Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2024

ročník 33
10. 12. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Zahraničí

    Londýn 2012: Nejsmělejší karneval světa

    Ambice olympijské divadelní sezony v Londýně

    Na předávání letošních Olivierových cen zazářil muzikálový hit Matilda podle dětské knihy Roalda Dahla v produkci Royal Shakespeare Company, který celkovým počtem sedmi sesbíraných sošek předkonalvšechny dosavadní rekordy. Mezi oceněnými nechyběla čtveřice interpretek hrdinky Matildy v kategorii nejlepší muzikálová herečka, jež se svým věkem deset až dvanáct let zapsala do historie nejmladších držitelek Olivierovy ceny. O tom jsme již v DN i na i-DN psali. Zaměřme se tedy nejen na další oceněné, ale především na to, jak se divadelní Londýn připravuje na Olympiádu, jež začíná 27. července.

    Ceny pro RNT

    Ačkoli The Royal National Theatre nezabodovalo ani v jedné z pěti nominací pro populární inscenaci převedenou na West End – One Man, Two Guvnors (komedie Richarda Beana na motivy Goldoniho Sluhy dvou pánů) – v cenách nezapadlo. Zásluhou Hodgových Collaborators, jež získali  Cenu za nejlepší novou hrou, a Frankensteina v režii Dannyho Boyla, který byl oceněn v kategorii nejlepší herec.  Získali ji současně Benedict Cumberbatch – nyní známý hlavně z televizního seriálu Sherlock – a Jonnyho Lee Miller alternující postavy šíleného doktora a monstra – a v kategirii světelný design Bruno Poet. Představení obou produkcí byla vysílána v přímém přenosu do světa a o obou jsem referovala na stránkách Divadelních novin. V případě druhé jmenované inscenace si divácký ohlas vyžádal dokonce opakování loňského vysílání, tudíž na Frankensteina mohou čeští diváci zajít 10. a 21 . července do pražského Bio Oko a 31. července a 7. srpna do kina Atlas.

    Enda Walsh se vrací

    Murphy si nechal narůst plnovous, aby „zapadl“ do outdoorového nečasu vzezřením ne nepodobným Forestu Gumpovi na jeho pouti po Spojených státech. FOTO CATHERINE ASHMORE

    Z letošních produkcí, kterými se Národní divadlo pochlubilo, stojí pak bezpochyby za zmínku i monodrama Misterman Endyho Walshe v režii samotného autora. Drama z roku 1999 patří společně s průlomovou hrou Disco Pigs a Bedbound (oba tituly se dočkaly českého nastudování) k Walshovým raným počinům. Jeho nová verze, která se od původní liší hlavně přepracovaným závěrem, se britskému publiku představila právě na půdě RNT po loňských premiérách v dramatikově rodném Irsku a USA.

    Příběh hry není tématicky zrovna průkopnický: solitéra Thomase Magilla dovede k zločinu jeho fanatická snaha spasit své městečko Innisfree od hříchu. Nabízí však velkou hereckou příležitost, které využil Cillian Murphy, prověřený účinkováním v jevištní i filmové verzi Disco Pigs. Inscenace je zasazena na staveniště mezi betonové kvádry. Murphy si nechal narůst plnovous a oblékl červenou pláštěnku, aby „zapadl“ do outdoorového nečasu vzezřením ne nepodobným Forestu Gumpovi na jeho pouti po Spojených státech. Spolu s magicky osvětlenými kříži a pohozenými přehrávači, které reprodukují jednotlivé lidské hlasy v Thomasově příběhu, připomíná scéna bezdomovcovu apokalyptickou vizi konce světa. Když si na závěr Murphyho polozhroucený hrdina připevní na záda konstrukci igelitových křídel, je iluze po domácku vyrobeného anděla zkázy kompletní.

