O starých citech v nové optice
Dramaturgickou linii slavných příběhů v novém vydání prodloužila brněnská Reduta nasazením inscenace Anna Karenina. Po Valmontovi či románu Jules a Jim uvádí rozsáhlý román Lva Nikolajeviče Tolstého v dramatizaci německého divadelníka Armina Petrase, který ze zalidněné prózy představuje pouhých sedm postav. V režii Daniela Špinara k nim přibyla ještě figura DJ, který celé vztahové balábile občas doprovází divokou muzikou podkreslující výbuchy vášní.
Tereza Vilišová jako Anna a sugestivní scénografie Henricha Borárose FOTO KIVA
Podobně jako se Petras snažil z redukované předlohy akcentovat jakýsi nadčasový příběh tří manželských dvojic smýkaných vášněmi, sny o lásce a životě podle vlastních představ, také Špinar svoji inscenaci drží mimo historické i ruské reálie. Mimomanželské vztahy nejen vysokých úředníků dnes už tolik společensky výbušné či fatální nejsou. Tady se však hraje o něčem jiném než o pošlapané rodinné cti. Nejde o společenské svazující konvence, ale spíš o podobu opravdového citu. Ve Špinarově režijním soudu mají tyto emoce často groteskní, ironickou, bezvýchodnou, vulgární či přímo odpudivou podobu. Opravdovost lásky je často zrcadlena ve jmenovaných kategoriích.
Tomu nahrává také scénické řešení Henricha Borárose. V oblaku dýmu z parní lokomotivy přijíždí do Moskvy Anna Karenina – to je ale téměř jediné, co v inscenaci odkazuje k Rusku devatenáctého století. Mondéna v ohnivě rudé róbě se setkává s Dolly Oblonskou, která je tady prostě Dášou – trpící manželovými zálety s mladinkými baletkami. Už tady Špinar vytváří silný obraz, kdy na nižší patro dvoustupňové scény přivleče Dáša velký pytel se syrovou hlínou. Do ní sází jako do materie, z níž by mělo cosi živého vyrůst, umělé kapradí. Podobně výtvarník na horní pódium scény umístil velké bílé plátno, na které aktéři píšou často velmi vulgární piktogramy a vzkazy. Anna je kurva! Jindy přepsáno: Anna je krásná. Kosočterců se nedopočítáte. Tato pomyslná „zeď nářků“ či jakýsi ordinérně počmáraný val se ve finále stane Vronskému malířským plátnem a konečně místem, kterým v efektním řešení proskočí zoufalá Anna do prázdna horizontu, tedy pod kola vlaku, jehož houkání neslyšíme.
Špinar rozlomil inscenaci do dvou stylově i časově kontrastních celků. Dvě třetiny příběhu – do přestávky – mají daleko hlučnější i ordinérnější podobu. Zběsilý hon za láskou vrcholí působivou scénou, kdy Anna oblečená jen do rudých punčocháčů zřejmě potratí Vronského dceru. Po pauze přichází hrdinka v šedém domácím úboru – a obrovitý luxusní lustr, levitující v první části inscenace nad jevištěm, leží možná až v doslovné metafoře na zemi, rozbitý na kusy. Vlezlou muziku, kterou pouští a mixuje dýdžej, střídá tklivější „klasická“ reprodukovaná hudba. Všechno jakoby zvnitřnělo, aktéři sedí na horizontu jeviště a hledí na pět mikrofonů jako v nějaké nepovedené stand up comedy. Větší scénické akce už se nedočkáte, všichni si přehazují svoje monology. A kdysi vášnivá, zprudka a neodvolatelně milující Anna je kvůli chladně věcnému Vronskému (toho nejvíc zajímají jeho bolavé zuby) morfinistkou. Vše jaksi „trapně“ dospěje do jejího konce…
Špinarova inscenace je zajímavá nejen působivými obrazy ústícími do svérázných komentářů. Její síla spočívá zejména ve trojici ženských hereckých výkonů, kterým vévodí Tereza Vilišová v hlavní roli. Herečka uhraje s velkou expresí všechny bolavé polohy své hrdinky propadající mimomanželské lásce a toužící po odloučeném synovi. Velmi přesvědčivé jsou však také Gabriela Mikulková jako rezignovaná Dáša i Julie Goetzová, jejíž Kitty je postpubertálně nadurděnou slečnou a posléze zneužitou mladou dámou. Vronský Jiřího Vyorálka se prezentuje jako odtažitý a chladný milenec. Levin Jakuba Gottwalda je oproti románu bůhvíproč vyvedený bezmála jako bezdomovec s mastnými dlouhými vlasy. Karenin zase není v podání Martina Slámy jen chladně kalkulující úředník, který se bojí o kariéru, ale citově založený muž: protagonista si zahraje (naštěstí bez karikatury) i Kareninova malého synka.
Špinarův excentrický rukopis možná nebude všem po chuti. Ostatně v této místy i samoúčelné podívané jsou poněkud prázdnější místa. Stefan Oblonskij například mechanicky nezúčastněně znásilní Kitty a pro jistotu i Levina, režisér tak zřejmě naznačuje, že v naší odosobněně hédonistické době takový surový akt čeká mnoho milenců a po lásce toužících jedinců. Přesto lze tento kabaret lidských vztahů doporučit, Reduta si i jím drží brněnský primát scény s originálním divadelním projevem a znepokojivou dramaturgií.
Národní divadlo Brno – Reduta – Lev Nikolajevič Tolstoj: Anna Karenina. Dramatizace Armin Petras, překlad Petr Štědroň. Režie Daniel Špinar, scéna Henrich Boráros, kostýmy Linda Boráros, hudební doprovod Ondřej Merta, dramaturgie Dora Viceníková. Česká premiéra 27. dubna 2012.
Komentáře k článku: O starých citech v nové optice
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
