Proč jenom jedna
Krajní polohy kritického žebříčku v DN zřídkakdy využívám, jedna hvězdička (vhodné pro derniéru) se u mě rovná totálnímu diváckému zoufalství, pět (zážitek) na druhé straně tak silně pozitivní emoci, že se blíží prožitku štěstí.
Po mnoha letech jsem zoufalou jedničkou oznámkoval produkci sympatické „alternativy“ NoD Roxy, Komárkova a Učíkova Starého nácka (v žebříčku DN 10). „Nakládačka“, postavená na stařeckých fyziologických trampotách a prodchnutá upatlanou předsmrtnou žárlivostí, redukovala osud Knuta Hamsuna na obsedantní probírání se chorobopisem z oblasti gerontologie. „Zadání si“ s fašismem ilustroval v podstatě jen polibek od rtěnkou zmalovaného adolescenta – Hitlera významnému spisovateli. Můj bezprostřední divácký dojem byl takový, že zjednodušeněji se s rozporuplnou postavou světového písemnictví vypořádat snad ani nešlo.
Negativní zážitek je ambivalentně umocněn tím, že divadelníkům, zúčastněným na projektu, jsem mnohokrát upřímně tleskal, jak protagonistům Davidu Matáskovi a Haně Seidlové, tak režiséru Martinu Učíkovi, jehož režie inscenace Bohnické divadelní společnosti Věra, Marie tančí byla před léty v mém „známkování“ odměněna právě onou euforickou pětkou.
Komentáře k článku: Proč jenom jedna
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)