    Cillian Murphy se zmocňuje své postavy s citem pro bolest nepochopeného člověka. FOTO CATHERINE ASHMORE

    Původní verze hry, kdy zůstává Thomas nedotčen spáchanou vraždou bohorovně povznesen nad utrpení „nehodných“, je především záznamem emočně oploštělých duševních pochodů náboženského pomatence. Její stávající přepracování připomíná daleko víc psychologickou studii individuálního selhání a pokus nalézt návrat k lidem a sama k sobě. Cillian Murphy se zmocňuje své postavy s citem pro bolest nepochopeného člověka a vysmívaného odpadlíka, která v něm generuje jak agresi, tak sebeklam bludů. V závěrečném všezatracujícím proslovu se jí již doslova zalyká.

    Naštěstí v současné inscenaci nedovolil  Walsh-režisér Walshovi-dramatikovi hrát na jednostrunnou smrtelně vážnou notu. Inscenací prostupuje komická nadsázka vepsaná do „prorokova“ neuroticky přeskakujícího hlasu titulní postavy i celé jeho paradoxní mise. Vyváženosti dojmu pak prospívá, že i zbylé postavy, oživované Thomasovou hrou či ozývající se ze záznamu, jsou vesměs karikaturami reálných charakterů.

    Brook se vrací do Londýna

    THE SUIT by Brook, Nonhlanhla Kheswa; William Nadylam, After – Can Themba, Mothobi Mutloatse and Barney Simon, Adaptation, Direction and Music – Peter Brook, Marie Helene Estienne and Frak Krawczyk, Lighting – Philippe Vialatte. FOTO in Paris for the Young Vic Theatre, 2012, Credit: Johan Persson – www.perssonphotography.com / ArenaPal – www.arenapal.com

    V divadelních událostech předprázdninového Londýna nemohu opomenout ani dvě legendární postavy světového divadla, jejichž hostující inscenace se po dobu jednoho měsíce zabydlely na  londýnských scénách. Z pařížského Bouffes de Nord Theatre dorazilo do divadla Young Vic ve společné režii Petera Brooka a Marie-Hélene Estienne (Brookova asistentka již na Mahábháratě) nové nastudování černé komedie The Suit podle stejnojmenné povídky jihoafrického autora Cana Themby.

    The Suit – Matilda (Nonhlanhla Khewsa). FOTO JOHAN PERSSON

    Práce černošského intelektuála byla v podmínkách apartheidu zakázána, dramatik sám vyhoštěn ze země. Teprve v roce 1993 mohl být The Suit inscenován v Market Theatre v Johannesburgu a později přeložen do francouzštiny jako Le Costume (1999). Podle Brooka tato verze, která se v jeho režii poprvé představila Londýnu roku 2003, upozaďovala dějový kontext apartheidu 50. let minulého století. Přestože se nejedná o politické drama, samotný fakt, že se příběh odehrává v Sophiatownu, někdejší vzrušující černošské výspě kulturního života s umělci jako Themba ve svém středu, si politické konotace vyžaduje. Přinejmenším se tomu stalo v nové anglické adaptaci.

    Pražská divadelní scéna byla již svědkem dvou Brookových inscenací jihoafrických autorů s mezinárodním obsazením: Sizwe Banzi je mrtev (divadlo Archa, 2006) a Woza Albert! (Laterna Magika, 1991). Stejně jako v jejich případě i zde se Brook spoléhá na komorní nastudování o čtyřech hercích a třech hudebnících zasazených do prostých, ale významově proměnlivých kulis (stůl, barevné stoličky a konzole na kabáty).

    After – Can Themba, Mothobi Mutloatse and Barney Simon. FOTO JOHAN PERSSON

    Inscenace využívá především narativní techniky, kterou postavy komentují své jednání. Děj je omezen na jednoduchou zápletku: poté, co manžel nachytá svou ženu při nevěře, rozhodne se pro osobitou pomstu – jelikož milenec při útěku zanechal v bytě svůj šedý oblek, musí o něj od nynějška on i jeho manželka pečovat jako o váženého hosta. Je přítomen u stolu, když večeří, u postele, když se ukládají k spánku. Je představován hostům na nedělním večírku… Jako trýznivá připomínka nesmazatelné viny musí být oběma stále na očích. Přestože například sváteční procházka manželů po městě s oblekem v ruce nevyhnutelně vyloudí úsměv na tváři, inscenace akcentuje spíše tragický prvek partnerského soužití než komiku vznikajících fraškovitých situací. Přestože soukromý prostor nevěry zastiňuje ve hře veřejný prostor černošského útlaku, dobová politika – narážky na rasismus, segregaci a brutalitu apartheidu – tísnivou atmosféru rodinného dramatu v zásadě spoluutváří či jej dokonce přímo determinuje. Motiv ponížení a odpuštění zůstává oběma sférám společný.

