Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Bernátek píše Varyšovi (No. 1)

     Milý Vojto,

    s šustěním stránky v novinách jsem prohledával a od všech stran strašný puch sem ostře zavál… Vladimíru Justovi křivdíš, na poetiku Zdenka Plachého nezanevřel. Proto Ti posílám úryvky rozluštěné z poznámek připsaných na okraj letáčku ND Brno, který kdosi v nestřeženém okamžiku vytrousil na Zelném trhu v Brně, kde jsem jej objevil.

    Na dvou místech použil Just spojení „samo o sobě“. Táže se, jak souvisí umělecká podvratnost Střežených parnasistů  L. P. 2010 s Toscou, Tristanem a Isoldou, a Evženem Oněginem. Domnívá se že: postavit před diváky dnes, v době totální relativizace všech hodnot a žánrů, tři velké, „nelomené“ a tragické romantické příběhy, jejichž aktéři – milenci – vypadají z hlediska dnešní normy chování jako vyšinutí blázni, je samo o sobě podvratným činem.

    V závěru recenze píše: Navzdory výhradám chci však odvaze tvůrců zatleskat: spojit tři velké operní příběhy do smysluplné činoherní koláže s neodmyslitelnými hudebními úryvky v klíčových pasážích, s účinnou pomocí filmové projekce – viz Tristan a Isolda, už to samo o sobě naplňuje poslání velké dotované scény, jež nejen může, ale musí hledat – i za cenu dílčích neúspěchů – nový divadelní jazyk.

    Jakého smyslu je koláž plna, jaké úryvky má na mysli, proč mu přijdou neodmyslitelné v (jakých?) klíčových pasážích?  Ať si laureát ceny F. X. Šaldy tleská čemu chce, nerozumím tvrzení, že žijeme v době totální relativizace všech hodnot a žánrů. Pak by i „podvratnost“ inscenátorů byla relativní (třeba tím, že spojením opery s činohrou relativizuje tyto „žánry“, nebo tím, že aktualizací velkých tragických příběhů a jejich ukázáním divákům relativizují pocit z „doby totální relativizace“, kterou se dnes kdekdo ohání). A proč je postavení se proti relativizaci samo sebou podvratným činem?

    Kdyby Just více rozlišoval v relativizacích, mohl by ocenit, že relativizace umožňuje podvratnost v umění, znejišťování diváka i hledání nového divadelního jazyka. Jednoduše: poměřovat hodnocení, jež si nárokuje všeplatnost (například: žijeme v době totální relativizace), nazírat věci z jiného úhlu a pochopit, že nic se neděje „samo o sobě“ –  ani naplnění poslání velké dotované scény. Pro takové „samo o sobě“ ocenění spojení tří velkých operních příběhů jako podvratného činu naplňujícího poslání velké dotované scény si stačí přečíst anotaci a do divadla nechodit.

    con amore se žádný „nový divadelní jazyk“ nehledá. Naopak. Tvůrci rutinně a v konečném efektu nudně opakují stereotypy herectví a činoherní  režie. Spojení příběhů často závisí na gagu či tzv. hlášce, které aktérům příliš nevycházejí. Postavy přitroublých policistů v úvodní aktualizované Tosce jen přebírají zažité hospodské představy o současné nomenklatuře. Ve ztvárnění  postav postrádám  individuální výraz. Ani pro něj herci nemají v inscenaci dostatek času. Podezřívám Parnassisty z pouhého kopírování strategií „subverzivní afirmace“ Neue Slowenische Kunstu , Laibachu a Dragana Živadinova z osmdesátých a devadesátých let. Kéž by u nás vycházel časopis jako slovinská Maska, kde by se o tom mohli lidé dočíst.

    Kéž by se Just více zamyslel nad vývojem Plachého tvorby, více „relativizoval“ a porozuměl juxtapozičnímu principu postmodernismu.  Jak píše Břetislav Horyna: Po postmoderně přichází skepse. Pan Just pořád žije v době totální relativizace.

