Dopis z Brém
Ještě před pár měsíci se mi v souvislosti s Brémami nevybavilo nic víc než pohádka bratří Grimmů o brémských muzikantech, tedy o muzicírujících zvířátkách, která přemohla zlé loupežníky. Tak úplně mimo jsem nebyla, protože motiv čtyř zvířátek – oslíka, psa, kočky a kohouta – se tu objevuje úplně všude, nejvíc ze všeho na různých tretkách pro turisty. Brémy toho ale nabízejí mnohem víc, je to město velmi půvabné, starobylé a k pobytu příjemné. Řada jejich památek přežila ve zdraví válku a můžete se těšit jejich typickým severoněmeckým stylem, fasádami s oblouky, římsami, věžičkami, arkýři a vikýři umně vyzdívanými z červených cihel, což je dovedeno k art deco umělecké dokonalosti v pitoreskní uličce Böttcherstrasse, něčím připomínající domy Hundertwasserovy. Krásná je gotická radnice s renesanční fasádou nebo úzké křivolaké uličky čtvrti Schnoor.
Osobně nejvíc oceňuju, jak si v Brémách lze užívat život v zeleném pásu parků, zahrádek, sportovišť a restaurací kolem řeky Vesery a jejích ramen, kde se po odpoledních s velkým požitkem projíždím na vypůjčeném kole. Místní se v řece dokonce i koupou, ale to jsou otužilí seveřané.
Co se kultury týče, Brémané tvrdí, že frekvenci různých akcí jim prý závidí i Berlíňáci. Jen během mého pobytu tu proběhl Evropský týden, Muzejní noc a mezinárodní básnický festival On the Road, a k tomu spousta dalších nezávislých událostí. Nemluvě o četných galeriích, z nichž třeba v takové Kunsthalle mají úžasnou sbírku obrazů především z přelomu 19. a 20. století, s výraznou místní malířkou počátku 20. století Paulou Modersohn-Becker, která má navíc vlastní galerii ve zmiňované umělecké uličce Böttcherstrasse. A to nesmím zapomenout na výroční schůzi spolku Porta Bohemica, který sem zve české umělce a kde jsem také představila své texty.
Naposledy jsem byla na vystoupení amerického básníka Johna Giorna, spolupracovníka Andyho Warhola a protagonisty jeho slavného filmu Spánek. Je to čilý pětasedmdesátník, přednášející své básně velmi srozumitelnou (asi záměrně pomalou a zřetelnou) angličtinou. Nejprve se pochlubil nejnovější básní, inspirovanou pobytem v Peru a ztvárňující pověst o inckém bohu Virakočovi, který stvořil plemeno kamenných obrů a poněkud se mu to vymklo z rukou, a pak přišla na řadu jeho starší dílka jako báseň ztvárňující vzpomínky na smrt Williama Burroughse a na všechno kolem ní, nebo dílko nazvané Just say no to family values (Prostě řekni ne rodinným hodnotám, zjevně parodie na propagandu typu Prostě řekni ne drogám), z nějž dýchala hravost a současně subverzivita stejně jako ze závěrečné básně, přání, které si sám (i celému světu) napsal k sedmdesátinám a v němž nám jako publiku dával své požehnání, abychom si skvěle užívali drogy, alkohol, sex podle svého vkusu hetero- i homosexuální, třeba jen v představách se svými idoly, svoji chvíli hvězdné slávy a podobně.
Tak si užívejte i vy!
Eva Hauserová
spisovatelka
Literární noviny číslo 23/2012
vyšly 7. června 2012.
www.literarky.cz
[email protected]
Komentáře k článku: Dopis z Brém
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
