Divadelní noviny > Názory – Glosy
Komedie o dvou koncích
Pravda, i hůl má dva konce. Záleží na tom, z které strany ji uchopíte. Pokud z té negativní, promění se vám na hůl k výprasku. A že by v případě předčasného konce souboru Divadla Komedie bylo koho bít. Především magistrátní politiky a úředníky, kteří si nevidí na špičku nosu. Museli slyšet a číst horem dolem, že kvůli jejich pocitu důležitosti skončí nejosobitější pražská scéna, ale že by to s nimi hnulo? Naopak, jejich důležitost nakynula: bude nám tu snad nějaký humělec dávat finanční ultimáta? Nezapomínejme ale, že o grantech spolurozhodovala komise, v níž už zasedali divadelní odborníci. Změří dnes někdo jejich odborný nos? Také jsem si nevšiml, že by pražská kulturní veřejnost na protest zaplavila Mariánské náměstí jako ve slavných dobách richterovských pilířů a dotací na vstupenku. Více než rok ohlášený funus Komedie probíhal důstojným krokem, diváci se v hojném počtu přicházeli rozloučit s žijícím nebožtíkem. Ale zanechme sebemrskačství a zkusme hůl popadnout z druhého konce, rázem se změní v klacek k popohánění líného mezka českého divadla.
Pražské komorní divadlo v čele s Dušanem Pařízkem a Davidem Jařabem začalo operovat v prostorách Komedie od roku 2002 bez většího zájmu diváků i kritiky. Já sám jsem uvěřil dost pozdě – až se Schwabovým Antiklimaxem, ale pak už vše do sebe dramaticky zapadalo jako po zdlouhavé, ale nutné expozici. Vytrvalost a věrnost sama sobě se vyplatila, řečeno sice banálně, ale srozumitelně k těm, co ještě otálejí na začátku. Režiséři Pařízek a Jařab stvořili výjimečný styl Komedie stejně přirozeně, jako se konzervativně paličatý mezek může změnit v pracovité a užitečné zvíře, o které je zájem i na evropských tržištích.
Objevná, progresivní dramaturgie, provokativně minimalistická scénografie a režie rozpuštěná v minuciózně přesném hereckém výrazu. Nebudu přidávat další charakteristiky, ani vyjmenovávat jednotlivé inscenace a herce, to už teď bude starostí teatrologů, aby pojmenovali patrně nejzásadnější přínos, jaký české divadlo ve svém polistopadovém období získalo érou souboru Divadla Komedie. Chtěl bych se jen pozastavit u detailu, jakým končí bezeslovná, krutě krásná inscenace Hodina ve které jsme o sobě nevěděli, s níž se soubor rozloučil se svými diváky. Jeden z herců při něm rezignovaně loupe cibuli, od slupky až na mnohovrstevnatou dužinu, která, jak víme, neskrývá ani jádro, ani duši, natož zprávu či poselství. Loupání cibule je metaforou zmaru a prázdna, což se mi u souboru Komedie ani trochu nezamlouvá. Pravý opak je pravdou, tedy pokud věříme zákonu o zachování energie. Desetiletí intenzivní práce se nerozplyne do ztracena, jsou jí nabiti herci i jejich diváci; získali měřítko, jak divadlo může a má působit. Velkou inspiraci znamená předčasný konec Komedie i pro ostatní divadelníky. Nemyslím tím jen svou jedinečnou poetikou či způsobem práce, každý nemusí mít tolik talentu a štěstí, ale každý se může chovat sebevědoměji než dosud. Pařízkovo gesto, kdy odmítl prodlužovat existenci souboru, pokud nezíská odpovídající podmínky pro jeho vývoj, takovou inspirací už jednou provždy zůstane.
Komentáře k článku: Komedie o dvou koncích
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Jakub Škorpil
Vážený Richarde i ostatní případní čtenáři.
Můj odborný nos je k přeměření kdykoli k mání.
(pro nedůvtipné: na svém někdejším rozhodnutí bych ani dnes neměnil)
Jakub Škorpil
25.06.2012 (22.39), , Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš
zánik neoplakávám, protože 10 let je samozřejmě moc vždycky, ale zároveň Komedii beru jako jediné divadlo, jehož v současné Praze je skutečně škoda – těším se, až skončí ty další, a doufám, že to nebude dlouho trvat:-)
26.06.2012 (17.25), , Trvalý odkaz komentáře,