznikla úplně jiná kvalita, takový magický koncert, který se ještě ke všemu nebere vážně. Moc pěkné. Vystoupení první elektrofonické kapely na světě z tohoto představení si budu dlouho pamatovat.
Elektra A naposledy – 18. května jsem viděl premiéru opery Elektra v Janáčkově divadle v Brně. Pozoruhodný úkaz. Já dobře vím, že sbor a orchestr ND Brno jsou ve výborné formě, mám s tím i nedávnou osobní zkušenost se svou operou Ruleta. Ale jak provedli velmi obtížnou partituru Richarda Strausse, to je u nás velmi neobvyklé. Všechno souvisí se vším, to je jasné. Zpěvačky Janice Baird, ale i Helena Zubanovich a Adriana Kohútková táhnou úroveň nahoru, bodejť by ne, ale ostatní nebyli mnoho horší. Asi měl dirigent Caspar Richter pevnou ruku a spoustu inspirativní energie. Hraje mu to jak v Německu, když mají slunečný den. Tato opera se určitě dá dělat dramatičtěji, ale mně to takhle vyhovovalo. Rocc je speciální případ, kromě režie (spolu)vymyslel taky krásné kostýmy i scénu – prostě ředitelův sen. Už jeho inscenace opery La Dafne před dvěma lety v Redutě se vyznačovala půvabně jednotným stylem. Elektra je jako dokonalý německý fotbal v jeho nejlepších dobách, obohacený o talent lehkonohých Slovinců. Rocc je třída a brněnská Elektra se mi moc líbila.
Viděl jsem, pravda, taky pár horších kousků, ale toto není sloupek recenzenta, jak jsem již pravil. Ne vždy se všechno povede, a vím z vlastních zkušeností, co všechno v tom může hrát roli. Diváka to sice nezajímá, ale mě dnes už ano. Tak všem přeju dostatek vlastních vizí a šťastnou plavbu.
Komentáře k článku: Zdenek Merta
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
