Nářek bonboniéry
V obchodech ležím stále častěji bez povšimnutí, ačkoliv jsem tolik let souvisela se všimným.
Moje sláva je fuč. Bývala jsem tradičním účelovým dárkem, ale všechno je jinak. Ještě občas mě někdo dá zdravotním sestrám. Jenže i tam to jde se mnou z kopce. Někteří pacienti mě pokládají za už málo působivou a k předávce volí cennější prezenty.
I adresáti zištně darovaných bonboniér na mě nahlížejí jinak než kdysi. Ti mladší už nejsou tak na sladké. Starší mě pokládají za profláknutý symbol z totáče a oceňují jiný sortiment.
Kdo by si kdy pomyslel, že namísto bonbonů může někdo dát zdravotní sestře – nebo nezdravotní úřednici – skleničku naložených mořských plodů?
Je to příklad ze života.
Snažila jsem se tomuto exotického trendu přizpůsobit a v jedné z variant jsem se začala nabízet v podobě čokoládových mušlí, ale nijak zvlášť jsem neuspěla.
Trpím i tím, že lidem na určitých postech už nemohu být vůbec vsouvána, nechce-li se dárce znemožnit. Pochybuji, že bych obstála jako odměna za přiklepnutou státní zakázku, i kdybych byla nugátová.
Nedivte se tedy, že vám pláču na rameni.
Kdysi jsem bývala v jednom kole. Někdy doslova. Například u jednoho pražského zubaře. Bonboniéry ho natolik zavalily, že je pak prodával pod rukou prostřednictvím svého pacienta, který byl vedoucím v blízkém potravinářském obchodě.
Stávalo se, že další pacienti je tam zase koupili a docházelo ke koloběhu.
Někdy bývám věnována jen tak k svátku nebo k narozeninám, případně k Valentinovi, ale už nikdy se nevrátila moje konjunktura o Mezinárodním dni žen, jemuž se říkalo Mezinárodní den bonboniér.
Neznám statistiku, ale jsem přesvědčena, že celkově vzato se v minulosti nejméně polovina mé produkce uplatňovala k účelu tak či onak souvisejícímu se všimným.
Přísun mých dobrot zaměstnával před časem cizineckou policii. Souviselo to s publikovaným faktem, že její úředníci dostávali od žadatelů o náležité dokumenty zhusta „bonboniéry nebo poukázky do wellnessstudií“. Mám radost, že aspoň pro některé Ukrajince a Vietnamce ještě něco znamenám a že mě berou do společnosti – k úřední přepážce.
Za sebe mohu prohlásit, že jsem se vždycky cítila v právu. Co na tom, že je mým prostřednictvím něco sledováno? I když mě někdo dává pouze k narozeninám, taky tím přece něco sleduje: potěšení obdarovaného. Tak proč nepotěšit i úředníka?
Občas slýchám, že výtky vůči účelovým bonboniérám jsou jen vypouštěním mlhy v zájmu zastírání daleko podstatnějšího a závažnější úplatkářství. Asi tomu tak je, ale promiňte, uráží mě, když jsem tím pádem degradována na nějakou outsiderovou nicku!
Nechci se vytahovat, ale i já jsem schopna se podílet na velkých věcech. Proč mě odepisovat, když bych se taky mohla uplatnit v rámci význačných korupčních dějů?
Například použitím některé mé velké krabice k předání peněžitého úplatku; jsem k dispozici i jako dvoupatrová.
Rudolf Křesťan
Literární noviny číslo 25/2012
vyšly 21. června 2012.
www.literarky.cz
[email protected]
Komentáře k článku: Nářek bonboniéry
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