    Důležitým prvkem inscenace je živý jazzový hudební doprovod, který tvoří nedílnou součást hracího prostoru. Muzikanti spolu s vybranými diváky jím dokonce prostupují jako aktéři zápletky. Zpěv protagonistů potom podtrhuje emočně působivé, lyrické ladění kusu i poezii Brookových kulturních přesahů.

    10 x Bausch

    The month-long season of international co-productions performed by Tanztheater Wuppertal at Sadler’s Wells and the Barbican in summer 2012 marks a fitting celebration of the Olympic and Paralympic year’s global focus. Seven of the 10 works are UK Premieres. For Tanztheater Wuppertal Pina Bausch: World Cities 2012 Sadler’s Wells has, in association with Cultural Industry and the Barbican, with thanks to Wuppertal, North Rhine Westphalia and Arts Council England, commissioned the first ever continuous season of productions by the late Pina Bausch and her company. Running from 6 June to 9 July 2012, the season features 10 international co-productions exploring 10 global locations; India, Brazil, Palermo, Hong Kong, Los Angeles, Budapest, Istanbul, Santiago de Chile, Rome and Japan. UK Premiere. A co-production with the University of California in Los Angeles, Arizona State University, University of California, Berkeley , University of Texas in Austin, Darlene Neel Presentations, Rena Shagan Associates and The Music Centre inc. FOTO archiv

    Druhou zmiňovanou divadelní legendu zastupuje retrospektivní přehlídka deseti tanečních vystoupení choreografky Piny Bausch, které do londýnských divadel Sadler’s Wells a Barbicanu přivezl její německý soubor Tanztheater Wupertal. Jde o taneční pásmo inspirované světovými městy, odtud název World Cities 2012, resp. o poslední projekty, jež Bausch stihla připravit před svou (předčasnou) smrtí v roce 2009.

    Nejsmělejší karneval vers. Olympijské hry

    The world’s athletes will be thronging the London Olympic Village in a few weeks’ time and ‘The Globe’ will be there to greet them. Forget William Shakespeare, and the bard’s thatched riverside theatre of that name, and think Party Central instead – albeit a quieter, more considerate and neighbor-friendly one than most social hubs. This will be a place to celebrate victories, savor golden moments, drown sorrows and escape from the nightmare of sweaty room mates once the Games start on July 27th. FOTO AAN

    Brookovu i Bauschiny produkce spojuje společný záměr organizátorů. U příležitosti nadcházející Olympiády totiž Londýn zaplavila celá řada vzájemně provázaných mezinárodních festivalů, jejichž cílem je tvořit kulturní protiváhu sportovních her, oslavovat jejich nadnárodní globální rozměr, a přitom oslovovat četné londýnské minority.

    Shakespearovský  festival Globe to Globe, propagující stradfordského rodáka jako osobnost světového (nejen britského) formátu pomocí prezentace všech jeho 37 her v 37 odlišných jazycích, si slovy svého ředitele Toma Birda dokonce nárokuje post “nejsmělejšího divadelního karnevalu, o nějž se kdy kdo pokusil.” Velké ambice letošní londýnskou divadelní sezónu rozhodně provázely a zatím se zdá, alespoň podle návštěvnosti, že splnila očekávání. Obavy z odlivu diváků v důsledku (a době) Olympiády – londýnská divadla hrají i přes letní měsíce – prověří ale až letní období.


    Komentáře k článku: Londýn 2012: Nejsmělejší karneval světa

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,