Z totality jsme si přinesli břemeno strachu
V rámci cyklu scénických čtení divadelních her východoevropských dramatiček zvaného Eastern European Playwrights: Women Write the New byla koncem března v Českém centru New York (Bohemian National Hall) uvedena hra Krcheň Nesmrtelný (2001). Někdy člověk musí až do New Yorku, aby se mu naskytla příležitost popovídat si se současnou slovenskou dramatičkou a autorkou této úspěšné hry Evou Maliti-Fraňovou.
Ve svých textech se v různých metaforách věnujete kritice komunistického režimu a jeho trvalých následků. Volně přecházíte z reality do snu, v němž oběti krutého a materialistického světa nacházejí útočiště a lásku. Byla to v době totality také vaše životní taktika?
Pravdou je, že jsme si z časů totality přinesli břemeno věčného strachu, pocitu ohrožení, potřeby „tajit“ skutečné touhy a důvody svého jednání. V literatuře se v těch dobách vyjadřovala kritika režimu různými jinotaji, zašifrovanými podobami. Paradoxně společný nepřítel, komunismus, provokoval autory k velké tvořivé vynalézavosti. Přirozenou reakcí na takový způsob psaní je dnešní realismus, přímá „realita“ – pravda z očí do očí – v životě i v literatuře, která mi často připadá nezajímavá a nudná. Když mám mluvit o sobě, způsob spojování dvou světů, reálného a nereálneho, u mne vyplynul celkem organicky, nebyla to taktika. Dokonce jsem se nad svou metodou ani racionálně nezamýšlela. Šlo spíš o specifickou vnímavost reality a současně o impulsy z folklóru, které jsem získala při překladu osetského hrdinského eposu Narti a kavkazských pohádek. Ale jistý literární kritik, který byl v posledních letech totality autorita, mě v osobním rozhovoru pořádně zkritizoval, neboť se mu takové volné přecházení z reality do nereality zdálo naprosto nepřípustné a scestné…
Groteskně vtipná a současně i tragicky syrová hra Krcheň Nesmrtelný v sobě skrývá řadu symbolů, odkazů a témat, která se opírají o mytologii, folkloristiku nebo pohádky. O čem hra je a jak dalece se odlišuje od stejnojmenné povídky, která vznikla o více než deset let dříve?
Dramatický text je něco celkem jiného než text prozaický. Musela jsem si svého Krchně v próze pořádně pročíst a náležitě si ho představit. Až potom jsem mohla začít text přetvářet. V této hře jsou důležité obrazy a obraznost. Při psaní hry jsem si stále opakovala, že divadlo je založené na dívání se a že diváci obrazy (jakkoli zašifrované v textu) uvidí. Je třeba říct, že mě vyprovokovali také ti, kdo prózu přečetli a tvrdili, že je to text vhodný pro filmové zpracování a že ho mám nabídnout Fellinimu nebo Jakubiskovi. Nakonec to skončilo jinak a myslím, že velmi dobře.
O čem Krcheň – česky Krpatý vrch je?
Má v sobě vícero interpretačních rovin a závisí na interpretovi, kterou z nich si vybere jako hlavní. Ústřední je téma incestu, a to v souvislostech rodiny a současně i širších, historických a politických – celé krajiny.
Magická atmosféra vašich her je krutá a urgentně znepokojivá, jakoby nás nutila jednat, když to samy postavy-oběti, především zranitelné ženy, nedokážou a jsou nuceny nést svůj úděl jako kříž až na pomyslný Krpatý vrch (název prózy ze stejnojmenné knihy z roku1994, podle níž vznikla hra Jaskynná panna, 2003, pozn. aut.), dokud je smrt nevysvobodí. Proč ve vašich hrách vždycky nejvíc trpí ženy? Je to obraz reality? Osobní pocit?
Žijeme v době, kdy stále ještě víc trpí ženy než muži. To je nejen můj osobní pocit, ale celoživotní poznání. Můžeme to brát jako předurčenost ženského údělu, podle kterého má žena rodit v bolestech, což mužům není dáno. Myslím, že moje ženské postavy nesou v sobě právě takovou předurčenost.
Dnes však už píšu trochu jinak, a možná jsem i sama jiná; v textech, prozaických i dramatických, které jsem vytvořila v posledním období, jsou moje hrdinky aktivnější, nejednou se rvou a bojují, ač jsou zároveň mírně zmatené a žijí v nesouladu s okolním světem. Prostá upřímnost těchto žen však v sobě nese i jiskřičku naděje, že vše ještě není ztraceno, že bude lépe. I kdyby to mělo být třeba až v posmrtném životě.
Znovu se vracím k poslání ženy, kterým je věčná naděje, nepřetržitelnost lidského rodu. V mé próze Krpatý vrch i v dramatu Jeskynní panna žije hlavní hrdinka, těhotná Meri, nadějí. Věří a čeká, že porodí Mesiáše. Samozřejmě, že to vyznívá i ironicky, neboť její víru provází ztráta všech iluzí, celkové rozčarování. Nedozvíme se ani, jestli se Mesiáš v takových podmínkách vlastně narodil. Jako autorka nedávám recepty. Opravdu je možné, že vysvobození přijde až na jiném světě…
A teď přechod z tvorby do života: chce se mi věřit, že bude líp.
Vaše dramatické i prozaické texty zaznamenaly úspěch v zahraničí, byly přeloženy do několika jazyků, jsou uváděny na divadelních festivalech. V Čechách se však zatím nehrají. A přitom jsou si naše národy tak blízké. Komunistický režim jsme zažili jako občané společného státu. Kde je „zakopaný pes“?
Začnu od toho, že jsem si právě v New Yorku mnohem intenzivněji uvědomovala, co pro mě znamená česko-slovenské spojení, česko-slovenský kulturní kontext, jaké příznivé světlo vrhá v rámci mezinárodní prezentace i na naše – tedy slovenské – umění. Česká kultura je ve světě velkým pojmem, což je dokladem toho, jak je originální, svébytná, má historicky zformovanou vnitřní nespokojenost, polemičnost k přítomnému dění. Je to fenomén vybízející k neustálému následování, „promazaný“ motor, který inspiruje.
I z tohoto pohledu věřím, že si čeští divadelní umělci najdou k mým textům cestu a že je osloví. Jsem si vědoma, že jsou to díla, která potřebují „svůj čas“ a současně i mít čas – na reflexi, na zpracování. Naše národy k sobě měly v dějinách vždy kulturně blízko. Čeština byla ve starších obdobích jazykem naší psané literatury, pro slovenské evangelíky byla čeština jazykem kultu. Naproti tomu je i jistá rozdílnost našich tradic, což je asi také jeden z důvodů, proč některá díla u vás nebo u nás nerezonují.
Eva Maliti-Fraňová (1953)
je slovenská prozaička, dramatička, překladatelka a literární vědkyně. Nedávno vydala svou zatím poslední knihu povídek Pod jazdeckou sochou (2011). Pracuje v Ústavu světové literatury SAV, kde se specializuje se na ruský symbolismus. Dramatické texty publikované ve sbírce Hry (2007) vycházejí většinou z dříve napsaných povídek (patří mezi ně i Krcheň Nesmrtelný).
Komentáře k článku: Z totality jsme si přinesli břemeno strachu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