    Kéž by recenzenti rozuměli postmoderně historicky a v upřímné snaze dobýt se smyslu díla, jako například pan Uličný, více vážili slova a nepsali, že: Odvtedy, čo Jean-François Lyotard napísal svoje životné dielo O postmoderne (1986), mnohí umelci sa pokúšajú o nový pohľad na tvorbu. Kéž bychom tu měli časopisy jako Orientaci, kde byl roku 1969 otištěn text Leslieho Fiedlera o postmodernistickém psaní Doba Nové literatury.

    Vojtěchu, ani divadla dnes sebechválou nešetří. V původním textu letáčku o con amore bylo také podtrženo: věhlasných, erbovním, dobře známé, grandiózních, nejskvělejším vrcholům, geniálním, proslulého, nejzákladnější, strhujícího silná patina, rafinovaně, nejkrásnějších, mimořádně důležitou, nádherná, neodmyslitelně…

    P. S. Píšeš o „provokaci“. Mluvil bych spíš o „objevování“, „vytváření situací nebezpečnosti“ a „pobytu v nebezpečném objevování“. V interview s Bořivojem Srbou a Ivanem Vyskočilem pro TV festival Encounter si shrnuji tento postřeh: Formalistické nedivadlo je lepší než neformalistické divadlo. Snad první část věty platí i na Černé panny, nebo vůbec na hledání divadelního jazyka (Elfriede Jelinek píše Nechci žádné divadlo… a Ingeborg Bachmannová zase …chci býti sražena na dno/tam zase najdu Čechy). Ale už jen mudruji…

    Nebo bychom se mohli inspirovat panem Plachým, založit si dílničku „tvůrčí práce kritiků s umělci“ a taky trochu „tahat za nitky“ (nebo někoho vytahat za vlasy). Ale jestli si on nevymýšlí. Žádné Divadelné noviny na Slovensku nejsou (jen Teatrožurnál divadlo.sk), ledaže by je založil (ale ND Brno už má Divu a On Stage… a já si stále myslím na starodávný Meandr a Program). Myslím na dobu, kdy provokace a experimenty budou v komplementární rovnováze s uměleckými úspěchy. A úspěchy budou v komplementární rovnováze s rozvojem divadelního jazyka poctivě hledaného a pokorně, ale s vervou nalézaného. Naši režiséři budou uznáváni v zahraničí a já Ti budu psát o tvorbě zahraničních „borců“ u nás. V Brně se sice jakási rovnováha vytváří: Už jsme tu viděli Peklo, Nahou múzu, Zlatého draka i Stříbrného bobra (vše kumšt dělaný s láskou). Ale není to rovnováha komplementární ani harmonická. V divadlech dotovaných, myslím „Mahenku“ a „Mrštíky“, je nevlídno, dusno. Divák je považován za hlupáka nebo považuje za hlupáky tvůrce. Asi někdo neodvádí dobře svou práci.

     Pozdravuje


    Komentáře k článku: Bernátek píše Varyšovi (No. 1)

    1. Jan Vaněk jr.

      Avatar

      Rozumím dobře, že tohle je reakce na http://www.divadelni-noviny.cz/varys-pise-bernatkovi-no-1/ a nikoli naopak, třebaže tento článek je v systému zobrazován jako starší?

      20.05.2010 (1.31), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Vladimír Mikulka

      Avatar

      Ano, oba dopisy vkládám současně, ale z ryze vizuálního hlediska je hezčí, když je první text nahoře a odpověď dole (i když je to v proudu příspěvků vlastně obráceně).

      20.05.2010 (9.41), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Jan Vaněk jr.

      Avatar

      Není.

      02.08.2010 (2.18), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    4. Vladimír Mikulka

      Avatar

      Udělám referendum.

      02.08.2010 (10.18), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,