Don Giovanni sukničkář
Nejnovější inscenace Mozartova Dona Giovanniho ve Stavovském divadle se od předchozích liší tím, že režisérská dvojice SKUTR (Martin Kukučka, Lukáš Trpišovský) nahlédla Mozartovu operu nezaujatýma očima. Vlastně zaskočili za Davida Pountneyho, který se z dohodnuté spolupráce omluvil. Kdyby nic jiného, dodali dílu současnou vizuální podobu, jednoduchou, přehlednou, atraktivní, světlou – žádné dramatické polostíny. Vyšli z filmového prostředí, postavy posedávají na sedačkách z kina a na nějaký film se asi po očku dívají od začátku, po přestávce se projekce dočkají i diváci. Dokonce je k zahlédnutí i filmově rozfázovaný pohyb, jímž probodnutý Komtur padá k zemi. Vzdušný prostor s dílem trochu koresponduje, trochu mate (stromečky), ale naprosto odpovídá tomu, co se v něm odehrává.
Tentokrát nejde o metafyzický souboj Giovanniho s morálkou, etikou a možná věčností, o jednoho ze smělých gaunerů, kteří vzpourami proti řádu ukazují lidstvu cestu. Nemůže se to nevymstít v posledním „pekelném“ obraze, do něhož režiséři přizvali dětského Mozarta, aby konflikt Giovanniho s Komturem obtáhli vztahem geniálního skladatele k přísnému otci. Mrtvý Komtur se potlouká mezi živými a jediný, kdo ho vidí, je samozřejmě Giovanni, hlavně však není potřeba tvořit „sochu“ Komtura a hrát vážně tak trochu rakvičkárnu ve scéně na hřbitově. Hraje se přiznaně divadelně pikantní situační komedie o všech se všemi, lze se tu lecčemus upřímně zasmát, jen se nepodařilo adekvátně navázat významově zatěžkaný závěr opery. Zato vstupní scéna svedení (znásilnění) Donny Anny a zabití Komtura je vymyšlena naprosto originálně a věcně logicky vysvětluje možný průběh událostí – škoda, že další podobná už v inscenaci není.
SKUTRům šlo zřejmě především o charaktery postav, mezi které tak trochu zapadla i postava titulní. Povahopisy především ženských postav deklarují už kostýmy a účesy a doslovuje je groteskní jednání, které považuji za vůbec nejcennější součást inscenace: mladí pěvci obdivuhodně skládají postavy z gestického jednání pěveckého, pohybového a mimického, nerespektují logiku životní pravděpodobnosti, ale jevištní komedie a často i přímo znějící hudby! Z hereckého hlediska je obsazení takřka excelentní a není tu nikdo, kdo by v daném pojetí nestvořil logickou postavu! Horší je to s kvalitou některých hlasů, zvláště v porovnání s evropským standardem – daň za snahu ještě Jiřího Heřmana přivést do obsazení takřka výlučně mladou pěveckou generaci, s jedinou výjimkou výhradně česko – slovenskou. Je to sympatické a je to potřeba, až na nacionální uzavření souboru.
Nejvíc si cením Jana Šťávy v roli Leporella, pohyblivého bručouna se sonorním basem, přesně reagujícího na každý podnět. Jen rejstříkovou árii mu režiséři trochu zhatili, když mu při ní Donna Elvíra usínala. Podobné lze konstatovat u Svatopluka Sema, který roli malinko dluží jen legato kantilény, dává pěvecký i herecký význam každému detailu a vysoká postava ho k roli předurčuje. Na obou premiérách se v měkkém mazlivém oblečení blýskla Lenka Máčiková jako prohnaná Zerlina, přímo tresť ženství v dobrých i špatných vlastnostech – roli zpívá suverénně. David Nykl a Lukáš Sládek jsou jí přesnými i hlasově dobrými partnery v postavě Masetta. Jana Šrejma Kačírková má Donnu Annu pěvecky zažitou, je to její parádní role. Wesley Rogers má ideální, jen ne dokonale zvládnutý hlas Pro Dona Ottavia. Lucie Hájková je patřičně komediální Donnou Elvírou, nevládne však jistým hlasem a technikou projevu. Jan Martiník roli Leporela zpívá spolehlivě, ale výrazově i herecky ji zjednodušuje.
Nerozumím neobvyklým škrtům, ani mixu pražské a vídeňské verze – v uvedené koncepci považuji za kontraproduktivní škrtnout závěrečný ansámbl a končit smrtí Giovanniho. Tomáš Netopil nastudoval partituru precizně, s jasným názorem, jakkoli mi ne vždy vyhovuje. Škoda, že úvodní velmi slibné rozbití mechanických recitativů do dramatických dialogů bylo později nedůsledné. Bohužel už na druhé premiéře orchestrální hráči frapantně chybovali a dirigent občas neudržel souhru jeviště s orchestrem. Snad na inscenaci nedolehnou nedobré poměry ve spojených pražských operách.
Národní divadlo Praha – Wolfganf Amadeus Mozart: Don Giovanni. Hudební nastudování a dirigent Tomáš Netopil, režie SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský), scéna Jakub Kopecký, sbormistr Pavel Vaněk, dramaturgie Beno Blachut. Premiéry ve Stavovském divadle 9. a 10. června 2012.
Komentáře k článku: Don Giovanni sukničkář
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)